Bylo lépe neničit iluze, které ta copatá dívenka měla o moci starší přítelkyně. Bohužel však právě tím, že mlčela, se zbavila Emanuela jediné možnosti, jak Bee opět najít. Rozhodla se, že se na to neprodleně vyptá Ariany. Nikde však neviděla její krátké vlasy ani neslyšela výbuchy jejího smíchu. Našla si snad jinou oběť, kterou seznamuje s malým salonem? Marie-Anna znovu počala mluvit o nepolapitelné Američance. „Chtěla jsem jí říci alespoň na shledanou. Tím hůř pro ni. Řekneš jí to za mě.“ „Cože? Ona odjíždí?“ „Ne, já.“ „Ty? Nic jsi mi o tom neřekla! Kam jedeš?“ „Ale buď klidná, ne daleko. Jednoduše jedu na měsíc k moři. Mamá najala v Pattaje bungalov. Musíš se tam na nás přijet podívat. Není to žádný problém, ani s těmi ucpanými cestami: sto padesát kilometrů. Musíš vidět ty pláže, je to nádhera.“ „Já vím: je to jedno z těch požehnaných míst, kam připlouvají žraloci žrát z ruky. Asi tě víckrát neuvidím.“ „Kam chodíš na takové pitominy?“ „Budeš se tam sama nudit.“ K vlastnímu překvapení začínala Emanuela cítit, že jí bude Marie-Anna chybět, i když je tak nesnesitelná. Nechtěla však dát smutek najevo. Donutila se k smíchu. „Já se nikde nikdy nenudím,“ odsekla dívka. „Budu celé hodiny ležet na slunci, budu jezdit na vodních lyžích. Ostatně beru si s sebou celý kufr knížek. Musím se připravovat na školu.“ „Pravda,“ škádlila ji Emanuela, „zapomněla jsem, že tě budou muset strčit do školy.“ „Každý nemá do hlavy nalité tvé vědomosti.“ „A budeš mít v Pattaji nějaké přítelkyně?“ „Ne, děkuji, chci tam mít klid.“ „No, ty jsi pěkná! Doufám, že si tě bude mamá držet na očích a že tě nenechá běhat za rybářskými kluky.“ Zelené oči se omezily na záhadný úsměv.
• 105 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195578
„A ty,“ začala znovu Marie-Anna, „co ty budeš dělat beze mě? Znovu začneš s těmi svými nesmysly.“ „Ale ne,“ laškovně prohlásila Emanuela. „Vždyť dobře víš, že se vyspím s Mariem.“ Zdálo se, že Marie-Anna okamžitě ztratila chuť žertovat. „Poslouchej, k tomu se raději nevracej. Slíbila jsi mi to, na to nezapomínej. Už nejsi svobodná!“ „O tom se s tebou bavit nebudu. Budu dělat, co chci.“ „Prosím, souhlasím, pokud chceš Maria. Doufám, že nemáš v úmyslu se z toho vytočit?“ Marie-Anna vypadala rozčileně, že se až Emanuela sama před sebou zastyděla. Nechtěla se však vzdát. „Není tak neodolatelný, jak jsi jej líčila. Myslím, že je trochu pozér. Skládá dohromady fráze a rád se poslouchá. Nepotřebuje další posluchače.“ „Místo toho, abys ohrnovala nos, měla bys to považovat za štěstí, že muž, jako je on, se o tebe zajímá. Mohu ti říci, že je to spíše podivín.“ „Ano? A zajímá se o mě? Jakou mi to prokazuje čest!“ „Právě. Byla jsem velmi spokojená, když jsem viděla, že jsi v něm zanechala docela slušný dojem. Můžu se teď přiznat, že jsem si tím zpočátku nebyla tak jistá.“ „Tak to ti děkuju. A podle čeho, prosím tě, soudíš, že jsem na něj tak zapůsobila? Já jsem spíše měla dojem, že on se zabývá jen sám sebou.“ „Znám ho trochu lépe než ty, to snad připustíš?“ „Jistě. Předpokládám ostatně, že jsi mu už dávno dala najevo veškerou svou přízeň? Mohla bys mi sdělit dojmy, pomohlo by mi to, abych nevypadala příliš rozpačitě, až přijde hodina mého obětování.“ „Udělala bys lépe, kdybys ze sebe nedělala hloupou husu, nechceš-li, aby se na tebe vykašlal. Má hrůzu z hlouposti.“ Rychle však smířlivě dodala: „Já ale dobře vím, že ve skutečnosti je to jen tvůj způsob, jak se předvádět. Jinak bych mu tě nebyla přece vůbec představila.“ A potom afektovaně a s důrazem:
• 106 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195578
„Jsem si jistá, že si budete dobře rozumět. Budeš šťastná. A budeš ještě krásnější, až se znovu shledáme. Chci, abys byla stále a stále krásnější.“ Zelený pohled se tak sladce zbarvil, že tím byla Emanuela až trochu zmatená. „Škoda, Marie-Anno, že odjíždíš,“ zašeptala. „Ale vždyť se zase brzy uvidíme. Já na tebe nezapomenu. Ale běž, buď klidná.“ Vyměnily si přátelský pohled a náhle byly velmi plaché. Potom Marie-Anna znovu promluvila, jako by chtěla najít námět, který by je tak nedojímal. „Slibuješ mi znovu, že se budeš k Mariovi chovat tak, jak jsem ti řekla? Slibuješ?“ „Ach, dobře. Ano, když ti to udělá radost.“ Poprvé od té doby, co se znaly, přiblížila Marie-Anna obličej k Emanuelině tváři a vtiskla jí polibek. Ta učinila posunek, jako by chtěla přidržet její hlavu u své, ale Marie-Anna se již opět napřímila. „Na shledanou, má sůvičko. Zítra ti před odjezdem ještě zatelefonuju. A ty přijedeš za mnou k moři.“ „Ano,“ vymáčkla Emanuela ze sevřeného hrdla. „A teď se přidáme k ostatním.“ Při rozhovoru se vzdálily od davu hostů, nyní se mezi ně opět zamíchaly. Emanuela přecházela od skupiny ke skupině, nikde se však nenechala uvěznit. Hledala Arianu, ale ta ji sama odhalila první. „Tak tady jste, neposkvrněná panno!“ zvolala. „Už jsem si myslela, že vás strčili někam na galeje a tam vás trýzní.“ Emanuela si povšimla, že jí komtesa na veřejnosti netyká. „Naopak,“ odpověděla stejně rozverným tónem, „jeden princ z temnot právě srovnával můj smích s uměním striptýzu.“ „A kdo to byl, ten znalec?“ „Řekli mi pouze jeho jméno – Mario. Ale určitě víte, o koho jde...“ Ariana řekla pobaveně: „Ach, ten! Jeho galantnosti jej k ničemu nezavazují! Vaše počestnost by byla více ohrožena, kdybyste byla hezkým chlapcem.“
• 107 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195578