Ale kde jsou židle, říkal jsem si, a postele? Na čem budeme spát? Porozhlédl jsem se tam a zjistil, že tam není dokonce ani kuchy ně. Bylo tam umyvadlo s tekoucí vodou, ale žádná lednička nebo trouba. „Obyčejně se najím v nemocničním bufetu,“ řekl. Záchod a vanu tam měl, takže bylo možné se koupat, ale chy běly ručníky a mýdlo. Na umyvadle ležel elektrický holicí strojek a tuba se zubní pastou, ale žádný kartáček. „Nech si věci v jedné z ložnic a půjdeme na obhlídku kolem.“ Chtěl mi ukázat ohradu a poníka, ale také kůlnu, kde skladoval potraviny, a řeku. „Nejsem tu moc dlouho,“ řekl mi, když jsme podél strany domu směřovali k ohradě. „Ještě jsem v podstatě neměl čas to tu zaří dit.“ „Je to velký dům,“ řekl jsem a snažil se znít radostně, „hodně místa.“ „O to taky šlo,“ řekl, „něco, kam bychom se všichni vešli.“ Hnědobílý poník k nám přiklusal z druhé strany ohrady. Měl velmi dlouhou hřívu a ocas, a čelem i napůl schovanýma očima připomínal anglického ovčáka. Chtěl žrát, a tak mu otec ze země podal trochu sena. „Ještě jsem mu nedal jméno,“ řekl. „To měly udělat děti.“ Když poník spořádal seno, pokračovali jsme po cestě dál k řece. Všude kolem nás rostly topoly. Měly neobyčejně zbarvené listy – asi jako zlato třpytící se v pozdně odpoledním slunci „Hezká, že jo?“ zeptal se, aniž by počítal s odpovědí, když jsme pozorovali proud řeky, jež kdysi průzkumníkům a osadníkům uka zovala cestu do nového světa. Grega tak jako jeho otce před ním fascinovala hranice a to, co představovala. Otevřený prostor a pocit volnosti mu byly niterně blízké a stejně jako kovbojové často beroucí zákon do svých rukou a stanovující pravidla za pochodu i můj otec improvizoval a ve městě, které se označovalo za „rodiště Starého západu“ potajmu žil na hranici mezi mužstvím a ženstvím. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195450
Ale více než kovboje Greg obdivoval Indiány – ne ty dnešní, nýbrž ty dřívější, národy, které ke konci 19. století bojovaly s fede rální vládou. Obdivoval jejich ducha a až nesmyslnou odhodlanost tváří v tvář technické převaze nepřítele, jejich odvahu a tragic ký konec. Prohráli, ale s vlasy po ramena či vyčesanými kohouty měli styl, který říkal: „Být tím, kým jsi, je v pořádku.“ Jedna ze čtrnácti pohlednic, které mně a mé dívce napsal během jednoho odpoledne, když jsem byl u něj v Missoule, ukazuje, jak moc se s těmito válečníky ztotožňoval. Bylo to na vrcholu manické fáze a stěží čitelným písmem sděluje Ornelle: „Tady náčelník Mnoho odvážných skutků. Není pohledný a hrdý jako tvůj občasný otec?“ Na jiné pohlednici se skupinou pasáků krav zvěčnělou na foto grafii L. A. Huffmana s názvem „Čekání na nahřání značkovacích želez“ píše: „Toho zakroužkovaného mužíčka jsem léčil – aby byla s ním, když umíral, urazila jeho mladá dcera tisíc mil.“ Pohlednice byla z doby, kdy pracoval v jiné nemocnici, v Jordanu ve východní části státu. V Montaně měl nakonec strávit téměř deset let své kariéry. Většinu z té doby jsem byl na univerzitě a nevídali jsme se, ale na začátku, když ve Fort Bentonu čerstvě začínal, jsme byli spolu. Bylo zřejmé, že pracovat jako nízko postavený doktor pro něj bylo obtížné. Úvazek, který přijal, se týkal zejména nemocnice a nebyl moc dobře placený. Naprostou většinu soukromé klientely měl pod palcem lékař, který ve městě působil již léta a nejevil žád né známky, že by se chystal do penze. Vzhledem k tomu, že byl otec velmi soutěživý člověk, čímž se též hodně podobal Ernestovi, být až druhým v pořadí ho neustále štvalo. „Já dělám, jen zbytky,“ řekl mi jednou, zrovna když jsem zdvi hl sklenici s tasemnicí ve formaldehydu, kterou vyňal jednomu z pacientů. Byli jsme v maličké ordinaci, kterou si pronajal v cen tru. Sestávala z až klaustrofobně úzké chodby, kde měl vzorky a materiál, a z kompletně bílé místnosti, kde přijímal pacienty. Občas chodili lidé i jen tak, bez objednání. Na recepční či na nějakou kancelářskou rostlinu tam člověk nenarazil – jen na 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195450
pár židlí, psací stůl, váhu a vyšetřovací stůl. Bylo to velmi strohé a pasovalo mi to k jisté drsnosti, kterou jsem si s Montanou začal spojovat. Strávil jsem tam asi dva měsíce, což stačilo, abych začal cho dit na místní střední školu a udělal si řidičák. Test byl lehký i na americké poměry – dvacet otázek, kdy má člověk na výběr z něko lika odpovědí, a praktická zkouška obnášející objetí dvou bloků, v jejichž okolí nebyl žádný provoz. Aby to člověk neudělal, musel být slepý, ale když jsem skončil a zkoušející mi předal průkaz, táto vi se mohutně ulevilo. Vzal si to odpoledne v práci volno a ve snaze setřást nervozitu pendloval mezi nemocnicí a ordinací. Měl straš né starosti, že se něco zvrtne nebo že havaruji, a vzpomínám si, že jsem ho ještě nikdy takhle se chovat neviděl. Svou přehnanou starostlivostí připomínal spíše než otce nějakou matku. Šlo o první signál, že upadá do deprese. Měnilo se počasí a krát ké montanské léto končilo. Jeho nálady byly sezónní, a když jsem s ním o odpoledních chodil na jídlo do nemocničního bufetu, čím dál víc si stěžoval na druhého doktora ve městě s tím, že jestli to takhle půjde dál, nikdy nebude vydělávat tolik, kolik potřebuje. Řekl jsem mu, že bude a že musí vydržet, a všechno klapne, ale před ním zela „černá díra“ zmaru, a ze spárů hromadící se sklíče nosti ho nedokázal vytrhnout ani dvoudenní lov na jeleny. Jeho kamarád Larry pracující v nemocnici jako technik lov a pobyt v přírodě zbožňoval. Mám za to, že nebyl z Montany (snad z Texasu), ale měl ji rád a jsem si jist, že jeho žena ho o víkendu nikdy neviděla doma. Sbíral zbraně a uměl to i s lukem. Jednoho dne se vydali do obchodu v Great Falls, aby Gregovi vybrali správ nou zbraň. Do té doby jsem kladkový luk s lany a tětivou, klad kami a sklolaminátovými rameny v životě neviděl. Den před tím, než jsme vyrazili, mě Greg nechal párkrát si vystřelit, abych věděl, co to obnáší. Jako kluk jsem byl v lukostřelbě velmi dob rý, ale něco takového jsem v ruce nikdy neměl. Udělali jsme si na silnici před domem cíl, a když jsem zatáhl za tětivu, šlo to vel mi snadno. U sedmdesátilibrového luku člověk při plném nátahu 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195450