nemovité vlastnictví později ani jednou nenavštívil. Co je to za podobenství, proč se tam tedy nevydám na družstevní loďce? Proto, že jsme tu družstevní po družstevnicku propili nejméně pětadvacetkrát. Je to jednoduché jako facka, každý inštrument nebo domácí havěť můžete pustit do oběhu nejednou. Nejsou tu a tam peníze – nevadí, jejich věc, zato máme kocoura. Ne my, brusiči, to dá rozum, nám by byl k ničemu, myši zatím železo nehryžou, ale mlynář, jak račte vidět, má kocoura. A jeden z tlupy předstírá, že je slepý potulný zpěvák, a přichází k mlynáři na pahorek: co je to za vísku tady u vás? Vezměte zavděk, slyší, Malokulebjakovo. A já myslel, že je to – Mýlomoukomolovo. Ne, ne, Mykomulolomovo, to je stará písnička, Mykomulolomovo jsme se jmenovali dřív. Hm, a kde je pak Mýlokurelemovo? Malokuleljomovo, říká, je úplně na opačné straně, u nás jsme nikdy špatně nemleli. A zatímco s mlynářem melou pantem hlouposti, naši prohnaní chlapi číhají za sýpkou na kocoura s pytlem. V mlhavém ránu volá mlynář svého sibiřského angoráka, šmejdí, ten hřmotný hromotluk, až nahoře podél řeky Itil, avšak kocour je daleko. Neměj nahnáno, vrtáku, pachatelé pro něj najdou odbyt u dobrých rukou. A nová směna se už s vykasanými rukávy chystá. Nepochybuju, že ani jedna ze stran nebude zklamaná, kocourka tomu kupci odvedou ze dvorku stejným způsobem jako prve. Podobný zmatek se odehrál i s loďkou. Už ani nevím, komu jsme ji poprvé odtáhli, je to příliš dávno a není to důležité. Řeknu jen, že jsme se jí potom mnohokrát zbavovali, a to pravidelně a bez výjimky – byla pro lidi
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194950
chápavé. Nakonec jsme si však tehdy uřízli ostudu, zesměšnili se, střelili jsme ji člověku naprosto nezodpovědnému. Po uzavření obchodu, na sklonku dne, v čase šerosleposti, se objevujeme jako zloději u pobřežních kůlů, kde podle zpráv měl mít zmíněný milostpán naši loďku přivázanou. Koukáme – žádná loďka s rovným dnem, jenom hromada třísek. Ukazuje se, že zrovna když jsme s chudákem dohadovali obchod, někdo mu vykradl lázně. Naběrák vzali, lýkové vlákno, zbytek mýdla i kotlík. A zároveň vytáhli z potoka síť, protože lázeň byla u potoka. Nimrodi dílo dokonali, o tom není žádných pochyb. A když pak tenhle zákazník připlul na nově koupené lodičce domů a objevil škodu – celý se roztřásl. Čemu se směješ, zeptali se ho jacísi Čeremisové, kteří posedávali a popíjeli opodál: co je tu tak veselého? Jak se nemám smát, odpovídal tenhle Vasja – tak se totiž jmenoval –, jak se nemám smát, odpovídal, ve vichřici mého údělu prosvítal jeden jediný ohýnek – sak na ryby samá díra – a snil jsem o tom, že se dám k rybářům, chtěl jsem si jen přikoupit loďku. A dávejte bacha: tak loďku oukej – síť ou-e, nebo loďku ou-e – síť okej uloupili. Ne, špatně Micheáš Marafetin učil, že každý klade síť bratru svému; zde máme opačný obrázek: ty síť kladeš, a bratr síť tvoji vytáhne. A tak vzal Vasilij sekeru a z upřímné radosti rozsekal náš člun jako zbytečný. A tak jsme na sklonku let přišli o loďku, propili jsme lodici po družstevnicku bez jakéhokoliv zisku. Jak se tomu, říká, nemám smát.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194950
Předpokládejme však, Fomiči, že jsme si společně opatřili kocábku. Nachystali jsme se, opatřili si jak vysoké boty, tak košíček a plášť; a co je příznačné – já jsem odrazil od břehu a Vy jste odmítl. Znepokojilo mě to: dostal jste chřipku, stonáte? Ne, zdraví mi slouží, zkrátka se objevily problémy v práci – spěchám se obeznámit s tvým psaníčkem, moje houby na mě bohužel musí počkat. Svatá pravda, lepší vrabec v hrsti; obeznamte se a dodejte mi velkoryse naději. Odrazil jsem jako obvykle – a jako neškodný brouk-vodoměrka jsem trhavými pohyby začal přeměřovat šíři. Vidlice vesel sténají úplně jako čejky, nejsou ani trochu promazané. Všimněte si, počasíčko se ustálilo – šeptá, s tím, co bylo, se nedá srovnat. Co kdybych na vás v takovém případě vyloudil dvě cigaretky, jednu mezi zuby a druhou za ucho, pro strýčka Příhodu? Krása nesmírná. Borový les – celý červený, les – lišák se skvrnami v kožichu, Itil – rozlévá se jako perleťový med, jen lžičkou nabrat. A voda je jak prosvícená měsícem a na dně leží prázdné známé-neznámé nádoby, a jakoukoli vinětu přečteš snadno, jako skrz skleněný pult. Ponořit se tak, posbírat tak nádoby nikomu nepatřící – a do Vesnice. Ne? Co vy na to? Je to plané snění, jsou tuze hluboko, a vůbec, nejsme žádní potápěči. Pro takové pijavice jsou na dosah, nasávají. A kde jsou tady karasové a kde ježdíci? Podíval jsem se – dřímali v prohlubních, ve stínu břehů, pod kořeny, a nade mnou plavala Orina a pohybovala stehny úplně jako žába. Jako by plavala v zrcadle tam nahoře, jako by mě sváděla, a její dlouhé vlasy splývaly jako porost z vodních řas podél jejích boků a zad,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194950