památka, malé nádraží, postavené v r. 1890 k lokální dráze „Velké Březno – Úštěk“ s muzejní expozicí dopravy. Cestou ke starému mlýnu proti proudu potoka jsou Boží muka z doby kolem r. 1700, jehož sloupovitý tvar symbolizuje umučení Krista u sloupu. Dále se pokračuje cestou k unikátnímu malému roubenému mlýnu na horní pohon, napájeného z Lučního potoka. Vlastní obytná část mlýna je patrová, roubená stavba s roubeným přístavkem – mlýnicí. Objekty jsou ve správě Památkového ústavu v Ústí nad Labem. Tak jsem vám zhruba popsala, jaké to je v Zubrnicích, zkrátka moc hezké. Dýchne na vás atmosféra našich dědů a babiček, zavzpomínáte na doby dávné, kdy jsme tady ještě nebyli. No a my jsme tím naším autobusem pokračovali dál do Tisé, na což jsem se velmi těšila a doufala, že se krásně projdu mezi skalami. Počasí bylo pěkné, jako stvořené k procházce. Jenže obcí Tisou jsme jen projeli, aniž bychom zastavili a Tiské stěny viděli jen z jedoucího autobusu. Tak nevím, jestli se už důchodci dopředu dohodli a dali to vědět řidiči, že tam nepůjdou a že je tam nic neláká. I když jsem tam také již byla, znovu bych se tam ráda prošla. Skály, zkrátka příroda a památky a zajímavosti, to nebylo zkrátka nic pro moje spolucestující, a tak proč vlastně jeli na zájezd? Asi, aby neseděli jen tak doma. To je dost ubohé… Pak se stavělo v hospodě v Petrovicích na obědě a sedělo se a sedělo… No, co bych měla ještě dodat. O další cestě zpět už ani nebudu psát. Zkrátka zájezd nebyl podle mé chuti, a kdybych už dopředu věděla, jaký vlastně bude a co ve skutečnosti navštívíme, nikam bych s nimi nejela. Na závěr našeho zájezdu po občerstvení v restauraci nám bylo řečeno, že pojedeme krajinou, odkud krásně uvidíme Krušnohoří, ale to jsme také neviděli. Pan řidič měl nový vysoký zájezdový autobus a jeli jsme úzkou cestou, kde na jedné straně byly stromy s převislými větvemi, zasahujícími do cesty, takže musel dávat pozor, aby si ho na střeše nepoškrábal od větví a my se zase báli, že nás ještě někde vyklopí. Neboť jak se vyhýbal stromům, vjel kousek na vyvýšenou louku, takže jedna strana autobusu byla níž a druhá výš… No, zkrátka nakonec to byl ještě i horor a já se už modlila, aby cesta skončila a my dojeli zdrávi domů do Teplic. A tak jedno poučení pro mě z tohoto zájezdu vzešlo! Nikdy už nikam nejet s důchodci, byť by plán cesty byl sebelepší a lákal nevím jak… Sama důchodce už jsem dávno, ale aktivní. Nesedím doma, ale snažím se být stále v činnosti a dělat to, co mám ráda, ale ne se někde s někým otravovat a mít zkažený den.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195183
SKANZEN V PŘEROVĚ NAD LABEM A i když jsem už na žádný zájezd jet nechtěla, přesto jsem se vydala znovu se zájezdem na výlet, na který jsem se zase přihlásila pro malý počet zájemců. Zlákal mě totiž jiný skanzen, vzdálenější od nás a řekla jsem si, ať to dopadne, jak to dopadne, snad tentokráte už nebudu litovat. Tenhle zájezd ale nebyl s důchodci. Už ani nevím, kdo ho pořádal, ale to je jedno. Hlavně, že tentokrát to bylo fajn a já toho nelitovala. Po různých zastávkách, které jsme udělali podle plánu, ale pro mě zas ne až tak zajímavých, jsme dojeli do Přerova nad Labem, jehož náves s rybníkem mě upoutala na první pohled. Domky, stojící kousek dál od rybníka, kde jsme zastavili, mně připomínali jižní Čechy. Přesně takové chaloupky se štíty mají na jihu. Kdybych nevěděla, že jsem v Přerově nad Labem a celou dobu při jízdě prospala v autobuse a pak se probudila, tak bych si vskutku myslela, že jsem v jižních Čechách. Vystoupili jsme z autobusu a hned mě upoutal objekt zámku, který se opravoval. Byl okolo něj hradní příkop. O kousek dál nás vítal poutač skanzenu – Národopisné muzeum Staročeská chalupa a další poutač, který vám musím do tohoto článku překopírovat!
Mlynářské desatero. Jedině u mě mlíti budeš. Nevezmeš meliva, dokud nezaplatils. Pomni, abys měřičné dal a melné zaplatil. Cti mlynáře a chasu jeho, aby se Ti dobře vedlo ve mlýně. Nenecháš mlýnských strojů jíti naprázdno. Zachováš ve mlýně a ve všem čistotu. Nepokradeš a jen co Tvého si vezmeš. Nepromluvíš křivého svědectví proti mlynáři, že Ti špatně semlel a málo dal. Nepožádáš od mlynáře více, než semlels. Aniž požádáš, co se rozprášilo.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195183
No řekněte, není to nádhera? Už při vstupu do této lokality na vás dýchne minulé století a nestačíte se rozhlížet kolem sebe. Tento skanzen je čtvrtý v Evropě, založen byl na konci 19. století z iniciativy majitele přerovského panství, jenž pocházel z větve Habsburků, mořeplavce, etnografa – arcivévody Ludvíka Toskánského. Ten nechal upravit bývalou panskou kovárnu a rychtu na staročeskou chalupu a nechal ji vybavit předměty pocházející z obce a okolí. V r. 1967 převzalo Staročeskou chalupu Polabské muzeum v Poděbradech a dále pokračovalo v rozšiřování. V zařízených interiérech a dlouhodobých a sezónních výstavách je předváděn život venkovského lidu ve středním Polabí od konce 18. století až do poloviny 20. století. V dubnu a prosinci se tradičně pořádají výstavy „Jaro na vsi“ a „Vánoce“. Myslím si, že více o tom psát nemusím, bylo by lépe na tento skanzen se vydat a sami si jej prohlédnout a poznat, jak se žilo za dob našich babiček a prababiček. Je to vskutku velice zajímavé a jistě vás to nadchne, jako to nadchlo mě a zvláště to nadchne milovníky historie. Ještě se zmíním o zámku, který stojí hned vedle tohoto skanzenu. Kdysi na tomto místě tu stálo v 8. století staroslovanské hradiště. Později tu byla postavena tvrz, která je uváděna v r. 1420, ale domněnkou je, že byla již postavena ve 14. století, jako sídlo správy břevnovského kláštera. Po r. 1437, kdy měli sídlo ve správě páni ze Stráže, byla tvrz částečně přestavěna a rozšířena. Bylo postaveno východní a jižní křídlo a v r. 1524 byl psán objekt již jako zámek. V r. 1560 začala jeho rozsáhlá přestavba a dostavba, která se do r. 1585 proměnila v nádherně vyzdobenou rezidenci. Za 30leté války byl zámek znovu poničen a také došlo ke zřícení několika křídel zámku, která již nebyla obnovena. V 19. století jej koupil arcikníže Leopold II. Dodnes se dochovalo pouze východní a jižní křídlo z částí zřícenin císařských pokojů. Po smrti Ludvíka Salvátora koupil panství František Josef I., po něm jej zdědil poslední rakousko - uherský císař Karel I. Po roce 1918 přešel zámek do státního majetku. Během II. světové války jej koupil německý lékař Faifar. Po osvobození v r. 1946 zámek připadl „Fondu národní obnovy“. Od r. 1958 zámek využíval Československý rozhlas, který jej také v r. 1982 koupil. Do zámku byl také umístěn archiv Českého rozhlasu. Dnes je ale již bez využití a bohužel veřejnosti nepřístupný. V přerovském zámku, skanzenu a i okolních lesích byla filmována řada televizních pohádek. Jak jsem se již v úvodu zmiňovala, v době naší návštěvy se zámek opravoval, a tak se jistě dočkáme, že se zaskví ve své bývalé kráse, ač ne už jako zámek, ale jinak občanům prospěšný objekt. A třeba to tak už je, neboť tento zájezd se uskutečnil již asi tak před 7 lety.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195183