John Lutz Muž, který seděl u baru, však upoutal Conniinu pozornost. Zaujal ji možná i proto, že byl mnohem mladší než většina ostatních hostů. Nevypadal sice jako bůhvíjaký zázrak, ale úplně otřesně taky ne. Vypadal aspoň průměrně. Ba ne, musela svoje hodnocení, ovlivněné jistě i vypitou vodkou, poopravit. Vypadal trochu líp než průměrně. Čím to bylo? Bez okolků si muže prohlížela. Zdálo se, že mu to nijak nevadí. Oplácel jí stejnou mincí, aniž by cokoliv naznačoval. Na první pohled na něm nebylo nic zvláštního. Byl průměrně vysoký, měl pravidelné rysy, průměrnou postavu. Hnědě vlasy učesané na pěšinku. Docela slušné hnědé kalhoty a černý blejzr. Nebyl žádný krasavec, kterého byste si všimli na první pohled, ale ani byste před ním neuhýbali očima. Kdyby převedla jeho vzhled do světa hudby, připadal jí jako nerušivá hudební kulisa. A zaujalo jí na něm ještě něco. U baru s ním seděla žena. Měla blond vlasy jako Connie, ale byla mírně obtloustlá, lépe řečeno kyprá. Ještě přesněji – kyprá na těch správných místech. Connie se s ní automaticky začala srovnávat: má hezčí kotníky než žena u baru, útlejší pas i bohatší vlasy – a nemá na sobě tak příšerně zelené šaty jako její sokyně. Zelená jí vůbec neslušela, pokud nechtěla vypadat jako zombie. To všechno stačila zhodnotit jediným pohledem. Usoudila, že obě jsou stejný typ, ale že ona, Connie, mužovu společnici v každém ohledu převyšuje. Ta žena 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195268
ZVRAT vypadala jako její nevkusná karikatura, jako nějaká sestřenice z venkova. Ne že by Connie takovou venkovskou – nebo i městskou – sestřenici měla. Jak tak všechno sledovala, všimla si, že se muž na svoji společnici nejprve usmál, pak ji pohladil po hřbetu ruky a vstal. O-hó. Vydal se rovnou ke Connie. Nejradši by se propadla do země. Dívala jsem se tak nepokrytě. Udělala jsem ze sebe idiota. Ještě že už v sobě měla nějakou vodku, která poněkud otupila pocit studu. Zatímco všechno běželo jako ve snu, muž si sedl k jejímu stolu. Posadil se, aniž by ho k tomu vyzvala. Odolala a neopětovala jeho úsměv. Musela se ale přemáhat. Byla to zjevná výměna kusu za kus, žena u baru se teď nasupeně dívala jinam a úporně se vyhýbala jakémukoliv očnímu kontaktu. „Pozvala jste mě,“ řekl. Connie se dál tvářila naprosto netečně. „To si nevzpomínám.“ Usmál se na ni stejným způsobem jako na ženu u baru, když od ní odcházel. Byl to úsměv, proti němuž nedokáže žádná žena nic namítnout. Lehce se ke Connie naklonil: „Když se potkají dva lidé jako my, je to zřejmé na první pohled.“ „Co je zřejmé?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195268
John Lutz „Proč nás to k sobě táhne.“ Usmála se. „Bude to spíš tím, že jste měl tu drzost přijít až ke mně a předstírat, že nás k sobě táhne osud.“ „Jestli nás k sobě nepřivedl osud, co tady tedy dělám?“ „Řekla bych, že vás přitahuji víc, než tamta žena u baru.“ Zasmál se. „Vy mi vykládejte o drzosti! Je to moje sestra.“ „Opravdu?“ „Samozřejmě že ne. Co pijete?“ „Vodku s ledem a se sodou.“ „Užijte si to, dokud to jde. Slyšel jsem, že tohle místo se má brzy proměnit v oázu zdraví s přírodními nápoji.“ „Děláte si legraci.“ „Nedělám. Spousta barů se bude měnit. Dostanou velkou úlevu na daních. Jde o plán současného starosty. Chce, aby byli Newyorčani zdravější.“ „Než kdo?“ „Nevím. Rusové? Číňani? Texasani? Není to špatný nápad. Jde o dobro veřejnosti. Vaše sklenička je skoro prázdná. Můžu vám objednat další?“ „Mám ji ještě do čtvrtiny plnou.“ „Jak nevídaný optimismus.“ Mávl na barmanku a požádal o další rundu. Connie si všimla, že pije něco, co vypadá buď jako skotská, nebo bourbon s ledem. „Neřekla jsem, že mi smíte objednat,“ namítla Connie. „Četl jsem vaše myšlenky.“ „To vy umíte?“ „Ano, ale nechci vás přivádět do rozpaků.“ Zpoza baru se vynořila barmanka a doručila jim nové 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195268