Marshall Thomas Clay, jenž se v roce 1945 jako americký voják v Čechách oženil a poté pracoval v Pragovce na soustruhu. Tam jsme se seznámili. Koncem padesátých let se ale vrátil do USA.
Nadporučík Jirotka, který náhodou stál opodál, zvolal: „Všichni na vejtřasku a jedeme!“ Tak jsme ujížděli k Zelenči, vzdálenému asi sedm kilometrů. Skupina vojáků útvaru, kde je velitelem nadporučík J., v běhu zapíná opasky. Každý má na paměti slova přísahy: Chránit majetek armády a lidu. Když jsme dorazili do Zelenče, jakási žena nám ukázala, kudy máme jet.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195460
Ženy se se samozřejmostí chápou úlohy regulovčíků. Jejich napřažené paže jako bílé šipky ukazují směr požáru. Okolo požáru se již hemžila spousta lidí, mimo jiné též několik vojáků z nějakého jiného útvaru. Jeden z nich pobíhal v hustém kouři s hákem, který se nápadně podobal halapartně. A jelikož pro kouř neviděl, tak mi tu halapartnu vrazil do zad. Naštěstí minul moji páteř asi o tři centimetry. Sice to pěkně bolelo, ale obešlo se to bez následků. Zvláštní figurkou byl staršina Hrubý, poddůstojník z povolání neboli jak se říkalo „dieslák“. Myslím, že ve skutečnosti byla jeho funkce jiná než staršiny. Skoro bych věřil tomu, že pracoval pro kontrarozvědku. Jeho chování bylo někdy dost bizarní. Jednou se nám chlubil, že před vojnou pracoval jako asistent ve vojenské vězeňské nemocnici. Tam byl jako pacient jakýsi vojín Pšenička, který předstíral hluchotu, aby se vyhnul vysokému trestu za protistátní činnost. Hrubý o sobě vyprávěl ve třetí osobě: „Lstivý asistent Jiří Hrubý stál ukryt v zešeřelé chodbě, kterou se ubíral vojín Pšenička. Lstivý asistent Jiří Hrubý upustil svazek klíčů, vojín Pšenička se příšerně ulekl, čímž se prozradil, že ve skutečnosti slyší a zároveň se tím též usvědčil z protistátní činnosti, ostatní asistenti se na něj vrhli, vojín Pšenička dostal 15 let a lstivý asistent Jiří Hrubý 150 korun odměny.“ „Za každý rok deset korun,“ řekl jsem uznale. „To tedy jde.“ Těšili jsme se na to, že až budeme mazáci, tak pro nás bude mít velitel baterie Jirotka větší sympatie a my se podíváme častěji na propustky domů. Pak ale nastala změna velení a místo něj nastoupil kapitán Imryšek, který se uvedl slovy: „Já vám to mazáctví vyženu z hlavy.“ Prostě moje štěstí. Je však pravda, že mi vyšel vstříc, když jsem ho požádal, jestli bych mohl jednou týdně dojíždět do Prahy na gymnasium a dálkově si tak dodělat poslední rok, který mi scházel. Takže jsem se zase pilně učil.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195460
Naše svatba na Staroměstské radnici v sobotu 22. 3. 1958, v 17.30 hodin.
Mezi novými bažanty se objevil později známý herec Pavel Landovský, který už tehdy měl za sebou jednu roli ve filmu Dědeček automobil. V té době jsme s Věrou dospěli k názoru, že proč se vlastně nevzít, když už spolu chodíme šest let, a tak jsem si vyběhával povolení k uzavření sňatku. Bylo mi řečeno, už nevím kým: „Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ a žádost mi schválili. A tak jsme 22. března 1958 slavnostně uzavřeli sňatek na Staroměstské radnici. Na líbánky jsme si však museli počkat podstatně déle, jak se ukázalo. Ještě jsem koncem května 1958 stačil úspěšně složit maturitu, a to jsem měl velikou kliku, protože za pět neděl by se mi to už nepodařilo.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195460