Na nesmyslná, vyhýbavá (a leckdy snad i laskavá) ujištění, že jeho nemoc nikdy tak daleko nepostoupí, že nohy nejspíše ani zasaženy nebudou, že Patrik vlastně zase tak moc nemocný není — a i kdyby byl, tak — podívejte se — lékařská věda dneska postupuje mílovými kroky kupředu… A na (poněkud příliš) smysluplné přísliby rádoby vtipně drsných neurologů, že úplného rozložení svých beztak už vratkých chůdiček se stejně nikdy nedožije, tak co by se strachoval už teď…, že nemoc může mít i pěknou řádku jiných projevů — a ať je rád, že se zatím nepochcává. Patrikovi — ač v nich mnoho humoru nespatřoval — byly ty cynické poznámky příjemnější. Bezcitná, hrubá, na vše už uvyklá profesionalita zdravotnického personálu pro něj spíš pozitivně vyvažovala slzavý přístup jeho mátinky. Až konečně Patrik narazil na muže, jenž na jeho věcnou otázku byl schopen odpovědět věcně. Byl to ortoped, ale v mnohém spíš připomínal praktického lékaře. Předklonil si Patrika a znovu mu prohmatal páteř na kostrči. Pak se zahleděl do sekvence výsledků testů, chvíli si v hlavě propočítával — a řekl: „Na zimu. Na zimu, řekl bych. Možná už ke konci podzimu, možná až na jaře… to záleží, pane Fišer, na spoustě faktorů, které je třeba brát do úvahy. Samosebou to závisí i na vás — a jak dalece se všemu poddáte. Potom… později… snažte se vydržet s berlemi, jak nejdéle to půjde. Protože když trénujete s nohama, trénujete i s hlavou, pamatujte si… Se zimou počítejte. Se zimou.“ Lékař se zdvihl. Přešel k regálu se všemožnými lejstry a teskně se usmál na Patrika, který neodtrhl oči od jeho těžké chůze. „Ano, kulhám, pane Fišer. Od mládí. Výměna kyčelního kloubu, ne zcela povedená výměna. Vidíte: proto jsem ortoped. Ne zcela špatný ortoped, řekl bych. Naše limity, pane Fišer, určují život a naše… úspěchy… víc než co jiného. Myslete na to.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195167
Pro Patrika byl ten starý pán symbolem lékařského moudra. Čistý, ale zmačkaný bílý plášť, staromódní plnicí pero v kapse na prsou, pomalý, ne však líný a takový… personifikovaný způsob mluvy — tak nějak si Patrik představoval dávné praktické lékaře. I ten zvuk, klapnutí tak nějak po staru složených brýlí, mu připomínal ty nikdy nepoznané, bělovlasé a důstojně důvěryhodné staré pány, kteří by měli býti lékaři. Zkušenosti a lidský přístup byly z nemocnic a zdravotnických zařízení vytěsňovány vědou a technikou, prezentovanou vesměs jedním elektrokardiografem a prach mizerně vybavenou laboratoří, v níž se několik špatně namalovaných, špatně placených a nezřídka i špatně vychovaných děvčátek mořilo se záplavou vzorků k rozboru, kterou absolutně nemohly zvládnout. Postarší šaramantní lékaři byli povětšině nahrazeni mladými, sotva z univerzity vylíhlými paky, jimž vesměs pomohla tlačenka a kteří do svého — na každém kroku prezentovaného — cynismu vozačů mrtvol dosud nedozráli. Zbyl-li kde v lékařském křesle přece jen kdosi postarší, býval to zuřivý partajník. A namísto moudrých šedin měli prý všichni doktoři plešku. Z nezřízeného života, tvrdíval Patrik: tyjou z úplatků, ožírají se z donesených flašek — a mužnou sílu utrácejí s těmi hezčími ze sestřiček. Doktorům se vyhýbám dost úzkostlivě, tak nemohu posoudit, do jaké míry měl Patrik pravdu. Ale obávám se, že do značné. O to více ho potěšilo, když potkal onoho starého ortopeda. Nezdálo se, že mnoho lidí by bylo schopno dodat sílu pacientu s nevyléčitelnou nemocí: a tato síla z ortopeda zářila. Patrik ji oceňoval. Starý pán tehdy vzal z regálu několik formulářů, svým starosvětským plnicím perem s modrým inkoustem je pozorně vyplnil, ukázal Patrikovi, kde se má podepsat, a řekl: „To je žádost o invalidní vozík pro vás, pošlu to už teď. Ne, nelekejte se, nelhal jsem vám, do zimy máte času dost. Ale
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195167
to vyřízení trvá velice dlouho, uvidíte sám. Já se pokusím to urychlit, jak bude v mých silách.“ Pak zmlkl a bez úsměvu počkal, až Patrik opustí ordinaci. Doktor nelhal. Za nějaký čas se Patrik dověděl, že jako uznaný chorý invalida s dlouhotrvající fatální chorobou má na invalidní vozík nárok. Že naše socialistická vlast mu umožní vozit si zadek v zařízení, jež naši socialistickou vlast bude stát deset až dvacet tisíc ká čé es. Že obdrží moderní vozík z dovozu, za nějž naše socialistická vlast bude muset platit ve valutách. Že tento vozík bude absolutně nový, nikdy předtím nikým nepoužívaný. A že přibližná čekací lhůta pro invalidu jeho kategorie bude pět až deset let. — 8 —
Ke konci léta se modřinami pokrytý Patrik naučil pajdat o berlích. Zvuk pádů Patrikova nešikovného těla a nárazy berlí do panelů podlahy sousedy ve spodních dvou třech patrech nepotěšil, ale když jim pí. Fišerová s pláčem vysvětlila vše o svém umírajícím synkovi, už se nevzpouzeli. K Patrikovým oblíbeným kratochvílím teď patřilo pajdání do schodů v paneláku, provázené otřesy celého bloku. Patrik tvrdil, že si trénuje „ruční“ a „ramenní“ svaly, ale myslím, že vyrábění hluku bylo v této jeho zábavě důležitějším hnacím motorem. Vyrábění hluku, proti němuž nikdo v baráku se neodvážil namítat. V prvních dnech sousedé vylézali z bytů, ale vidouce, že ty strašné rány vyluzuje kdosi o berlích, s rozpačitými tvářemi se navraceli vztekat domů. A Patrik mlátil berlemi do betonu dál, hořce se opájeje svou nezáviděníhodnou imunitou kripla. Jen paní Fišerová přicházela občas za Patrikem a zpola násilím si ho odváděla domů. „Páťo, Patriku, chlapečku můj! Musíš si odpočinout, musíš
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195167