„Vy ale na poldu nevypadáte,“ ozval se Tanner. „A jak vypadám?“ „Jinak. Hádal bych, že jste studoval na univerzitě.“ „Jo, studoval. Proto nevypadám na policajta?“ „Nejspíš. Co jste studoval?“ „Práva.“ „Tak to je akorát ztráta času.“ Karlsson usrkl čaje. Na hladině plavaly drobné líčky mléka a měl lehce nakyslou chuť. „Já vím, proč jste tady,“ řekl Tanner. „Hledáme jedno pohřešované dítě. Vytáhli jsme si pár dat. Věk dítěte, denní doba, typ lokace, způsob provedení, příležitost a počítač nám vyhodil jméno. Jenom jediné. Joanna Vineová. Anebo se jmenovala Jo?“ „Joanna.“ „Ten můj se jmenuje Matthew Faraday. Novináři mu říkají Mattie. Asi jim to líp sedí do titulků. Malý Mattie. Ale jmenuje se Matthew.“ „Zmizela před dvaceti lety.“ „Dvaadvaceti.“ „A Joanna byla unesená v Camberwellu. Ten malej kluk byl v Hackney, ne?“ „Takže ten případ sledujete.“ „Před tím není úniku.“ „To je fakt. Pokračujte.“ „Joanna zmizela v létě. Tohle je v zimě.“ „Takže podle vás to nesouvisí?“ Tanner chvíli přemýšlel, než odpověděl, a přitom začínal znovu vypadat trochu víc jako detektiv. Když promluvil, odpočítával prsty na ruce. „Jestli to souvisí? Holka, kluk. Severní Londýn, jižní Londýn. Léto, zima. A pak je tu ten odstup dvaadvaceti let. O čem to svědčí? Unese dítě a pak čeká půlku života, než unese další? Ale podle vás je tu souvislost. Máte snad nějakou stopu, o který jste tisku neřekli?“ „Ne,“ odpověděl Karlsson. „Máte pravdu. Žádný zjevný důvod tady není. Ale já na to koukám z jiné strany. Každý rok se pohřešují tisíce dětí. Ale když z nich vyřadíte ty, co v pubertě utečou z domova, ty, které unese někdo z rodiny, a nehody, zůstává velmi malý počet. Kolik dětí každým rokem zabije někdo cizí? Čtyři nebo pět?“ 99
Zle pondeli_blok_03.indd 99
29.4.2014 13:47:09
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194974
„Tak nějak.“ „Najednou tyhle dva případy vypadají nachlup stejně. Víte, jak je těžké unést dítě. Musíte to udělat bez poprasku, aby vás nikdo neviděl a potom… co? Zbavit se těla, aby ho nikdo nikdy nenašel, nebo ho poslat balíkem do ciziny nebo co já vím.“ „Už na tuhle vaši teorii kápnul tisk?“ „Ne. A já jim v tom pomáhat nebudu.“ „Není to žádnej fakt,“ řekl Tanner. „Nemůžete na něm postavit celý vyšetřování. To byl právě náš problém. Byli jsme si jistí, že to byl někdo z rodiny. Protože vám to říkají čísla. Vždycky je to někdo z rodiny. Pokud jsou rodiče rozvedení, je to buď otec, nebo strýc. Pokud si pamatuju, otec zpočátku neměl solidní alibi, takže jsme investovali spoustu času právě do něj.“ „A měl tedy solidní alibi?“ „Stačilo,“ odpověděl rozmrzele. „Mysleli jsme si, že je jenom otázka času, než ho zlomíme, a doufali jsme, že dceru ještě nezabil. Protože takhle je to vždycky. Až na výjimky. Ale to vám nemusím říkat. Složku jste četl.“ „Četl. Strávil jsem tím celý den a v podstatě v ní nic nebylo. Chtěl jsem se vás zeptat, jestli jste měli ještě něco jiného, co se do složky nedostalo. Třeba nějaké podezření. Tušení. Pocit.“ Tanner se opřel v pohovce. Zhluboka dýchal. „Chcete slyšet, že ten případ je moje noční můra? Že kvůli němu jsem odešel předčasně do důchodu?“ „Je to tak?“ „Dokázal jsem se vyrovnat s mrtvýma. Dokázal jsem se vyrovnat i s tím, že to některým prošlo, i když jsem nabeton věděl, že to udělali. Dokázal jsem se vyrovnat i s obhájcema, co s nima postávali venku, žvanili o nehorázným obvinění a děkovali porotě za to, že projevila zdravej rozum. Nakonec šlo jenom o papírování a plnění plánu. Nakonec mi to mohlo bejt fuk.“ „Joanna Vineová,“ řekl Karlsson ohleduplně. „Jak dopadlo vyšetřování?“ „Nijak. Vůbec nijak. Povím vám, jak jsem si připadal. V kuchyni mám jednu skříňku, která nemá úchyt. Když ji chci otevřít, musím zastrčit špičky prstů do škvíry nad dvířkama, zatlačit a pak to jde. Vyšetřování případu Joanny Vineové, to bylo mlácení prázdný slámy. Zřídili jsme vyšetřovací místnost, vyslechli stovky svědků, podávali jsme hlášení, dělali jsme 100
Zle pondeli_blok_03.indd 100
29.4.2014 13:47:09
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194974
porady o dalším postupu, ale nikde nebyl jedinej důkaz. Neměl jste kam zastrčit špičky prstů, kde zatlačit.“ „No a jak to tedy dopadlo?“ „Na tiskový konference stačila menší a menší místnost. Nevěděli jsme co dál. Najednou byl rok pryč. Nic nepřicházelo. Nenašli jsme jedinou škvíru.“ „Co jste si myslel?“ „Myslel? Přece jsem vám právě řekl, co jsem si myslel.“ „Myslím, jaký jste z toho měl pocit? Na co byste si vsadil?“ Tanner se trpce zasmál. „Neměl jsem ponětí. Po pár dnech jsem si myslel, že ji najdeme ve škarpě, v kanálu nebo někde zahrabanou. Tihle úchylní parchanti jednají většinou impulsivně. A potom se jenom snaží odstranit důkazy. Tenhle případ sice takhle nevypadal, jenže problém byl v tom, že já neměl potuchy, jak vypadá. Neměl jsem vůbec nic. Jak byste analyzoval nic? Možná ji vrah – nebo vražedkyně – prostě jenom zakopal někam, kde ji nenajdeme. A jak pokračuje vaše vyšetřování?“ „Připomíná mi to vaše. Pár hodin jsme zpočátku doufali, že se objeví, že zabloudil nebo je schovaný někde ve skříni, nebo že přespal u kamaráda. Vyslýchali jsme rodiče. Nejsou rozvedení. Mluvili jsme s tetou. Bratr té ženské žije poblíž. Je nezaměstnaný, chlastá. Hodně jsme sázeli na něj. A teď jenom čekáme.“ „Co záběry z bezpečností kamery?“ „Buď byl chytrý, nebo měl kliku. Po kontrole se ukázalo, že kamera ve škole nefunguje. To je přísně střežené tajemství, že zhruba čtvrtina všech bezpečnostních kamer je buď vadná, nebo nejsou zapnuté. Ale víme, že ze školy odešel sám. Pár kamer je u dveří obchodů na ulici a u hospody před jejich domem. Na žádném záběru se neobjevil, ale bylo mi řečeno, že kamery jsou špatně nasměrované, takže to nic neznamená. V jednom úseku vede cesta k nim domů kolem parku, kde nejsou vůbec žádné kamery.“ „Nemůžete proklepnout značky aut, co přes tu čtvrť projížděly?“ „Cože? Co projížděly přes Hackney? Tohle nebyla žádná ulička s nevěstinci ve dvě ráno. Ani bychom nevěděli, kde začít.“ „Třeba si budete muset počkat dalších dvacet let.“ Karlsson vstal. Vytáhl z peněženky navštívenku a podal ji Tannerovi, který se zatvářil jízlivě pobaveně. „Asi víte, o co vás poprosím,“ řekl Karlsson. „Kdyby vás cokoli, cokoli napadlo, stačí zavolat.“ 101
Zle pondeli_blok_03.indd 101
29.4.2014 13:47:09
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194974