Stejně důležité však byly pro konečnou podobu těchto příběhů i laické ideové konstrukce, a mezi nimi především doktrína amour courtois. Lancelot byl buď její ilustrací, anebo jeho hříšná láska dávala příležitost k polemice s kurtoazní spekulací. Z jiného úhlu pohledu je neméně významnou skutečností, že artušovské romány také odpovídaly na proměnu recepce literárních textů. Orálního pěvce totiž vystřídala kniha; méně se nyní poslouchá a více se čte (a na této zásadní proměně recepčních mechanismů nic nemění skutečnost, že nejčastěji se naslouchá tomu, kdo čte). Romány se stávají „čtivem“ v pravém smyslu toho slova a mezi konzumenty této literatury mají výsadní místo ženy. Zvláště talentovaní tvůrci nesporně počítají s tímto novým publikem a Daniel Poirion zřejmě nijak nepřehání, když oceňuje na Chrétienově obraze Guenevry v Lancelotovi také to, že jsou tu uspokojeny všechny sny ženského libida („být zároveň šťastnou chotí krále, zajatkyní sadistického obra i neomezenou vládkyní nad naprosto podrobeným a oddaným milencem“185). Autoři, kteří navázali na Chrétiena a Roberta de Boron, ovšem nevyprávěli zcela identické příběhy; a vzhledem k tomu, že už nešlo o přepis kolektivně sdíleného mýtu, je ani vyprávět nemohli. Vzniklo tak vícero Lancelotů a vícero Percevalů – a vzniklo samozřejmě také vícero grálů. Po čtyřech desetiletích vývoje grálového příběhu logicky přišla chvíle k podniknutí pokusu o nové sjednocení takto zbytnělé a diverzifikované látky. Syntéza zřejmě začala od Lancelota. Podle hypotézy Elsphety Kennedyové vznikl první svod lancelotovské látky, tzv. Lancelot en prose, už v letech 1215–1225.186 Jeho autor převyprávěl Chrétienova Rytíře na káře jako pouze jednu z epizod a předsunul jí dlouhé vyprávění o Lancelotově mládí. Vyprávění dosud nesměřovalo k putování za Svatým Grálem, ani se jako jeho příští hrdina neprofiloval Galád. Tento Lancelot byl dosud „necyklický“. Necyklický Lancelot byl v letech 1225–1245 rozšířen a opatřen „předhistorií“ a „pokračováním“. Tak vznikl už zmíněný obrovitý cyklus Lancelot-Graal, jemuž se také říkalo (podle vydání H. Oskara Sommera) „vulgata“; v nejnovější edici mu byl přiznán titul Le livre du Graal 185 Daniel Poirion, Notice, in: Chrétien de Troyes, őuvres complètes, cit. vyd., s. 1252. 186 Elsphet Kennedyová zrekonstruovala tuto verzi z dochovaných rukopisů a vydala ji pod názvem Lancelot de Lac. The Non-cyclic French Prose Romance, 2 sv., Oxford, Clarendon Press 1980. Nové vydání této edice s překladem F. Mosese a M.-L. Chenerieové do nové francouzštiny: Lancelot de Lac, 2 sv., Paris, Librairie générale française 1991–1993.
(98)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194963
(Kniha o Grálu).187 V konečné a nejúplnější podobě, jak ji tradují některé rukopisy, sestává tento cyklus z šesti částí. První část, nazvaná Joseph d’Arimathie (Josef Arimatijský) nebo také L’estoire du Graal (Historie Grálu), vychází z prozaické verze Boronova Románu o historii Grálu, výrazně ji však rozšiřuje a dopisuje. V této části se vypráví, jak byl Grál přenesen z Východu na hrad Králů Rybářů. Druhá část, nazvaná Merlin, v zásadě přejímá prozaického Merlina z tzv. „malé grálové trilogie“, což je text, který se rovněž připisuje Robertu de Boron. Epizody této části sahají od Merlinova narození k Artušově intronizaci (popřípadě k jeho prvním střetům se šesti odbojnými králi). Třetí část (označovaná také jako Suite, pokračování Merlina) nese v bonnském rukopise titul Les premiers faiz le roi Arthur (První skutky krále Artuše) a inspiruje se zejména Geoffroyem z Monmouthu a Robertem Wacem. Pojednává o Artušových bojích se Sasy a jeho dobyvatelských úspěších; Lancelot tu dosud nefiguruje. Lancelotovi je věnována čtvrtá a centrální část, zdaleka nejrozsáhlejší (zabírá více než polovinu cyklu);188 končí narozením Galádovým. Pátou částí je Queste del Saint Graal (Putování za Svatým Grálem):189 v jeho závěru umírá Galád a Grál mizí v nebi. Šestá část, nazvaná La mort le Roi Arthu (Smrt krále Artuše),190 doširoka rozepisuje závěr Percevala z „malé grálové trilogie“. Cyklus se jí uzavírá a artušovská říše tu podléhá zkáze. Chronologie vzniku jednotlivých částí (jako vždy hypotetická a provázená četnými odbornými spory191) se dnes rekonstruuje následovně: 187 Edice celého cyklu: The Vulgate Version of the Arthurian Romances, 7 sv., ed. H. Oskar Sommer (podle rukopisu Britského muzea Add. 10 292–10 294), Washington, The Carnegie Institute 1909–1916. Nové, zatím nedokončené vydání s překladem do nové francouzštiny: Le livre du Graal I–II, ed. Anne Berthelot, Mireille Demaules, Robert Deschaux, Irène Freire-Nunez, Jean-Marie Fritz, Gérard Gros, Éric Hicks, Daniel Poirion, Philippe Walter (podle rukopisu bonnské univerzitní knihovny S 526), Paris, Gallimard 2001, 2003. 188 Edice: Lancelot, 9 sv., ed. Alexandre Micha, Genève, Droz 1978–1983. Z odlišných rukopisů vychází – zatím nedokončené – vydání v paperbackové knižnici „Les lettres gothiques“, řízené Michelem Zinkem: Lancelot du Lac, ed. Elspeth Kennedy, překlad François Moses, Paris, Librerie générale française 1991; Lancelot du Lac II, ed. Elspeth Kennedy, překlad Marie-Luce Chenerie, Paris, Librerie générale française 1993; Lancelot du Lac III. La fausse Guenièvre, ed. a překlad François Moses, Paris, Librerie générale française 1998; Le val des amants infidèles. Lancelot du Lac IV, ed. Yvan G. Lepage, překlad Marie-Louise Ollier, Paris, Librerie générale française 2002; L’enlèvement de Guenièvre. Lancelot du Lac V, ed. Yvan G. Lepage, překlad Marie-Louise Ollier, Paris, Librairie générale française 1999. 189 Edice: La Queste del Saint Graal, ed. Albert Pauphilet, 2. vyd., Paris, Champion 1984. 190 Edice: La mort le roi Artu, ed. Jean Frappier, 3. vyd., Genève, Droz 1996. 191 Srov. Michelle Szkilnik, L’Archipel du Graal, Genève, Droz 1991, s. 1n.
(99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194963
v letech 1225–1230 byl přepracováván necyklický Lancelot a vzniklo Putování za Svatým Grálem. V letech 1230–1235 byla dopsána nová verze Boronovy Historie Grálu a také Smrt krále Artuše. Cyklus byl dokončen začleněním „Boronova“ Merlina a kompilací Prvních činů krále Artuše, jež vznikla nejspíš v letech 1235–1245 jako poslední část, mající vyplnit mezeru mezi Artušovou intronizací a Lancelotovým mládím. Tato epická suma nyní vyprávěla historii světa od Kristova umučení ke smrti Lancelotově. Cyklizační vášeň tím ale neutuchla. Kolem roku 1245 byla dokončena nová redakce tohoto cyklu (označovaná jako „post-vulgata“), ovlivněná Tristanem v próze a fiktivně připsaná Robertu Boronovi.192 Jean Frappier nazval Knihu o Grálu (podržme tento název, je doložen v rukopisech) „opus magnum středověkého románu“, a plným právem. Je to kolos, který nefascinuje jen svým rozsahem (kolem 5000 stran standardního tisku), ale i svým rozvrhem a svým provedením. Některé jeho části – oddíl o Galehautovi v Lancelotovi a především Putování za Svatým Grálem a Smrt krále Artuše – představují absolutní vrcholy středověké výpravné prózy. Nejvíce však dnešního čtenáře ohromuje velkorysá tektonika tohoto projektu, jíž se uskutečňuje totalizující záměr. Autoři tohoto velkolepého díla se snaží realizovat slovem cosi, co je v konečném úhrnu úplností a jednotou – a co tedy podle středověkého estetického cítění naplňuje principy pravé krásy. Cyklus je jedním z výrazů dozrálé gotiky, doby, jež se neleká velkých úkolů a usiluje o unum, o dílo, jež v sobě shrne všechna díla. Přirozeně se vnucuje srovnání s gotickými katedrálami, které právě v tomto období rozšiřují klenební pole, rostou do výše, jsou zaplavovány světlem z vysokých gotických oken a vzájemně se překonávají harmonickou velkorysostí plánu, jenž ve své symbolice rovněž usiluje o resumé světa: po mohutné pětilodní katedrále v Bourges (po 1195) se v této době staví katedrála v Remeši, katedrála v Amiensu a katedrála v Beauvais (za tuto závratnou snahu po velikosti, mířící k nebi, také zaplatí, když se v roce 1284 zřítí). Ale opakovaně se v souvislosti s Knihou o Grálu připomínaly i dobové teologické sumy, jako byla Suma sv. Tomáše Akvinského (1268–1273), projev stejného úsilí o dílo, které by řeklo vše. Philippe Walter pak vhodně připomněl, že 13. století je také 192 Rukopisně se tato nová redakce nedochovala v úplnosti, celek lze nicméně částečně rekonstruovat na základě překladů, jimž posloužil jako předloha; z nich je nejznámější anglická verze Thomase Maloryho.
(100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194963