98
Jeffrey Robinson
pisy v ní odmítl, muselo knížectví nejprve dokázat, že tyto dodatky jsou neústavní. Právníci zastupující Monako přišli s argumentem, že poskytují státu Mississippi „příležitost zbavit se této skvrny na své reputaci“. Za Monako se postavil dokonce i deník New York Times. V úvodníku ze dne 19. prosince 1933 napsal: „Obyvatelé Mississippi by se měli zachovat laskavě k cizímu státu, který Spojeným státům nic nedluží.“ O dva dny později si stejný list položil otázku: „Jaké by to bylo, kdyby stát Mississippi Monaku navrhl, že si o ty peníze hodí kostkou?“ Nejvyšší soud Spojených států vyslechl v roce 1934 argumenty a okamžitě nařídil státu Mississippi přijít s důvody, proč by knížectví nemělo být podání žaloby povoleno. Mississippští právní zástupci nyní začali tvrdit, že Monako není nezávislý stát. Citovali smlouvu s Francií z roku 1918, v níž se Monako zavázalo, že bude svá suverénní práva uplatňovat „v souladu s politickými, námořními a ekonomickými zájmy Francie“. Leč francouzské ministerstvo zahraničních věcí dosvědčilo, že smlouva nenaznačuje, že by se Monako vzdalo svých práv jako zahraničního subjektu. Ke smůle Monaka však předseda Nejvyššího soudu Charles Evans Hughes vyjádřil názor, že knížectví jako původní majitel dluhopisů nemá právo se soudit se státem Mississippi bez souhlasu tohoto státu a tento souhlas udělen nebude. Bylo po válce. Stát Mississippi v ní zvítězil a monacké knížectví od té doby žije se Spojenými státy v míru. ***** Knížete Karla III., kterého dodnes připomíná název Monte Carlo, na trůně vystřídal jeho syn Albert I., vysoký pohledný muž s pěstěným černým plnovousem, jehož největší láskou byl mořský výzkum. Za jeho vlády přineslo kasino knížectví éru nevídané prosperity. Jis-
GRACE KNEZNA MONACKA_TISK.indd 98
10.4.2014 14:39:47 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195088
GRACE, KNĚŽNA MONACKÁ
99
tým vlivným monackým rodinám se ale nezamlouval fakt, že tato prosperita změnila Monte Carlo v město jediné společnosti. Societe des Bains de Mer et Du Cercle des Etrangers (Společnost mořských lázní a klubu cizinců) veřejně napadla společnost, která měla pod kontrolou franšízu hazardních her v Monaku. Jako největší zaměstnavatel v Monaku a daleko největší zdroj příjmů státu, měla SBM i disproporčně velkou politickou moc. Jisté vlivné monacké rodiny začaly mít brzy pocit, že je Albert zaprodal tím, že dovolil, aby se SBM vklínila mezi knížete a jeho lid. Začaly připravovat puč, kterým by si vynutily abdikaci knížete a předání moci jeho synovi. Albert, který si uvědomil, že bude lepší, když s radikální změnou přijde sám, než aby si ji nechal vnutit, se zřekl absolutní moci. Jeho ústava z roku 1911 oddělila knížecí domácnost od vlády. Kníže zůstal hlavním činitelem, ale vláda se nyní skládala ze státního ministra a tří poradců. Legislativní moc byla rozdělena mezi knížete a nově vytvořenou Národní radu, jejíž členové měli být voleni lidem. Bezprostředně po první světové válce vyjednal Albert dlouho očekávaný a životně důležitý pakt s Francií, který byl začleněn do Versailleské smlouvy. Souhlasil s tím, že bude vykonávat svá práva v souladu s politickými, vojenskými a ekonomickými zájmy Francie. Francouzi zase vyjádřili souhlas s tím, že budou bránit nezávislost a suverenitu knížectví. Dělali si ovšem trochu starosti se vzdálenou německou větví dynastie Grimaldiů, která by si mohla jednoho dne dělat na knížectví nárok. To vedlo k článku smlouvy, podle něhož by se Monako stalo francouzským protektorátem v případě, že by kníže neměl přímého dědice. Nicméně vládnoucí kníže měl vždy možnost dědice trůnu adoptovat, pokud nebyl schopen zplodit vlastního, a tak navždy zachovat linii Grimaldiů.
GRACE KNEZNA MONACKA_TISK.indd 99
10.4.2014 14:39:47 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195088
100
Jeffrey Robinson
Je ironií, že Albertův syn se narodil v Německu a byl tam i vychován. V roce 1869 se tehdy dvacetiletý Albert oženil s osmnáctiletou lady Mary Victorií Douglas Hamiltonovou, dcerou vévody z Hamiltonu, předního skotského aristokrata. Sňatek domluvil sám Napoleon III. Už za pět měsíců všal lady Mary od manžela odešla ke své matce do Baden Badenu, kde se narodil jejich syn Louis (Ludvík). Albert požádal církev o anulaci manželství a poté výnosem zrušil i sňatek občanský. Navzdory svému oficiálnímu postavení dědičného knížete nenavštívil mladý Ludvík Monako a neviděl svého otce až do jedenácti let. Když se pak setkali, zrovna moc spolu nevycházeli. Pět let žili společně, hlavně v Paříži, načež mu Ludvík utekl a přihlásil se do francouzské cizinecké legie. Během služby v severní Africe se zamiloval do mladé pradleny jménem Marie Juliette Louvetová. Albert jim odmítl dát povolení ke sňatku, ať již z důvodu, že byla už předtím jednou vdaná, nebo kvůli tomu, že pocházela z pracující třídy. Dítě jejich lásky, Charlotte, se narodilo v roce 1898. Albert však nadále odmítal jejich spojení i legální práva vnučky. Ludvík a Marie se rozešli, když byla Charlotte ještě malá. Zatímco Ludvík vždy uznával Charlotte za legální dědičku, Albert ustoupil, teprve když dovršila jednadvacet let, protože usoudil, že její budoucí nástup na trůn je jedinou smysluplnou možností, jak v Monaku zachovat dynastickou vládu. Trval na tom, aby ji Ludvík oficiálně jmenoval svou nástupkyní, a pro případ, že by došlo k nějakým pochybnostem, mu nařídil, aby ji ještě právně adoptoval. Charlotte, drobná, odvážná žena, která vždycky mluvila otevřeně, byla výstřední oním nádherným způsobem, jaký býval některým ženám vlastní od přírody. Ve dvaadvaceti letech se provdala za distingovaného a kultivovaného francouzského aristokrata, hraběte Pierra de Po-
GRACE KNEZNA MONACKA_TISK.indd 100
10.4.2014 14:39:47 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195088