Partonyma ( ročník
kroky. Potom se dveře otevřely a jejich úzký rám vyplnila shrbená postava. Řekl jsem dobrý den a neurčitou omluvu ohledně svého příchodu. Přejel po mně pohledem, ustoupil stranou dveří a pozval mě dál. Místnost na rozdíl od zbytku domu působila docela milým dojmem. Staré skříně a poličky zarovnané knihami, veliký stůl a stará kachlová kamna, jaká se dneska už nevidí. „Jsem rád, že jsi přišel,“ řekl, jako by mluvil k někomu, koho dávno zná. „Nevěděl jsem, jestli vám moje návštěva nebude nepříjemná,“ řekl jsem ještě poněkud nejistým hlasem. Svraštělým pergamenem jeho tváře přeběhlo něco podobného úsměvu. „No, nestůj tady. Posaď se,“ řekl a odsunul od masivního stolu jednu z židlí. „Nedovedeš si před stavit, jak jsem rád, že jsi přišel. Vždyť to je roků, co jsem měl naposledy návštěvu.“ „Víte,“ řekl jsem, „zajímají mě lidé. To, jak žijí, jak myslí, co považují za důležité. Věřte mi, že to není obyčejná zvědavost.“ „Nemáš se proč omlouvat. Vím, o čem mluvíš, a jsem rád, že jsi tady. Jenom škoda, že jsi nepři šel dřív. Už vlastně není moc času.“ Když se zmínil o čase, napadlo mě, že jsem přišel nevhod. Všiml si, že jsem špatně porozuměl jeho slovům a tak pokračoval. „Ne, vůbec mě nerušíš. Naopak. Jenom si budu muset pospíšit.“ Protože jsem vypadal dost nechápavě, dodal: „To nevadí, že nevíš, o co jde. Jsi plný myšlenek, které sotva vzklíčily. Tvůj čas je jako dlouhá řeka s mnoha přítoky. Mluvil jsem o svém čase a o vě cech, které ti musím odevzdat.“ „Jste hodný,“ řekl jsem. „Já ale mám všechno. Možná si myslíte, že jsem sběratel a chci z vás vymámit nějakou starožitnost. Jenže já přišel opravdu jen za vámi. Nic nesbírám, nic nepotře buji a dokonce to, čemu říkají krásné věci, nemám ani moc rád.“ Už když jsem to říkal, se začal hlasitě smát. Věděl jsem, že se směje mým slovům, a přesto
druhý
/
číslo 7. - 8. )
mě jeho smích nedráždil. Byl to upřímný, téměř dětský smích, ve kterém nebyly žádné ostré hrany. Cítil jsem se najednou náramně dobře. Přišlo mi, že si rozumíme. Napadlo mě, že se vlastně na nic nezeptal, že mluví jen jako by ze sebe. Lidé při svých hovorech proplétají řeč mnoha zdvořilými otázkami a většinou ani nečekají na odpověď. On byl opak. Nezapředl se mnou žádný formální dialog, a přesto se mezi námi za tu kratičkou chvíli vytvořila určitá forma porozumění. „To, na co teď myslíš, je pravda. Slova jsou velmi zvláštní věc.“ Udiveně jsem na něj pohlédl. „Chraň bůh, to není telepatie,“ řekl. „Jsem jenom dost dlouho na světě a trochu jsem se naučil dívat a naslouchat. Jestlipak víš, že jsi jeden z mála lidí, kteří to také dokáží?“ Bylo to divné, ale vůbec se nezdálo, že mi lichotí. Spíše jsem měl pocit, jako když na mě klade zátěž, pod kterou podklesávají kolena. Možná, že rozumět tomu, co kdo říká, vůbec neusnadňuje život. „Vy ale nemáte moc příležitosti naslouchat lidem. Nikdo o vás nic neví. Zdá se ale, že vám samota nevadí.“ „Nejsem tolik sám, jak to vypadá. S tím prob lémy nemám. Člověk přece může být osamělý uprostřed lidí. To není v množství a četnosti. Důležitý je vztah, vědomí a myšlenková komu nikace. Pojď se podívat k oknu!“ Vstal jsem ze židle a přešel k oknu směřující mu do neudržované zahrádky. Nebyly v ní žádné záhony ani pravidelný trávník, přesto nebyla zcela zpustlá. Z trsů nízké trávy vystupovaly ostrůvky divokých květů a jejich zářivé hlavičky se natáčely za odpoledním sluncem. „Vidíš ten strom?“ řekl stařec. „No, ano. Samozřejmě.“ „Podívej se, jak je rostlý. Na jedné straně jsou větve husté, zatímco opačná strana koruny je řídká. Támhle ta větev má jenom několik lístků. Utíká stranou koruny, a když je úrodný rok,
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194881
T extáž
prohýbá se skoro k zemi. Když se na ni podíváš, mohlo by se ti zdát, že je odtržená od ostatních větví. Přesto má každý lístek dostatek mízy. Je ve spojení s kmenem, s kořeny a vlastně s celou zemí. Mízu nikdo nevidí. Ani o světle a stínu nemůžeš říci, že by zde byly právě pro tuto větev. A přesto i ten nejposlednější lístek pracuje na společném díle. A přesto jsou zde neviditelné nitky života. Kdepak, takhle samota nevypadá. Ve chvíli, kdy ustane výměna, list začne usychat. Nikdy bych to nedokázal vysvětlit lépe než ten strom.“ „Možná je to dobrý příklad,“ řekl jsem, „ale mezi lidmi je všechno složitější. Vytvořili jsme kulturu a ta nás zavazuje žít podle jejích norem.“ „Vidíš, v tomhle nemáš pravdu. I naši kulturu modeluje míza, která vychází od kořenů. Je pravda, že naše sebevědomí nerado snáší jakou koliv uzdu. Když ji ale shodíme, jsme jako řeka, která uhnula do slepého ramene. Realita, kterou vytvoří rozum, musí nutně zklamat. Můžeš znát nespočet cest a pěšinek, ale pokud má rozum objevit tu jedinou pravou, nikdy se nemůže vzpouzet životu.“ Alegorie a metafory, které starý muž užíval, působily, mírně řečeno, nezvykle a archaicky. Byli jsme však naladěni na stejnou vlnu a proto jsem věřil, že mu rozumím. Mluvili jsme dlouho. Spíše on mluvil a já naslouchal. Vůbec mi to nebylo nepříjemné. Ani chvíli jsem si nepřipadal jako pasivní návštěvník. Uvažoval jsem, jak je možné, že vlastně většina rozhovorů, které jsem kdy vedl, vyzněla do prázdna. Nevím, jestli to bylo ve způsobu řeči nebo v jejím obsahu. Všechno, s čím se na mě obracel, však bylo natolik osobní, že jsem téměř vstupoval do jeho slov. Odpoledne pokročilo a zšeřelá místnost se naplnila stíny. Domluvili jsme další návštěvu. Odcházel jsem s vědomím nepředstavitelné nespravedlnosti, s jakou lidé z města posuzují zajímavého a všestranného člověka. Nechápal jsem proč. Měli přece možnost dlouhá léta
čerpat z jeho zkušeností. Na rozepsanou knihu jeho života pozvolna sedal prach, a jak jsem byl přesvědčen, nenašel se mimo mě jediný člověk, který by ji byl ochoten otevřít. Uběhl týden. Přišel sjednaný čas. Minulé dny jsem věnoval pátrání ve vzdálené minulosti. Použil jsem několik záchytných bodů z našeho rozhovoru. Navštívil jsem město, ve kterém prožil mládí a podstatnou část svých zralých let. Překvapilo mě, že byl kdysi populárním noviná řem a snad i autorem jakési knihy. Nedá se říci, že bych jednal na jeho popud nebo za jeho zády. Když jsem se letmo zmínil o svém úmyslu, neprojevil sebemenší zájem. Řekl jen, že to byla mrtvá léta a to bylo všechno. Těšil jsem se na opětovné shledání, i když jsem nevěděl, co mě tentokrát čeká. Na stole i židlích byly stohy popsaného papíru a v kamnech hořel oheň. „Už jsem se rozloučil s tolika věcmi, že téměř nic nezbylo,“ řekl, když jsem vkročil do místnosti. Přelétl zrakem po všech těch popsaných listech a pokračoval. „To je jediná věc, u které jsem nechtěl být sám. Asi bys nikdy nevěřil, co člověk za život popíše papíru.“ Několik listů leželo na zemi u mých nohou. Zvedl jsem je a zadíval se na ostře vystupující písmo. Zaujala mě hned první věta: A protože slova, která nemohou stát sama o sobě, jsou zavádějící, odvrhněte je!!! Zvedl jsem oči od papíru a zadíval se do očí, které mě pozorovaly. „Proč jste vůbec přestal psát?“ zeptal jsem se. „Ale já jsem nikdy nepřestal,“ odpověděl. „No dobře, proč tedy jste své věci nikam neposílal?“ „To přece nezáleželo na mně. Když se tluče do bubnů, nemohou hrát housle. Když mrzne, nikdo nevysazuje květiny. Když přijdeš mezi hluché, je marné zpívat.“ „Já vím, že je to těžké, ale přesto. Vždyť vy nejste člověk, který se vzdává.“ „Nejsem ale ani člověk, který marní čas tím, co postrádá smysl.“
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194881
Partonyma ( ročník
„Vy nevěříte, že správná slova dělají svět lepším?“ „Bože, jak já věřím ve smysl slov. Víš, slova, to je magie a víc než magie. To je základ. Věta, ve které se říká, na počátku bylo slovo, je jako stěžeň lodi, jako svorník stavby, jako nezpochyb nitelná mapa. Byla tu ale podmínka. Varování. My, lidé, jsme ji však porušili.“ „Teď vám nerozumím?“ „Kdysi bylo lidem řečeno: Nebudete si vytvářet obrazy!!! Mohlo se zdát, že je to jakýsi okrajový zákaz. Možná zbytečný a těžko pochopitelný. Obraz je přece cosi krásného. Je jako otevřené okno ke všemu, co je nedostupné. Čím by mohl být nebezpečný? My jsme ale nic nepochopili. Moudrost, přicházející z nekonečných dálek, jsme proměnili v přání žárlivého Boha. Tisíciletí se nic nedělo. Jakoby záleželo na čase. Teprve když se začaly obrazy pohybovat, těm, kteří byli citlivější, zatrnulo. Rozlitou řeku ale už nikdo nezastaví. A obrazy začaly zabíjet slova.“ Díval jsem se mu do tváře, ve které nebyl ani hněv ani trpkost. Usmíval se, přestože jeho slova útočila na všechny pilíře mého světa. Snažil jsem se porozumět, ale ve skutečnosti jsem byl úplně mimo. Nesměle jsem se zeptal: „Vy nevěříte na budoucnost?“ Bylo vidět, že jsem přerušil tok jeho myšlenek. Chvíli mlčel a potom řekl: „Já věřím na budoucnost. Vidíš, to je všeo becný omyl. Poznal jsem řadu pesimistů, kteří si libovali v kdejakých úchylkách a ani se nepokusili o střízlivý pohled. Já jsem optimista, ale neumím nevidět. Život má v sobě tolik obranných látek, že není možné nevěřit v budoucnost. Jenom daň, kterou platíme ze své svévole a ze svých omylů, je někdy neúměrně vysoká.“ „Proč se ale chcete zbavit toho, co jste napsal? Říkáte, že věříte v slova, že věříte v budoucnost. Tomu nerozumím. Vždyť už teď o vás občas probleskne zmínka mezi lidmi, kteří se zajímají. Já vás vlastně objevil také tak. Jednou by třeba každá z těchto stránek získala na důležitosti.“
druhý
/
číslo 7. - 8. )
„Co má zůstat, to nechávám. Ten převázaný balíček, který leží na stole, si vezmeš k sobě. Ostatní spálíme.“ „Nemůžete přece sám posoudit, co je důležité.“ „Mohu posoudit, co chci, aby zůstalo. Ti, kteří by hledali důležitost v ostatním, mají prostě smůlu. Měli dostatek času. Netoužím po jejich nekrofil ním zájmu. Vždycky mi bylo proti srsti, když vytáhli zakrvácený cár dávno mrtvé minulosti a spustili objevitelský pokřik. Jejich život by měl smysl, kdyby objevovali klíčky a pupeny, kdyby se starali o rozvíjející se květy, kdyby připravova li a spravovali cesty. Uctíváním ostatků slouží smrti a nevidím nejmenší důvod, proč jim v tom nahrávat.“ „Já vám ale nemohu pomáhat. Na to nemám právo. Vlastně ani nevím, co všechno zde leží. Je to váš život, vaše myšlenky, váš obraz světa.“ „Já ho ale nechci rozbít. Jenom ho vysvlékám se slupek. Kdyby bylo dost času, všechno bych kousek po kousku s tebou probral. Vím, že bychom to nestihli, a tak mi nezbývá, než věřit, že mi později dáš za pravdu. Budeš mít konečně prsten, který tě povede.“ „Snažím se řídit rozumem a citem,“ řekl jsem trochu vzdorovitě. V tom prstenu je obojí. Navíc je v něm zkušenost, naděje a radost. Nedokážu vysvětlit, co je nevysvětlitelné, ale pokud jsi člověkem, který je schopen ho přijmout, budeš brzy vědět, o čem mluvím. Je mnoho lidí, kteří nedokáží projít rituálem zasvěcení.“ Snažil jsem se být vstřícný. Přesto mě ovládal pocit nedůvěry a vzdoru. Chtěl jsem maximálně pochopit jeho způsob uvažování, ale pokaždé překročil hranici představ, které mi ještě byly srozumitelné. Slova jako magie, obrazy, které vraždí, nekrofilní teoretici a nakonec rituál zasvěcení. Všechno bych přijal jako metaforu, on však chtěl víc. Očekával ztotožnění mého světa s jeho světem. Vlastně nevím, co chtěl. V našem vzájemném přiblížení byl současně roz por i soulad. Jako osobnost jsem ho respektoval
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194881