96
recenze
Zatmění jednoho dne Korejský le Carré a Murakami v jednom ★★★★ Se současnou korejskou literaturou se na našem knižním trhu často nesetkáváme, natož pak aby se jednalo o překlady z korejského originálu, a ne o druhotné překlady z angličtiny. Tuto možnost nyní přináší českému čtenáři nakladatelství Argo, které v edici Současná světová próza začalo vydávat romány významných jihokorejských prozaiků. Jako druhý v pořadí, z plánovaných deseti, vychází román Říše světla od Kim Jonghy (1968), korejského spisovatele hojně překládaného do mnoha světových jazyků. V našem prostředí již bylo možné se se zlomkem díla tohoto autora setkat v nedávno vydané antologii korejské povídkové tvorby Loď pokladů. Kim Jongha je autorem více než deseti knih, některé z nich byly adaptovány pro film, televizi i muzikál; oceňována je taktéž jeho tvorba scenáristická (například získal prestižní filmovou korejskou cenu za scénář ke snímku známému pod anglickým názvem A Moment to Remember). Říši světla lze charakterizovat rychlým spádem událostí, dynamikou a napětím. Během čtyřia dvaceti hodin se stanou v životech tří postav „obyčejné“ korejské
rodiny „neobyčejné“ události. Otec rodiny a hlavní postava románu, Kim Kijong, je tajným severokorejským agentem, který přijel vykonávat špionážní práci na jih Korejského poloostrova již před dvaceti lety. Po splnění několika prvních příkazů dochází k čistkám mezi špičkami špionážního oddělení v jeho zemi, načež mu přestanou chodit instrukce k další činnosti. Nové vedení severo korejské špionáže jako by na něj zapomnělo. Zakládá rodinu, firmu a žije běžným životem. Vše se však mění dnem, který nám zpřítomňují stránky knihy. Po příchodu do práce je Kim Kijong vybídnut podivným telefonátem k přečtení e‑mailu, ve kterém je skryta šifra sdělující „spícímu agentovi“ příkaz k návratu do rodné vlasti. Tak jako šifrovací znamení v podobě haiku (tím začínají a končí veškeré aluze na asijský literární kontext) o posledním snu chobotnice před smrtí čeká Kima poslední den jeho snu o tom, že na něj bylo zapomenuto a byl ponechán v demokratickém státě. Rozhodne se příkaz uposlechnout a vrátit se zpět na sever. Některé pasáže zachycující agenta v jeho prostředí a retrospektivní konfrontace svobodného a totalitního státu evokují ve čtenáři díla evropského klasika špionážního žánru Johna le Carrého. Po rychlém startu je příběh doplněn drobnými epizodami a setkáními, ve kterých je děj vystřídán vnitřními úvahami protagonisty. Výsledkem všeho je Kimovo uvažování o jiných možnostech než návratu. Souběžně s hlavní dějovou linií, jež je zaznamenána v samostatných kapitolách hodinu po hodině během celého dne, je zachycen den Kimovy manželky Mary a jejich
dcery Hjonmi. V těchto paralelních příbězích dochází ke zklidnění dějového napětí. Jsou zde akcentovány především vnitřní světy postav. Mary nachází rozptýlení ve schůzkách s mladým studentem a Hjonmi coby žákyně vyššího ročníku základní školy v daný den zažívá doposud nepoznaný fyzický kontakt se spolužákem. Tyto vypravěčské perspektivy jsou v několika podkapitolách doplněny ještě o jednu, jež odhaluje další vrstvy příběhu, když jihokorejští agenti v daný den sledují Kima a jeho manželku. Mimo silnou a žánrově zdařile vyvedenou špionážní rovinu je v textu kladen nezanedbatelný důraz na psychologické prokreslení postav. Jde především o hledání identity a harmonie mezi vlastní životní spokojeností a společenskou konformitou. Při četbě románu téměř až zarazí Kim Jonghův globální styl. Nevnímáme zde žádné aluze na jihokorejskou uměleckou tradici. Autor naopak prokládá text odkazy na evropské spisovatele a umělce (například na Franze Kafku, René Magritta a podobně), nejen díky tomu se vkrádá na mysl podobnost s některými texty Kim Jonghova japonského kolegy Harukiho Murakamiho. I prostřednictvím tohoto románu tak můžeme pozorovat kulturní posun ekonomicky vyspělých asijských států směrem k euroamerickému kulturnímu diskurzu. S úspěšným Korejcem Kim Jonghou se jistě velmi rád seznámí i český čtenář.
Tomáš Juriga Kim Jongha: Říše světla, přeložil Tomáš Horák, Argo, Praha 2013
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195709
recenze
Proměna rošťáka z první ruky Insitní paměti legendárního desperáta ★★★★★ První, co nás na autobiografii muže, který si říkal Jack Black (1871—1932) a který prohlásil, že by svému otci nikdy neudělal to, aby prozradil rodné příjmení, zaujme, je naprostá, až dětská otevřenost, s jakou vypráví. Možná je až neuvěřitelné, jak lehce a přece jednoznačně staví na prosté vypravěčské linii start—cíl svůj životní příběh. Možná mu byl ku pomoci nějaký literárně zdatný přítel, nebo byl Jack Black přirozený talent. Ostatně inteligenci prokázal už při vymýšlení svých lupičských záměrů. Čtenář získává plastický obraz Spojených států od doby krátce po skandální „rekonstrukci“ Jihu po dvacátá léta minulého století. Mladík z dobré kanadské rodiny se ocitá na Jihu v době, kdy řada mužů, ke kterým vzhlíží, obdivuje desperáty, jako byli Jesse a Frank Jamesovi. Fascinující je jistá samorostlá moudrost, kterou posbíral na svých cestách (obvykle coby černý pasažér v nákladním vlaku). S oblibou říká, že „příliš mnoho otázek dává příliš mnoho špatných odpovědí“. Black se velmi brzy setkává se společností drobných
podvodníků, tuláků a s okouzlující nenuceností popisuje svůj první krok na šikmou plochu. Je svědkem zastřelení svého přítele a mentora majitelem domu, který chtěli vykrást. Svou kariéru lupiče komentuje: „Ani jsem nepomyslel na to, že bychom dělali něco špatného. Nedospěl jsem nikdy do fáze, že by mi něco takového vůbec přišlo na mysl.“ „Nikdo nechce žít a zemřít jako zloděj,“ píše Jack Black, ale jak jdou roky, umírá jeden jeho přítel za druhým a on sám si ze své třicet let trvající dráhy lupiče nakonec patnáct roků odseděl. Navzdory tomu, že měl geniální nápady, se to často zvrtlo. Na místě, kde ukryl lup, postavil do dvou týdnů dům a zároveň píše: „Říkám tento příběh, protože je to zajímavá příhoda, ne abych někomu způsobil trápení nebo ho naopak pobavil. Přesto vím, že každý zloděj bude při jeho čtení úpět a soucítit se mnou.“ Jindy při krádeži v hotelu vybral omylem pokoj boxera, což zjistil s jistým znepokojením v novinách. Boxer však na otázku novináře, co by dělal, kdyby ho přítomnost zloděje probudila, odvětil: „Snažil bych se zase usnout.“ Stále častěji však Black končí ve vězení, zpravidla vlastní neopatrností. Jednou zaplatí poznačenou bankovkou, jindy ho pozná průvodčí ve vlaku. Sám to se svou dětskou upřímností glosuje slovy: „Každý den jsem trávil četbou bible a modlitbami, aby průvodčí, než nastane den mého soudu, spadl pod vlak.“ Black však není žádný perversní šotouš pohybující se v temných vagonech mezi Státy a Kanadou a čórující jako o život. Jeho kniha je pro nás — obyvatele Českých zemí — zprávou o době, kdy i desperáti měli čest. To, co na
97
příběhu Jacka Blacka shledáváme dodnes krásným, je jeho definitivní proměna. Proměnil se, neboť pár lidí v něho věřilo. Vzdal se života zloděje a jeho poselství zní: „Nemáte šanci.“ O šest let později — kniha vyšla roku 1926 — však spáchal sebevraždu. Věta „Nemáte šanci“ pak dostává docela jiné vyznění. Příznačné je, že v tomto roce vznikl ve Spojených státech stejno jmenný film. Z celé té úchvatné ságy o lupiči si filmaři vybrali marginální — ale pro diváky patrně sensační episodu — o lásce mezi mladým chmatákem a šlapkou. Jacku Blackovi, jehož vztah k ženám byl spíše chladný a mírně řečeno abstrusní, by výběr filmařů přišel nepochopitelný a jistě by měl za to, že jeho život byl mnohem zajímavější. Ale nepochybuji, že za sumičku chechtáků by jim to s ironickým ušklíbnutím klidně odkýval, a v duchu by si drmolil to své: „You can’t win…“
Patrik Linhart Jack Black: Nemáte šanci. Příběhy z amerického podsvětí, přeložil Tomáš Míka, Pulchra, Praha 2013
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195709
98
recenze
Čekání na tygra Román o ztrátě důstojnosti i paměti ve stáří ★★ Od debutu australské spisovatelky Fiony McFarlaneové Noční host se očekávalo mnohé a téma stárnutí doprovázené mytickým symbolem tygra vyznívá více než poutavě. Očekávání je ale již po několika málo kapitolách bohužel zmařeno a čtenář musí zbytek knihy znuděně protrpět. Pětasedmdesátiletá ovdovělá Ruth, která kdysi vyučovala rétoriku, nyní prožívá poklidné, ničím nerušené stáří. Z jejího stereotypu ji vytrhne vpád státem vyslané pečovatelky Fridy. Ruth se zpočátku brání jakékoli pozornosti, které se jí od Fridy dostává, avšak po čase se stane naprosto poddajnou loutkou v jejích rukách. Bez Fridiny pomoci již nedokáže sama nic vykonat. Kromě naprosté závislosti na Fridě navíc začne v noci slýchávat tygra. Tento zajímavý námět je však zprostředkován k uzoufání fádně. Všechny obrazy niterných pocitů bezmoci stárnoucího člověka zastiňují zdlouhavé popisy jednotlivých událostí Ruthina života. Ambivalentní vztah s její ošetřovatelkou vyznívá povrchně a tento jediný dramatický aspekt
příběhu působí kvůli upovídanosti zcela vágně. Postavy Ruth a Fridy vytvářejí charakterové a generační protiklady. Ruth se jako bývalá profesorka rétoriky chová poměrně škrobeně a usedle. Ve svém životě už nic neočekává. Její synové žijí daleko od ní a ona si velmi snadno na svou odloučenost zvyká. S příchodem živelné Fridy se její klid vytrácí. Svým temperamentem jí Frida naruší každodenní rutinu. Avšak od počátku jejich společného soužití je zřejmé, že Fridin zájem není zcela nezištný. Jediným sjednocujícím prvkem se zdá být jejich původ. Obě ženy strávily své dětství na exotickém ostrově Fidži. Tento fakt způsobuje několikeré Ruthino sentimentální vzpomínání na mládí, které mnohdy svou výstavbou i obsahem připomíná červenou knihovnu. V neustále se opakujících myšlenkách vzpomíná na svou nenaplněnou lásku. Ruthina mladická naivita je zde násilně zdůrazňována, aby vynikla její rozvaha a moudrost ve stáří… Z přehršle deskripcí denních úkonů výrazněji vystupují pasáže, které zachycují Ruthiny projevy senility. Kvůli tomu se jen stěží odhaluje, zda se jedná o realitu nebo pouze o představy. Teprve v momentě, kdy sama začne pochybovat o svých úsudcích, vyplývá najevo její postupná ztráta rozumu i paměti. Tyto úseky, které se bohužel v celém textu vyskytují jen velmi zřídka, jsou zobrazeny sugestivně. Konfrontace bludných vizí se skutečností dobře vystihuje zmatenost a pocity bezmoci starého člověka. Kvůli svému strachu ze ztráty důstojnosti se tak uzavírá do ještě větší samoty a snaží se smířit se svým stavem. Čím dál více ji děsí závislost na
Fridině pomoci, ale zároveň si již nedokáže představit svůj život bez ní. Hned na počátku příběhu je čtenář vystaven rozrušení, když se v ději neočekávaně ocitá tygr. V porovnání s Ruthiným stavem je čtenář zanechán v nejistotě ohledně jeho existence. Vykreslení tygra jako symbolu smrti se však žádného zajímavějšího rozvoje nedočká. Vyskytuje se v příběhu hned několikrát, ale jako by si autorka nevěděla rady, jak zachovat jeho tajemnost a současně mu v textu dát nějaký smysl. Způsob jeho zobrazení tak vyznívá poněkud rozpačitě a uměle. Nepochybně ambiciózní námět mladé autorky zpočátku slibuje neotřelý příběh stárnoucí ženy. Záblesky magického realismu ale přebíjí mechanické popisy, aby byl za každou cenu čtenáři vmeten do tváře strašlivý obraz stárnoucího člověka. Lze se poté snažit sebevíc vcítit do vnímání Ruth, ale povrchní plynutí textu tomu poměrně vzdoruje. Přestože sentimentální tón děje by zde mohl dokreslovat atmosféru, přináší pouze nad bytečný patos. Fiona McFarlaneová si jako téma vybrala látku, se kterou lze snadno sklouznout k nudnému vyprávění — a právě to se také stalo.
Simona Pinnerová Fiona McFarlaneová: Noční host, přeložil Jan Flemr, Paseka, Praha — Litomyšl 2013
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195709