Blížili se ke zdi, která odděluje hřbitov od parku, ke zdi, k malému prostranství, a z dálky tam viděli pár hustých keřů a vysokých stromů. U zdi vedle mřížované hřbitovní brány byl velký platan a rozsvícená lampa a vedle platanu a lampy přízemní stavení. Byl to byt a krámek Klotildy Eichenkranzové. „Já už budu doma,“ řekl chlapec. „Budeš,“ kývla paní Mooshabrová, „a jestlipak máš sourozence?“ „Kdepak,“ zavrtěl hoch hlavou a vypjal hruď, „kdepak, já jsem sám.“ „A tatínek?“ zeptala se paní Mooshabrová. „Ten umřel a je pochovanej tady na Centrálním hřbitově.“ „A maminka?“ zeptala se paní Mooshabrová. „Kdepak,“ zavrtěl hoch hlavou, „ta přece žije. Támhleten krám je její.“ „A prodává svíčky, stuhy, kytky, světla věčná, viď,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí zachvělo, „taky klobouky, rukavice, deštníky. Ty jí v krámě pomáháš?“ A chlapec zdvihl zrak a znovu vypjal hruď s tím bílým kvítkem. „Tak já ti teď taky něco povím,“ řekla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí zachvělo a korále pod krkem zachrastily, „povím ti básničku, na kterou jsem si vzpomněla. Kterou znám ještě ze školy. Aby ses líp učil, nechodil za školu a netoulal ses.“ A paní Mooshabrová řekla báseň: „Stařenka slepá z kostela kráčí, cestu si berličkou hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá často upadne. Tak a teď běž,“ kývla paní Mooshabrová, byli už na kraji 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195621
prostranství u hustých keřů a stromů a hřbitovní zeď s bytem a krámkem paní Eichenkranzové byla na dosah, „běž, ať vidím, že jdeš domů. Ale nezlob,“ řekla ještě a kývla, „neber věci, nestřílej a nepij, ať matku netrápíš, víš, kam by ses dostal. Do pomocný školy, polepšovny, kdoví kam ještě. A víš, co by z tebe bylo, kdybys takhle zlobil, pomocný dělník, nádeník. Já teď tady budu chvilku stát a koukat, dokud nevejdeš do dveří.“ Chlapec naposledy pohlédl na paní Mooshabrovou, na její bílé tváře, náušnice, klobouk, korále i na její ruce v bílých rukavičkách, podivně a nejistě se usmál a šel ke dveřím stavení. Třikrát se ještě ohlédl. Paní Mooshabrová stála u keřů pod stromem a hleděla za ním. Hleděla i na dveře stavení, na stažené okno, na nápis nad ním i na ten barevný plech s lahví vedle. Pak chlapec došel, chňapl za dveře, a než se kdo nadál, modrobílé pruhované tričko zmizelo ve dveřích. Paní Mooshabrová ještě chvíli postála u keřů pod stromem a hleděla na dveře, na stavení, na stažené okno a na nápis nad ním… pak náhle uskočila za keř. Dveře stavení se totiž rozlétly a v nich se objevila paní Eichenkranzová. „Paní Mooshabrová, paní Mooshabrová…“ slyšela paní Mooshabrová za keřem volání a pak viděla, jak se paní Eichenkranzová rozeběhla do parku. „Paní Mooshabrová, jste to vy?“ volala paní Eichenkranzová, „paní Mooshabrová, jestli jste to vy, počkejte. Paní Mooshabrová, počkejte.“ Ale v parku byla už tma, plynové lampy nemohly prosvítit husté keře pod stromy a odkrýt paní Mooshabrovou, která 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195621
tam stála, a tak paní Eichenkranzová nikoho neviděla a vracela se domů. Když za sebou zavřela dveře stavení, paní Mooshabrová si za křovím sáhla na klobouk, náušnice a bambusy a v té chvíli ji trochu rozbolela noha.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195621