XX.
Armáda si brzy přestala vybírat své hrdiny, vzala zavděk starými muži, kteří museli opustit své zoufalé rodiny, i dětmi, které jejich matky hořce oplakávaly. Toníkovi bylo něco přes devatenáct let, když obdržel povolávací rozkaz. Telegram leží uprostřed stolu a sestry na něj nevěřícně koukají. Matka mu tiskne ruku a na její zástěře se zvětšuje mapa slz, které stékají hlubokými vráskami okolo úst až na nejzazší okraj brady a pak pomalu padají dolů. Toník sleduje ty kapky strachu, vsakující se do seprané látky, a cítí se trapně. Neřekl nikomu, že se přihlásil na frontu sám, oficiálně jako jednoroční dobrovolník, tajně jako kajícník. Musí nějak odčinit to, co provedl tátovi. Věří, že se s ním nějakou silou osudu setká, a v koutku duše touží po tom, aby dostal možnost ho zachránit, aby o něm táta mohl říct: tak tenhle hrdina je můj syn! Má krásné klukovské sny. Boženka ho po chvíli zatahá za rukáv: „Najdeš tam tatíčka? A přivedeš ho domů?... Chci, aby tu byl...“ I ta malá holka má představu, že fronta nemůže být tak veliká, aby se tam nenašel jeden táta. „Jo, ale ty zatím pojedeš na statek k Fleischmanům a uzdravíš se... slibuješ?“ Toník od doby, kdy otec zmizel,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195688
zastával hlavu rodiny. Pravdu znal jen on, a ta pravda ho tížila; nejspíš zbytečně, protože stejně by jednou tátu našli a odvedli do války. Ale v duši kluka zůstala otevřená rána a potřeboval ji zacelit. Kdyby tátu přivedl domů, mohl by sám sobě odpustit... „Nechci nikam bez mamičky!“ rozpláče se Boženka. Poslední dobou nemá k pláči daleko, je bleďoučká, kůži má samý bolák a doktor, poté co ji prohlédl, jasně řekl, že je chudokrevná a že potřebuje lepší stravu, jinak umře. „Mami, odvez ji k těm Fleischmanům... na co čekáš? Vždyť ti to sami nabídli! Bóža včera zase vybírala z popelnice slupky od brambor... Nemůžeš jen sedět a brečet. Slyšíš?! Já najdu tátu a ty se postaráš o zbytek rodiny.“ Marie si jen povzdechne nad bláhovostí svého syna a špitne: „Zítra Bóžu odvezu...“ Když Toník odchází z domu, přiběhne k němu Boženka a dává mu složený list papíru. „Tohle dej tatíčkovi, až ho najdeš!“ Toník list otevře a čte: Drahý tatíčku! V dnešní den všechny vrásky z čela vylíbat bych chtěla. Všechnu lásku ze srdečka vyzpívat, když nemohu v dnešní den Tě zulíbat. Poletí však k nebi modlitbička: „Bože, ochraňuj mně tatíčka.” Drahému tatíčkovi od vděčné dcerušky Boženky. „Určitě mu to dám...“ Pohladí Boženku po bledých tvářičkách a poprvé ho napadne, že už ji třeba nikdy neuvidí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195688
XXI.
„Musíš bejt rychlejší, hochu,“ směje se Toníkovi bezzubý voják a slizuje si z brady kaši z prosa, kterou právě dojedl společně s dalšími strávníky z jedné plechové mísy. Rusové mají ve zvyku dávat jídlo pro deset lidí dohromady a tomu, kdo je pomalý nebo malý, zbydou jen oči pro pláč. Toník také má na krajíčku, zase se neprotlačil přes chamtivá těla k mináži a od rána má v nohách asi třicet kilometrů a v žaludku trochu čaje, dvě kostky cukru a krajíček chleba. Jejich zeměbranecký pluk byl zajat u Tomaševa. Odvedli je do ruských rezerv, kde je vyslýchal nějaký generál, mluvil německy a byl překvapivě vlídnější než ruská stráž. Korpskomando sídlilo ve starém monastýru a po výslechu podělilo zajatce zelnou polévkou a krajícem chleba. Navzdory této pohostinnosti měli všichni ze surových stráží s nagajkami v rukách strach. Češi cítili k Rusům sympatie, ale soldaty nerozlišovali, všichni pro ně byli Austriáci. Nevěděli ani, že na světě nějací Češi jsou. Tenkrát je ve čtyřstupech hnali dál až do půlnoci, kdy padli vyčerpáním na slámou vystlanou podlahu haly, která nejspíš bývala tělocvičnou. Ráno se k nim na velkém kamenném dvoře přidal druhý transport zajatců, setkalo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195688