108
MILIÓNOVÝ ČASY ›› POVÍDKY PRO ADRU
„Da,“ kvrdlají vážně hlavami. „To říkáte přesně – Turkije nás ohrožuje. Jednoho dne vy, my, všichni spolu budeme bojovat proti Turkii.“ Odcházejí, lačně sají startky. Někdy chodí po poledni, jindy za soumraku. Jednou přicházejí v noci. Na nebi měsíc jako Brno. „My tam měli kosmonauta – brodil se po pás v prachu a měl co dělat, aby došel zpátky k lodi, to víte?“ konverzují. „To víš, ty gumo,“ oponuje Vrháč, „Američani ho tam měli, vy ne.“ „Chcete zatknout?“ ptají se, vytáhnou baterky a v nedomrlém světle studují jeho jizvy. „Za co asi, vy čuryni?“ „To nechte na nás. Cigaretky máte?“ Nakonec se shodnou, že tam byl Rus, něco si na Měsíci zařídil, pošolíchal, což následně zatajil, protože se to bude jednou sakra hodit. Možná tam zakopal pár tanků, kaťuší, kdoví. Zapálí si, vtáhnou dým a jdou. Moře se na nás valí, až nám z toho přeskakuje. Jsme tu pět dní, osm, nikdo neví. Nemáme důvod je počítat. Stačí mít si kam sednout, lehnout, s kým se napít, poklábosit. Takhle mohl vypadat prapůvodní smysl bytí. Až na to, že bylo třeba neustále shánět žrádlo a děsit se každého šramotu. Jednoho dne inženýři mizí. I s naším proviantem. Vrháč nás vyrovnaným hlasem informuje: „Přišli asi v pět ráno, voni dva, ceru nechali dole, projeli nám bágly se žrádlem, já na ně civím, nevím – mám vstát a přerazit mu hnát? Nakopat jí tu čubčí prdel? Ale je mi jich ňák líto, kurva. Zmrdů, rypáků kundích. Tak jsem akorát štěk, když nám šáh na flašky. Flašky nech, šmejde, bo tě pleštím. Chuj se lek, málem to s nim seklo. Vzali pár konzerv, salámů, ať si je strčej do piči, členové strany.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195579
Emil Hakl › Miliónový časy
109
Flundráme pískem, lámeme klacíky. Loudáme se s krosnami plnými mandlí z mandlového háje, který jsme objevili za lesem. Loutáme čerstvé mandle, bohatě zapíjíme vínem, co ve vsi za lesem vyrábějí staříci a stařenky. Víno je rudé, silné, těžké. Kdo jde doplnit zásoby, obleče se. Jinak se s oblékáním vůbec neobtěžujeme. Vojíni to přecházejí. Verbež ze Západu, v pořádku. Jeden z nich nás zaměstná nějakou teorií a druhý hltá očima Betynu. Rozepnu spacák, stmívá se. Vylézám, jdu se vyščít. Když se vracím, vidím Kolejkovu ruku majetnicky zastrčenou v Betynině spacáku. A co horšího, ona jemu objímá dlaní týl. Chtěl jsem to, mám to. Tvářím se, že to beru. Cítím touhu zařičet, ale zatlačím ji zpátky a v klidu si lehám. V klidu jsme všichni. V až moc velkém. Lehká intoxikace metráky mandlí, co námi prošly, možná. Balíme, jdeme po hraně ostrohu pryč. Já vpředu s Vrháčem, který mi krmí ucho syčáckými vtipy, havraními skřeky, zpěvem popěvků. Pod vším hrčí spodní proud citového vydírání. Sympatický parazit. Můj bratr. „Taky jsem se kdysi oženil, svatba byla, to vížejo,“ teší mě, „jenže si hoši vzpomněli na krásnej zvyk unášení nevěsty, tak se s ní napřed opili jako čuňata a pak ji, má panenko, přivázali ke stromu v takovym malym lesíčku za hotelem, chápeš. No jo, jenomže zapomněli, kde to bylo, a navrch jí nějakej cyp strčil roubík, a tak tam, chudinka, čekala čtyři hodiny, než jsme ji našli. Ta běsnila, he. Šest měsíců trvalo, než se mi povedlo jí trochu uklidnit.“ „A povedlo se?“ říkám nazdařbůh. „Povedlo – sedmej měsíc byl rozvod.“ Mocně bubláme z láhve. To přiláká Vaška, který s námi je-není. Enormně tichý člověk. Tipuju, že jede v nějakých zenech, lóžích, že bude potulný taoista, mlčící rosekrucián. Musí doufat, že si toho ostatní všimnou. Sám o tom nezačne.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195579
110
MILIÓNOVÝ ČASY ›› POVÍDKY PRO ADRU
„Cejtím hovno,“ konstatuje Vrháč. „To je hovno proti tomu, co cejtim já, když vidim to moře,“ odvětí Vašek. Jdeme tovární silnicí, po které rachotí smrduté náklaďáky. Podél nekonečného vysokého plotu z vlnitého plechu. Slíbili nám, že na jeho konci najdeme nádraží. A taky tam je. U zavřených pokladen potkáváme dědka nad hrobem, který si říká Ďurďu. Zve nás na kafe k sobě na zahradu. Tam nás drží v klepetech makedonské pohostinnosti dva dny a dvě noci. Má kůlnu se zahrádkou přímo nad nádražím, odkud jeho papriky a rajčata nepřetržitě ovívá dračí dech vylágrovaných dieselů. Trhá nám je a peče na plotýnce, zalévá olejem, nalévá ďábelsky silnou rakiji. Chce, abychom mluvili. Vrháč ochotně preluduje. Cvaká modrými zuby, štěká, syčí, že dědka uškrtí, že u něj zůstane bydlet. Ptá se ho, jestli byl v Alici nad Metují. Jestli byl v Alíkově, jestli má rád kaši s haší. Ďurďu přikyvuje, že byl a má. Nad elektrickou plotýnkou, k níž vedou dva neodizolované, tu a tam jiskřící dráty shora ze sloupu, k sobě s Vaškem nacházíme cestu. „Muj styl je žrát vidličkou studený rizoto z hrnce,“ říká. „Muj z remosky.“ „To dělaj ty hospody – záměrná relativizace.“ „To nevim.“ „Nevíš, takže víš. Kdybys to věděl, tak to nevíš. A navopak, rum, bum.“ „Já mám asi spíš utrum.“ „Nemáš, lidi s utrumem maj jiný tahy ve tváři. V každym z nás je vostatně několik set naprosto různejch lidí.“ „Jenže ty už budou jenom ubejvat a ubejvat.“ „Právě proto jsou to, co teďka žijem, miliónový časy. Mimochodem, menuju se Václav.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195579