Byl krásný a jasný večer. Vítr se utišil, v korunách dubů a bříz se nepohnul ani lísteček. Padla rosa, vzduch byl čistý a plný kyslíku. Vydali se směrem k aleji. John vzal Cecilii za ruku. – Už je u ní nechci nechávat přes noc, prohlásila Cecilie zarputile. – Mám z toho takový divný pocit kolem žaludku. – Nejsi teď až moc přísná? Ona tím přece nemyslí nic zlého. Pod nohama jim skřípal štěrk, kterým byla cestička vysypaná. Obrysy stromů v šedavé letní tmě splývaly. Obklopovala je sladká vůně lučních květin a čerstvě posečené trávy. – Uvažuju o tom, že bych zítra zavolala Susanně a poprosila ji, aby si děvčata vzala k sobě, pronesla náhle Cecilie. – Anebo pojedeme domů. Jedna noc přece stačí. Moc hezky jsme si to užili, měli jsme možnost být spolu sami a viděli jsme, že je to tady na zámečku fantastické, takže teď už se můžeme klidně vrátit. John si prohrábl rukou vlasy. – Ale no tak. Ruku na srdce, nejsi teď už trochu hysterická? Souhlasím, že je otrava, že k tobě Christina nebyla upřímná, ale na druhou stranu jste spolu přece alespoň mluvily, není to žádná alkoholička. Podle mě se na ni můžeš spolehnout. Johnova slova v ní vzbudila nejistotu. Že by byla přecitlivělá? Že by ji tak znervózňovalo předpokládané těhotenství? Na tom, co John říká, něco je. Rozhodně přehání. Na druhou stranu ty pocity někde hluboko v jejím nitru jsou. Vracejí se jí vzpomínky z dětství, připomínají se. Christinin dech, když ji a Marii uspávala. Pach vyšeptalého vína, který se mísil se slabým závanem Chanelu číslo pět. Vzpomínka na Sonju, jak Christinu utěšuje, obzvlášť po rozvodu s Bertilem. Sonja vždycky představovala jistotu, to ona vnesla do chaosu řád, vzala Christině skleničku z ruky a zbytek rudé tekutiny vylila – Christina tehdy pila téměř výhradně červené víno. Sonja pak umyla a uklidila skleničku a dohlédla, aby v lahvi už žádné víno nezbylo, teprve potom se vydala domů, tedy pokud u nich nezůstala a nepřespala na pohovce. Proč vlastně Bertil odešel? Nikdy se to neřeklo naplno, ale pár zastřených náznaků napovídalo, že za tím nejspíš byla nějaká jiná žena. Děti nemají právo požadovat po rodičích, aby jim řekli pravdu, a teh-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194987
dy v sedmdesátých letech to platilo dvojnásob. A co když Christina začne unavovat i Larse-Åkeho, co když ji opustí stejně jako kdysi Bertil? Grétka a Sofie dneska možná od babičky dostaly na dobrou noc pusu provlhlou vínem. Cecilie na takových polibcích vyrůstala, Christininy rty ulepené od rtěnky, těžká, sladká vůně, která se mísila s alkoholovými výpary. A k tomu ten hlas, ne, nemohla se zmýlit, tohle byla jiná Christina než za střízliva, Christina s vláčnými pohyby, trochu nejistá na nohou, většinou bývala milá, ale snadno se rozčílila. Nevypočitatelná máma, máma, která mohla v jednu chvíli člověka hladit a laskat, ale hned vzápětí prudce vstala, která házela věci na zem, hroutila se a plakala. Tohle ovšem John nechápe. Jeho matka Rosemarie nikdy nevypila ani kapku, tedy alespoň ji Cecilie nikdy pít neviděla. Rosemarie tvrdila, že alkohol špatně snáší, prý se po něm vždycky osype. – Koneckonců jsi taky nevolala Marii, abys zjistila, jak se má Marcus. A nevolala jsi ani Rasmusovým rodičům. Možná bychom si měli dělat starosti spíš o Marcuse, jak mu je, co když má pocit, že jsme se ho chtěli zbavit a opustili jsme ho, co když nemůže spát, protože ho bolí břicho, protože si láme hlavu, jestli ho máme vůbec rádi… A co Willy, kdepak asi dneska večer je? Víš přece, že se puberťáci takhle v létě scházej na Pařárně, připomněl jí John. Jestli se ji tímhle pokoušel přivést na jiné myšlenky, rozhodně se mu to povedlo. Marcus, osamělý a smutný u Marie v pokojíku pro hosty. A Pařárna, to byla přezdívka malé pláže u Talluddenu, kde se po večerech s oblibou shromažďovala mládež, aby unikla z dosahu rodičů. Jméno Pařárna mělo původ ve všech těch prázdných plechovkách od piva a zmačkaných krabičkách od cigaret, které plážičku hyzdily. Navíc pití mladých lidí bylo přirozeně jen málokdy tak nápadné jako tam. Ve druhé části jarního pololetí terénní sociální pracovníci kolem pláže intenzivně hlídkovali, ale teď, když byly školy zavřené, si prázdniny dopřáli i oni. A partičky puberťáků měly tím pádem pré. – Marcus se kdyžtak nebude bát promluvit si s tetou. A William je na pití ještě malý, namítla Cecilie. – To si myslíš ty, ušklíbl se John. Bylo příjemné se takhle procházet, trochu se po té opulentní večeři protáhnout. Měla dost prostoru k přemýšlení, nebylo třeba, aby
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194987
s Johnem někam spěchali. Už dlouho se jim nestalo, že by si nemuseli hlídat čas, že na ně doma nikdo nečekal. – Máme před sebou spoustu krásných věcí, Cecilie, prohlásil John. – Jestli najdeš odvahu mi zase věřit. Budoucnost – jejich společná. Momentálně žije ze dne na den. Ale John je teď vedle ní, kráčí jí po boku. Jak asi žijí rodiče té nalezené holčičky? Matka, která ji přivedla na svět, měla po svém boku nějakého muže? Nebo byla úplně sama, tahle neznámá žena, která v lůně odnosila dítě a pak ho porodila jen proto, aby ho vzápětí odložila? Cecilie se snažila do jednání těch cizích rodičů vcítit. Jak jim asi bylo? Na co mysleli? Co je přimělo zachovat se tak krutě a nelidsky? Odložili svoji holčičku na zem a ponechali ji osudu. Jak nezodpovědné a bezcitné! Taková ona být odmítá, není žádná zbabělá chudinka, která uteče, jakmile se jí život trochu zamotá. John má pravdu. Ještě jedno dítě by snad zvládnout mohli. John pomalu pokračoval. – Chtěl jsem cestovat, víš? Sevřel její ruku ve své. – Chtěl jsem poznávat svět a dělat krásný, originální fotky. Snil jsem o tom už jako kluk a ten sen ve mně v mnoha ohledech pořád ještě žije. Možná právě proto jsem se nedokázal tak úplně radovat, když jsi přišla do jinýho stavu s Grétkou. Odkašlal si. – Jsem si vědom toho, že jsem nebyl zrovna dokonalej manžel, vím to, a taky vím, že je teď pro tebe těžký mi věřit. Tyhle věci potřebujou čas. Nemůžu po tobě žádat, abys teď najednou začala bejt nadšená a připadalo ti, že je všechno snadný. Ale prosím tě, abys sebrala odvahu a dala mi šanci. Koneckonců už jsem to říkal, když jsme spolu seděli na tý rodinný terapii. – Vím, co jsi tam řekl, opáčila Cecilie. – Máme toho spoustu a nemáme zrovna snadnej život a náš vztah rozhodně není bez komplikací. Ne, další těhotenství a další dítě se nám zrovna teď nehodí, to připouštím. Ale zároveň je to dítě lásky, Cecilie. Tohle dítě bylo počatý z touhy. Vážně by sis dokázala představit, že si ho necháš vzít?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194987