96
telegraficky Diktáty (Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2014). Je to poezie rozprostřená na hranici mezi pamfletem, sarkasmem, ironií, ale především mezi živlem epickým a lyrickým. Jsou to situace, epizody, které jsou nám spíše vyprávěny, ovšem to vyprávění je tak intonačně rozsekané, tak z něj trčí jednotlivé sekvence popisu, že navozují to zvláštní lyrické teď i kdykoli předtím a potom. Především je pro toto psaní charakteristický klid — ne ale smířenost. Jediné, co trochu kazí dojem z celé knížky, je určitá stejnorodost. Zhruba od poloviny knihy už ty texty nejsou s to překvapit, ironie se najednou stává průhlednou, vtip očekávaným, takže se zmůžu jen na skoro už bezúčastný souhlas. Touto stejnorodostí asi nejvíc trpí básně věnované dětem nebo nějak se vypořádávající s fenoménem rodičovství. Tady už ty fórky jaksi nefungují, tady se dětská, pořád pro mě nezpochybnitelná svatost, ta roztodivná otcovská radost, jakoby rozplizává do jakési skoro až intelektuální pózy: „Předevčírem se mě můj tříletý Honzík zeptal, / jaká je podstata lidstva, / včera zas, / jaký je smysl života / a dnes mi oznámil, / že mu není jasné, proč se vůbec narodil. / Začínám si dělat starosti. / To má nejspíš z televize. / Ale fakt tomu nerozumím — / — když existuje tolik krásných dětských filmů / s upíry, zubatými vesmírnými mutanty, / vlkodlaky, krvavými plazmatickými příšerami, / sexy wrestlery a svalnatými barbínami, / proč musí koukat / na ty debilní edukativní animáky, / co dávají na JimJam? / S tím se musí něco udělat. / vždyť nám ten zvrhlý televizní kanál / zkazí děti.“ Oproti tomu jako zpráva k čemusi i dobrá působí texty následující. V případě Lomu (Fra, Praha 2013)
Martiny Blažekové (1982) zas někdo vzal barvu, tvar, ale i chuť věcí a promítl je do svých duševních stavů: „Šupiny tieňov na boku lodi / proti srsti / chodím po lome.“ Anebo: „Dnes jsem vzhlédla z okna, / barvy se někam ztratily, / zůstaly jen odstíny, / bílá, černá, jejich stín. / Plech, omítka, kus zdi tančící listí, / neorealismus bez Itálie.“ Všude tady jako kdyby se celý život odehrával v barevných vrstvách, uprostřed tvarů, které přece někde něco musejí znamenat. Zároveň je tu cítit i prohledávání obrazů, tak jako se z okna vzhlíží, nikoli vyhlédá, to všecko jsou dobré a cenné situace, ukazující na to, že jde o debut nevymodlený, ale propracovaný, komponovaný, občas však také trpící neduhy prvních knih, především pak neukočírovanou snahou dopovědět obrazy teď hned celé, bez otázek směřujících k tomu, jestli náhodou k básni nepatří i činorodé neříkání, tak báseň umí dobře začít: „Prach si lahol na nábytok / v usporiadanom prúdě svetla.“ Pak se ale rozhodne vtlouct do básně všecko to kolem, což, podle mého, nakonec celý obraz zabíjí: „V súvislých pásoch / krášli ho, / skoro ako reťazenie svetiel / nepristrelnú oblohu v noci.“ Už je tu dost z básnického vržení do světa, je tu rozkoš z poznávaného a hmatavého světa, teď už jen u toho postoje vydržet, zůstat v tom divém nerozumění světu, ze kterého se zázrak vylamuje jen občas. Podobně v Pařížském deníku (Kniha Zlín, Zlín 2013) Terezy Riedlbauchové (1977) je slyšet především chrastění odpadající manýry — básnířka jako kdyby v nejlepším slova smyslu dospěla a to ji napřímilo ve vztahu ke slovu. Ano, ještě pořád občas probleskne jakási nezničitelná potřeba povy-
šovat své situace do obecnin, ale to, co je rozhodující, je odvážný pokus vystoupit ke slovům jako k bójím, u kterých se lze na chvilku podržet před stále trvajícím propadáním se — děti, rodina, drobné každodenní momentky na chvíli vytrhují z uřvaného a rozbitého světa. Asi nejsilnější je Riedlbauchová tam, kde pokouší terén nebezpečný, ale půvabný — v milostných polohách svého psaní. Tam najednou lze odpustit i ty trochu už obehrané intertextuality a aluze, lze zůstat u obrazu, který je najednou strašlivě doopravdy a je v něm nějak dobře obsažený člověk tohoto věku: „Chtěla bych zrušit hranici těl / zářící bytosti vypouštějí lávu světla / přichází ke mně van Gogh / nese mi na talířku své ucho / políbím ucho / vylétne z něho motýl / Gogh mě políbí na ústa / vylétne z nich motýl / jsem vášní vypouklé / hustými tahy natřené plátno.“ Ještě silnější je tato poezie tam, kde se jen zakládá v jiném, tedy francouzském prostoru; ne aby cosi připomínala, ale aby trvala na své potřebě slova, aby bylo víc vidět na vlastní obtěžkanost potřebou sdílení. Nehledě na to, že tak jemný, detailní a prostě půvabný je vstupní obraz, podepřený jinak de facto neexistující asonancí: „O páteční noci jsi mi držel prsty v dlaních / byla jsem jako děcko kolíbaný / vyděšené až kráterem tvých úst // Vlčí mordou jsi mi na krk vytetoval všechna znamení / Teď abych křičela na hvězdy / že mě svrhly na tuhle zemi // A uprostřed noci ses ptal / ‚A tohle je báseň?‘“ Zkrátka, ještě tu jsou možnosti pro poezii, ale už tu hrozí to nerudovské: „Bravo, páni literáti, dejte pozor na ženské, byť i písemnictví pošlo, jen když bude panenské!“
Autor je literární historik a básník.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195710
červen
čtení na
❜ Hra se čtenářem začíná. Na Facebooku založit osobu jménem Herbert, příjmení Sokol. V jeho profilovém obrázku bude letící sokol s rozpřaženými křídly. ❛ Michal Šanda → 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195710
98
beletrie
Koncept Berti Michal Šanda
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195710