McDonaldová 2 - zlom
14.1.2009 13:47
Stránka 100
Mary byla z těch šťastných lidí, kteří se rodí bez falešné pýchy, a smála se mi, když jsem šla do čínského obchodu a koupila si slaměnou kabelku na svačinu. Všechno, co jsem do slaměné kabelky vložila, chutnalo jako naftalín s kadidlem a chléb se v ní rozpleskl, ale vypadalo to jako kabelka. Mary řekla: „Musíme si nosit oběd, a co na tom?“ a chodila a pohupovala svým hnědým mastným papírovým sáčkem. Donutila jsem se vytrvat a chodit po adresách až do konce toho týdne, ale zmírňovala jsem své utrpení návštěvami v antikvariátech. Přidělovala jsem si za každou návštěvu jeden antikvariát. V sobotu ráno jsem řekla Mary, že se můžeme klidně podívat tváří v tvář skutečnosti, že nedokážu prodat nikomu nic. „Ze mne prodavačka nikdy nebude,“ řekla jsem jí, když sčítala účty a vypočítávala objednávky. „Pořád se strašlivě bojím a nemám ani ponětí, co vlastně prodávám. Když jsem v pátek byla v té továrně na pístová ložiska, zeptala se mě nějaká dívka, co chci, a já jsem řekla, že nevím. Myslela, že jsem blázen.“ Mary se se mnou trochu hádala, ale nakonec musela uznat, že mě nikdy neztvární natolik, abych považovala své nápady za lepší, než má Standard Oil. „Asi bys měla jít do kanceláře,“ pravila. „Ale nepokoušej se najít si místo sama, nebo jim nakonec budeš platit, aby ti dovolili pracovat čtyřiadvacet hodin denně. Nech to na mně.“ Nechala jsem to na ní, a než uplynulo dalších pět nebo šest měsíců, získala jsem všechnu možnou praxi a všechny možné zkušenosti o několika nových řemeslech nemluvě a mohla jsem hrdě a bez lhaní podškrtávat všechny rubriky v dotaznících zprostředkovacích kanceláří. Když mi Mary našla první místo, podotkla: „Máš štěstí, že jsi tak hubená.“ Dychtila jsem po práci a už jsem měla jednu ruku v kabátě, ale okamžitě jsem zůstala stát a přistoupila jsem k ní. „Je to zaměstnání stenografky?“ zeptala jsem se. „Svým způsobem. Je to kombinace účetnictví a manekýnky na kožichy. Proto máš štěstí, že jsi vysoká a štíhlá.“ „Měla bych také štěstí, kdybych rozuměla účetnictví.“ Mary mě ignorovala.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195098
McDonaldová 2 - zlom
14.1.2009 13:47
Stránka 101
Řekla: „Betynko, pamatuj si, že jsme v krizi. Dneska může kdokoli dělat cokoli a taky to dělá.“ „Kde to je a kdy tam mám být?“ „Řekla jsem panu Handelovi, že tam přijdeš dneska odpoledne,“ řekla Mary a napsala mi adresu na kousek papíru. Navlékla jsem si tedy druhou ruku do druhého rukávu svého tvídového pláště a zamířila jsem k tovární čtvrti. Čím hlouběji jsem zacházela do města, tím víc nezaměstnaných a bezcílných lidí plnilo a ucpávalo ulice. Pršelo celé dopoledne, zdálo se mi, že pršelo vždycky, když jsem byla bez práce, a obloha nad budovami byla šedivá a těžká, chodníky byly mokré a všechno a všichni vypadali studeně a zbídačele. Adresa, kterou mi dala Mary, byla dole, za Skid Road, kde bylo nejvíc nocleháren v Seattlu a přebývali tu nezaměstnaní dělníci z pil a mlýnů a scházeli se tu radikálové, povaleči a fanatičtí cvoci. Tady by se daly dobře prostudovat typy nezaměstnaných a vyzkoušet Maryinu teorii, že bez práce jsou jenom neschopní, ale když jsem si razila cestu dál a dál do města, zdravilo a vítalo mne tolik pískání a mňoukání, že jsem musela upustit od výzkumu a dívat se přímo před sebe. Na jednom rohu shromáždil nějaký ošuntělý malý mužíček s drobnýma nejistýma očima a mokrým nosem hlouček lidí a žádal je, aby se káli, a jiný vysoký muž se žlutými vlasy a velkýma asketickýma očima křičel na tentýž apatický zástup, aby svrhl kapitalisty. Do aleje zašla stará žena s dětským kočárkem plným novin a hadrů a začala prohledávat koše na odpadky. Opilý povaleč mě chytil za ruku a žebral o šesták. Dva Filipínci ve velikých volných přepásaných pláštích z velbloudí srsti, v dlouhých špičatých mahagonově hnědých botách a v kloboucích s malými peříčky se násilně prodírali ulicí uprostřed výkřiků a hrubých poznámek zdejších obyvatel a žebráků. Vypadalo to, že tu je na každém rohu zastavárna, a veliké a křiklavé nápisy na každých druhých dveřích hlásaly:
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195098
McDonaldová 2 - zlom
14.1.2009 13:47
Stránka 102
VÝPRODEJ – OBCHOD SE RUŠÍ; VÝPRODEJ – JSME NUCENI OHLÁSIT ÚPADEK; VÝPRODEJ – POSLEDNÍ SNÍŽENÍ CEN. Zatuchlý a hrdlo svírající dusivý zápach špinavého prádla, žluklého tuku, ryb, koblih a plesnivé kávy přehlušoval něžnou vůni mořské trávy a soli, kterou přinášel vítr od zálivu. „Kompletní oběd za patnáct centů,“ slibovaly nápisy na mouchami potřísněných oknech restaurací a ze dveří se linul nechutný zápach. Byla jsem zvědavá, co předkládají za patnáct centů, kráčela jsem pomalu, ale tak, aby to nevypadalo, že se tu potloukám, a podařilo se mi přečíst menu, přilepené na okně. „Guláš, chléb s máslem a tolik kávy, kolik vypijete,“ stálo tam. „Polévka a jablkový koláč za pět centů navíc.“ „Za pět dolarů by tady člověk mohl žít hodně dlouho,“ pomyslela jsem si, když za mnou zašeptal tichý hlas: „Máš hlad, sestřičko?“ Obrátila jsem se a utekla jsem. Na příštím rohu jsem se zeptala strážníka, kde je obchod pana Handela, a strážník mě laskavě doprovodil až do tmavé, smutné a příjemně vylidněné tovární čtvrti a ukázal mi nápis Handel na okně velmi staré cihlové budovy ve druhém poschodí. Výtah se staromódní otevřenou kabinou obsluhoval bezzubý zřízenec. Měl oči zastřené zákalem a byl tak slabý, že nemohl zavřít dveře, a požádal mne, abych mu pomohla. Pomohla jsem mu a on řekl: „Děkuji, mladá paní,“ a otřel si nemocné oči do špinavého černého rukávu. Mramorová podlaha chodby se svažovala k pravé straně, a když jsem procházela dlouhými tmavými chodbami, bylo mi, jako bych šla po palubě staré plachetnice. Pan Handel zřejmě seděl na bobku za dveřmi a čekal na mne, protože jsem přes něj skoro upadla, když jsem bázlivě otevřela dveře. Omluvil se mi naprosto neuveden do rozpaků, chytl mne za ruku a roztřásl ji až k rameni. „Pojďte dál, pojďte dál,“ řekl. „Těší mne, že vás poznávám, svlékněte si kabát a podíváme se, jakou máte tajli.“ Odlepila jsem od něho ruku a paži a svlékla jsem si kabát a pan Handel si
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195098