III. Když nazítří vojíni i s důstojníkem svým se svých lůžek vstali, byli nemálo překvapeni vypravováním důstojníkovým o podivném nočním příběhu. Byli však jinak velice potěšeni, že se jim dostane bohatých a krásných nevěst. A proto ihned svolili, aby důstojník oznámil příští noci jejich úmysl bludné dívce karlštejnské. A skutečně druhý den o půlnoci objevila se bludná dívka v bílé říze opět před lůžkem důstojníkovým. Když pak jí důstojník oznámil rozhodnutí vojínů, nemálo se z toho zaradovala a znovu přislíbila, že každé přání jejich dojde ihned nejskvělejšího splnění. Potom se přátelsky a něžně s důstojníkem rozloučila a v bílé mlze zmizela. Téměř po devět měsíců trávili vojíni na hradě Karlštejně spokojeně a vesele svůj život. Dobře jedli, výborné nápoje popíjeli, karty bezstarostně hráli a s blahým vědomím se v noci na svá lůžka uchylovali. Nechybělo jim k radostnému, blahému životu praničeho. O nevěsty i bohatství měli všichni podle slibu bludné dívky zcela postaráno. Ale po uplynutí devátého měsíce zachtělo se jednomu z vojínů podívati se do karlštejnských hvozdů. Zmocnila se ho jakási neodolatelná touha, které nemohl se nijak zbýti. Svěřil se s tím svým druhům, horlivě jich stále pobízeje, aby také šli s ním do lesa. Přes všechno napomínání prozíravého svého důstojníka svolili k tomu všichni vojíni a šli spolu do karlštejnských lesů. Jediný důstojník zůstal v hradě, nechtěje nijak porušiti své čestné slovo dané bludné dívce, aby mohl jí v případě noční její návštěvy bez ostychu sděliti, co se na hradě stalo. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195625
IV. Byla půlnoc. Srpek měsíce mdle osvěcoval ložnici vojínů. Důstojník bděl, očekával bludné dívky. A ta se v ložnici vskutku objevila. Kráčela zvolna a důstojně k lůžku důstojníkovu. Ale nebyla již oblečena bíle, nýbrž od hlavy až do paty černě. Když pak stanula před samým lůžkem důstojníkovým, nesmírně zabědovala a zalkala, že i s družkami svými bude opětně nucena znovu bůhví kolik set let čekati a po hradě blouditi, dokud se na Karlštejně opětně neuhostí dvanáct svobodných mladých mužů, kteří by na se ochotně vzali vysvobození jejich. Potom pravila zarmoucená ta dívka: „Vojáci tvoji, drahý a milý důstojníku, kteří si zašli do lesů karlštejnských, nechť ihned zrána co nejrychleji opustí hrad, neboť kdyby zde ještě jen přes jednu jedinou noc zůstali, byl by každý z vojínů tvých usmrcen od té, kterou měl vysvoboditi a za choť si vzíti. Tobě však, žes čestně svému slovu dostál a slova svého neporušil jako ostatní tvoji druhové, nic se nestane. Ano, slibuji ti, že budeš hojně, vskutku královsky odměněn. Nuže, poslyš mne, statečný a čestný muži! Až vojáci tvoji vyjdou z hradu, odluč se od nich a vrať se spěšně zase do hradu, kde obdržíš klíč ke dveřím od karlštejnského pokladu, z něhož si můžeš vzíti, co ti jen libo. Klíč nalezneš u hradní studny a otevřeš si jím dveře poblíže se nalézající. Ale klíč ten musíš potom u studny zase zahoditi. Děkuji ti za tvoji rekovnost a čestné jednání. Měj se navždy dobře a vzpomeň si někdy na svoji bludnou nevěstu!“ To pověděvši zmizela.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195625
V. Hned za svítání vojáci s důstojníkem opustili hrad Karlštejn. Ale nedaleko od něho důstojník se od vojínů pod jakousi záminkou odloučil a do hradu se opětně navrátil. U hradní studny nalezl skutečně slíbený klíč ke dveřím karlštejnského pokladu. Klíčem tím otevřel naznačené dveře a v místnosti za nimi nalezl nádherný, nesmírný poklad. Z tohoto pokladu vzal si důstojník, co jen mohl unésti. Potom opustil důstojník Karlštejn a usadil se někde až u Berouna, kde vedl velmi šťastný a pohodlný život. Po několika letech oněch jedenáct vojínů se dovědělo o bydlišti důstojníkově a jeho bohatství. Proto se k němu dostavili, neboť byli velice zchudlí. I prosili ho úpěnlivě, aby je ještě jednou zavedl na Karlštejn, kde se chtějí znovu pokusiti o vysvobození bludných karlštejnských panen. Důstojník učinil svým bývalým druhům po vůli. Ale když zavítali na Karlštejn a odebrali se do pohostinské síně, kde se před lety ubytovali, spatřili u stolu jenom jedinou židli místo dvanácti. Potom vzal důstojník na stole ležící lesní roh, zatroubil naň a ihned ozval se známý hlas: „Čeho si přejete, pánové?" Důstojník požádal o večeři pro sebe a své bývalé druhy. Ale místo dvanácti talířů objevil se na stole jenom jediný talíř zrovna před důstojníkem. Tak stalo se i dále, když důstojník žádal o nápoje a posléze o karty. Obdržel vše, ale jenom jednu láhev vína, karty a pouze jednu misku se stříbrnými penězi. A když žádal o nocleh a vešli do ložnice, spatřili místo dvanácti lůžek jen jediné, pro důstojníka připravené. Přes to bývalí vojáci ulehli na zem, každý na místo, kde dříve Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195625