Kapitola 6 Slečno, vy se mračíte, že celý den vám pršelo? A co má říkat tamhleta malá jepice, které pršelo po celý život? Jaroslav Seifert: Útěcha
První zimu fungovali nerušeně jako neplacení šafáři. Pak si ale papírový majitel Václav Večerka na svůj majetek vzpomněl a ucítil potřebu svou právní pozici připomenout. Bylo to v polovině března, kdy se počasí dostává do puberty a hledá svou identitu. „Než takovýhle počasí, to radši žádný,“ říkávala vždycky za sloty babička a sbírala zurážené květy růží a umělohmotné židle. Jednu sobotu popraskaly bublinky mlžné pěny a nastalo krásně. Bohouš pozoroval, že i Šárčina tvář se maličko vyjasnila. „Jak se ti daří?“ „Nevím. Cítím v sobě něco nového.“ „Umíš to popsat?“ „Slovně ne.“ „A jinak?“ „Zkusím to.“ Políbila ho jakoby na zkoušku, a když se to povedlo, přivinula ho pevně k sobě. Už rok nezažil takový pocit. Vybavil si tu chvíli, kdy ho Alice při jejich jediném společném výletě políbila na tvář. Ze strany, skoro zezadu. Přišla k němu a dala mu pusu. Projelo jím horké mrazení. Nebyl to jeho první polibek v životě, ale první takový, při kterém k sobě nemusel dívku přitáhnout a držet si ji. Byl to polibek, který úplně celý dostal. A současně si vybavil i ta dvě setkání s Hedvikou, ke kterým došlo minulý týden – první náhodné a druhé už domluvené. Jak ho 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195475
JAN JÍCHA
bezděky brala za ruce a jak se přes něj natahovala pro kabát na věšáku a nevědomky mu drobnými ňadry objala temeno… nebo snad vědomky? Podobný pocit měl teď. Ta trocha slunce, která vstoupila do chaty zašlou okenní tabulkou, stačila Šárce k tomu, aby se mu připomněla i jako milenka. Zaposlouchali se do zvuků krbu. S každým prasknutím požíraného polena jí rozepnul jeden knoflíček na šatech. Položili se vedle sebe na postel. Stáhl z ní spodní prádlo a s uspokojením pozoroval její úsměv. V posledních měsících na tom obličeji vídal jen neštěstí. Přejel jí prstem od ramene k bokům. Vložila si ruce pod hlavu a zavřela oči. S nahořklým úsměvem musel konstatovat, že jí prakticky žádná prsa nezbyla. Jak jí pátral po obnaženém těle, byl si najednou opět intenzivně vědom, že existuje také budoucnost. „Přikrej mě,“ šeptla. Naposledy se podíval na všechno, co už asi zase dlouho neuvidí, a přetáhl přes ni medvědí kůži. „Podľa rozkazu.“ *** Kajman se zájmem pozoroval svou sestru, jak se pomalým, rozvážným tempem prokousává ke zdraví. Neshodila tolik jako on, ale když se spolu občas potkali v koupelně, neměli si co vyčítat. Lezla z ní žebra i bedra a to málo ženského, co stačila nasbírat do svých sedmnácti let, se rovněž vytratilo kamsi na zotavenou. Na první kontrolu šly Eva i máma s pořádně rozpumpovaným srdcem. Nepozná to doktorka? Od Eviny hospitalizace uběhlo půl roku a v nemocničních análech byla vedena jako dítě „s vyléčeným zánětem mozku a diagnostikovanou sklerózou multiplex“. Prošly mohutnou nevzhlednou branou, a být sečtělejší, jistě by nad ní postrádaly nějaký nápis, jako třeba „Zanechte naděje, kdo vstupujete“. Nebylo nad ní ale napsáno nic než Fakultní nemocnice Motol. Kráčely známými kachlíkovými chodbami a intenzivně cítily, že tohle je jiný svět. Jako děti sem Kajmánci jezdili docela rádi, protože 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195475
DVA RO K Y B E Z P R Á Z D N I N
ortopedická léčba plochých nohou nevedla sice k žádnému výsledku, ale aspoň nebolela, a po výkonu v ordinaci si mohli jít zaskotačit na betonové lavičky ve tvaru zvířátek. Teď sem obě ženy vstupovaly jako do nepřátelské pevnosti. Paní Ptáčková radila, ať radši na kontrolu jdou, že by si to v téhle fázi ještě neměli s doktorama rozházet. Jenom ať ji proboha ničím neozařují ani nic podobného! Kdo se jednou pustí do botanopatie, ten si prostě nemůže jen tak z plezíru (a už vůbec ne ze strachu) zahrávat s medicínou. A slovo botanopatie ať nepadne, ani kdyby váš škrtili! Jakmile se dozvědí, že jste si začali něco bez nich, začnou vás strašit, a to oni sakra umějí! Pochopte, že jste dostali do rukou něco, co není z tohoto světa, a síly zla se budou zuby nehty bránit, aby vám to z těch rukou vyrazily! Nám za komunistů dokonce vyhrožovali, že nám odeberou děti, pokud je nebudeme živit masem, a teď je to ještě horší, protože ve zdravotnictví je daleko víc peněz a teplých křesel než tenkrát. Nesmíte se jim dát poznat! Kajmanovi trvalo velmi dlouho, než akceptoval radikální pohled paní Ptáčkové na svět. Vadilo mu její nejasné vyjadřování, komolení frází (jako třeba „bránit se zuby nehty, aby vyrazili z rukou“), ale ze všeho nejvíc se mu příčilo její ztotožnění moderní medicíny se silami zla. Pro Irenu s Evou byla naproti tomu symbolem naděje. Přijaly její teze o pekle současného zdravotnictví a k dětskému oddělení teď kráčely jako do plynové komory. MUDr. Vaňková byla však Eviným stavem nadšena. Chválila ji za pokrok, o hubenosti se nezmínila, protože to s celkovou dokonalostí léčby jaksi neladilo, a vypsala jí nový způsob dávkování léků, ubravši od všech podstatných čtvrtinu až polovinu. Usmála se na rozloučenou. Když za nimi cvakly dveře, měly chuť tančit radostí. Ne proto, že se z povolaných úst dozvěděly, jak je na tom Eva dobře, protože to věděly už dávno samy, ale proto, že je doktorka nezahnala do úzkých a ony jí nemusely prozradit, že Eva už pět měsíců žádné léky nebere, 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195475