98
Došli jsme v klidu na nároží, byl tam zaparkovaný policejní tran sportér, blokoval vjezd k velvyslanectví. Přes Karmelitskou jsme ještě přešli v klidu. A na rohu Malostranského náměstí se to stalo! Vešli jsme do podloubí, zabráni do tiché rozmluvy, zaklesnuti do sebe. A tu pojednou, jako by se vynořili z dlažby, z chodníku, stanuli vedle nás dva rozesmátí vysocí mládenci. Ramenáči se klenuli nad námi a jejich veselost byla takřka uvěřitelná, jenom jí bylo nějak příliš. Hráli rozverné opilé chasníky, ptali se mě — proč mám ten palestinský šátek? A copak děláme tuhle v noci tak sami, to se vůbec nebojíme? Smáli se na nás přátelsky, vojácké, ostříhané zátylky… S úsměvem od ucha k uchu jim bezelstně odpovídám, že mi je zima na hlavu — nemám už moc vlasů (můj smích), oni se též přidávají do úlevného chechtotu, a že jsme se byli projít se slečnou na Petříně, no však to znáte, jarní noc… Mládenci se polohlasně o něčem domlouvají. Vtom cítím, jak se mi někde v bundě rozdrnčel můj tehdejší první mobil. Jak balíček sušenek, černá těžká tatranka Motorola. Vytáhnul jsem z kapsy zelený rozsvícený displej a přijal hovor… Byli to moji rodiče! Celé týdny si nezavoláme a najednou, o půlnoci, mi volají a ptají se, jak žiji, jak se mám a kde teď zrovna jsem a proč jim někdy nezavolám, že mamka má o mě strach, co jím atd. Rozmlouvám s mým hodným otcem a cítím, že to zasáhla ruka prozřetelnosti. Ramenáčům cosi zacvrliká v uchu, jeden z nich tlumeně hovoří někam ke své náprsní kapse — a vzápětí mizí za rohem… Dohodnu brzkou návštěvu u rodičů a loučím se… Okolo nás je ztichlé podloubí, nikde ani noha. Jdeme pomalu na Karlův most, jdeme spát do Luisina bytu v Pařížské ulici. Usínám okamžitě a vzbudím se nad ránem, pootevřeným oknem proniká dovnitř probouzející se ruch města. Jdu se napít a dívám se na věž Židovské radnice. V nějaké síni tam svítí světlo celou noc, už léta. Potichu se vracím a hledím s něhou na to spící dívčí tělo. Jako by opravdu v těch pokrývkách ležela lesní panna, jelení laň, bytost z rozhraní. Utkaná z touhy a samoty samců na počátku světa. Temné vlasy rozhozené na polštáři. Lehký dech.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195309
99
Nyní, po letech, kdy hluboké přátelství pojí mne s Luisou, mohu se odvážit otevřít ta místa v paměti, která jsem si zakázal tehdy odemknout. Celé to navíc ještě souvisí nějakým způsobem — zatím pro mne neznámým — s Béďou. Další sloup mé osobní historie, jeden z nejstarších přátel. Mohlo to být někdy, když začaly ty deště, před povodní l. P. 2002. Béďa mě požádal, jednoho večera jsme pili víc, než bylo zdrávo, požádal mě o číslo na Luisu. Studovala tehdy vysokou školu a potřebovala si vydělat něco peněz. Řekl jsem tenkrát Béďovi, jestli neví o nějaké práci, měl ještě několik malých firem, postupně je likvidoval a otvíral jiné živnosti a s. r. o. Chvíli bylo ticho, pak šel hovor, ale já věděl, že Béďa přemýšlí, pod tou řečí mu neustále pracoval mozek a zvířecké instinkty. Potom, na konci večera, požádal mne o to telefonní číslo. Přelétl mu tváří temný stín a já okamžitě věděl, že jsem mu neměl nic říkat, dávat čísla… ale bylo už pozdě. Cítil jsem instinktivně, že práci Luisa dostane, ale nebude to… nebude to zadarmo. Ale, koneckonců, co je tady na tomto světě zadarmo? Jedině láska. Béďa. Vím, že má napojení na temnou stranu. Je to přímo cítit v posunech vzduchu, v jakémsi vysokofrekvenčním chvění molekul, jako když vzduchem prolétne sekyra… Budu se mu muset chvíli věnovat, starému příteli, zavzpomínám… Nechám instinkt, ať se rozběhne jak smečka vlků, rozběhne po staré, sotva již znatelné stopě… Budu si muset pozvat na pomoc temné síly. Dělám to opravdu nerad, ale Luisa a Béďa jsou blízko mého srdce, jinde a v jiné hloubce, ale život prožitý s každým z nich… na tom stojím, celá moje současnost je výsledem minulosti. A tady už pomalu končí slova a začínají hlubinné pocity, jako obrovské bytosti vyplouvající z temnoty moře. Ty pocity — těžké, průsvitné přízraky — jsou tak mohutné, že je slovy neobsáhneš. Ale jejich citlivé, jak kapka rtuti chvějící se orgány vnímají každý sebemenší pohyb uvnitř srdcí bytostí, každý závan chtění a zrady…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195309
100
Luisa po několika letech řekla: „Vídáš se s tím člověkem?“ Ihned jsem věděl, koho má na mysli. „Občas, zřídka… už si nemáme moc co říct. Každej žijem v jiný realitě.“ Chvíli, jako by naslouchala něčemu v sobě, vyhrkla: „To je dobře. Je to špatnej člověk.“ Podíval jsem se jí do očí. „Jak to myslíš…“ „Prostě je to zlej člověk…“ Přesně jsem si vzpomněl na ten temnej stín tenkrát v Béďově tváři. Na nic jsem se dál neptal. Odložil jsem to vedle, do prostoru pro radioaktivní věci. Je to silnostěnná nádoba uvnitř mého nitra. Zaklopím do ní vše, co nelze vytáhnout na světlo, aby ten smrtící jas nepoškodil přítomnou „realitu“. Aby ta skutečnost nemusela vstoupit do vyšší verze, kdy množství do té doby skrytých informací způsobí u někoho osobní růst a u dalšího zánik (pro osobní nepřipra venost, potlačením těch informací, dochází k tvoření náhradních tělesných a myšlenkových útvarů — šílenství, rakovina). Nyní, takřka po deseti letech, cítím, že mám mandát. Nebude to pouhá zvědavost. Cítím sílu pro přijetí vyšší pravdy… A nebudu „meč spravedlnosti“. ——— Stojím na rozlehlé terase Národního muzea. Modravý podvečer, smogem zrnitý — hučením města prostoupený vzduch — přináší v náhlých závanech vlahou lehkost jara. Molekuly všech možných plynů se v záři reflektorů projíždějících aut rozsvěcí všemi barvami spektra. Opony a praporce přicházejícího nočního povětří přináší jinou, železitou vůni podnebesí. Chladivé doteky odcházející zimy, sněhové pláně na hřebenech hor, dýchají do Polabské nížiny. Někde za mohutnou budovou Muzea, někde za rohem, zkouší kosák první sloky… snaží se uvnitř černých křovin zapálit bledý ohníček března. Dívám se dolů na Václavské náměstí. Svatý Václav — jezdec, jeho tmavá silueta jak útes v zešeřelém chladném moři — se nehybně tyčí nad zónou kurev.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195309