Chci tento prostý příběh povědět svým vlastním způsobem, zapomenout na všechna řečnická pravidla, na všechny skladebné triky. Mám co říci, a nechci to říkat jako Balzac. Nejsem umělec; nevěřím v civilizaci. Vůbec nejsem nadšen pokrokem. Když se někde staví most, neprovolávám slávu, a když letadla letí přes Atlantik, nemyslím si: „Jaký to nádherný věk!“ Nezajímají mne osudy národů a dějiny mě nudí. Co tím vlastně myslí, těmi svými dějinami, ti, co je píší? Jak se stalo, že člověka, to pokorné a milé stvoření, využili k tomu, aby mohli vyrábět nestvůrné dokumenty? Jak se stalo, že byla zničena jeho samota, že jeho zbožnost proměnili v stádné a ohavné spuštění vražd a ničení? Nevěřím v obchod. Všechny stroje pokládám za haraburdí, sčítací stroje, automobily, lokomotivy, letadla, ano i kola. Nevěřím v dopravu, v přenášení těla z místa na místo, a rád bych věděl, kam kdo kdy šel. Odešel někdy někdo z vás ze sebe samého? Je kterákoli z cest tak obrovská a zajímavá, jako cesta duše životem? Je konec kterékoli z cest tak krásný jako smrt?417 Otázka, jestli je totožnost člověka nějak daná jeho příběhem. Myslím, pokládám téměř za jisté, že je dána spíš v tichu, bez obsahu, bez hnutí, čímsi v krvi. Těsně před smrtí. V každé minutě.1284 Není samostatného tvaru, jímž by se udílely rozkazy k já. Na konci této nevidomé noci není ráno. Jenom záblesk, omylem vložené chybné zahlédnutí, vyznačí každý příští uplynuvší den. Třebaže tedy nenajdu takový slovesný tvar, který by mě vyvedl z přítomného bludu, přece jen odtud vynesu jeden zisk nikoli nepatrný. Jméno této příliš strmé dráhy, která nedosahuje, by snad mohlo být netrpělivost.141 A přece spisovatel má možnost uniknout tomuto zkamenění ve chvílích, kdy píše. Při každé nové knize začínám znovu. Váhám, dodávám si odvahy, práce minulých let je ta tam, moje poznámky nemají tvar, zdá se mi nemožné pokračovat v psaní: až do chvíle – nepostižitelné, i zde nalézáme onen zlomek – kdy je nemožné nedokončit zamýšlené dílo. Každá stránka, každá věta vyžaduje svěží nápad, nové rozhodnutí. Tvorba – to je dobrodružství, mládí a svoboda. Ale jakmile vstanu od psacího stolu, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194777
uplynulý čas se znovu za mnou nahromadí. Musím myslet na jiné věci: najednou se zraňuji o svůj vlastní věk.566 Budu zase psát, ale kolik jsem měl mezitím o svém psaní pochybností.1292 Tak když mi teď otrnulo, opět se bláhově domnívám, že k jistým událostem mám klíč, a že tedy je jen a jen na mně, abych se pokusil to napsat. A nejen to, že vím, co psát a o čem, ale začínám tušit, že nejdůležitější bude, jak budu napříště psát.866 Když jsem se před dvěma týdny opět chopil práce, poznal jsem náhle, v čem to kulhalo a v čem jsem se mýlil, a současně v okamžiku inspirace přede mnou v celé harmoničnosti vystoupil nový plán románu. Všechno se muselo radikálně předělat.1087 To, co jsem kdysi považoval za materiál ke knize, leží kolem, nikoli v kusech, ale v cárech. Jedině čaroděj by to mohl dát do ku py – a ten čaroděj jsem já! (…) Rozbil jsem tu zkurvenou knihu na milión kusů, abych ji mohl strávit kousek po kousku a znovu vyvrhnout v makrokosmické básni. Učím se metodě, struktuře řádu – učím se tomu sám; nejvyššímu typu řádu, formy a struktury, básni samotné, abych tak řekl. Užívám slova „báseň“ v novém smyslu, všimněte si toho prosím.75 Každý z článečků této sbírky mne naplňuje tajným zmatkem. Nicméně k čemu toto podivuhodné nahromadění vědomostí? Co bych s nimi dělal, kdyby mně patřily? Nevydá-li tato mrva květiny, nezplodí-li klasu, nedá-li vznik myšlence, k čemu je?198 Směřuju jenom k tomu, abych dokázal získat nad větou tak veliký odstup a takovou vládu, abych ji mohl (větu) na kterémkoli místě odložit, nebo zahnout do znamení, že tady na tom místě jsem přestal, a v mezeře takto vzniklé uprostřed hlavní hradební zdi, utvořit zcela neodvisle ohrazené město – pavilón, zahradu, obydlí – kde bych se mohl chvíli s potěšením zdržet, než bych se zase vrátil a navázal, kde jsem přestal; (– anebo taky ne). Zkrátka nejraději bych byl, kdybych dokázal vyvést takovou spleť různých zákrutů, odboček a průchodů, aby mi vcelku bylo mezi větami volně a mohl bych v nich řádit jako myš v labyrintu. – To snad je taky příčinou, proč mám tak velice rád různá rozdělovací a jiná grafická znaménka; protože to právě je stavební materiál, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194777
jaký si jenom lze přát: sám o sobě bezvýznamný, to jest, myslím – bez sdělovacího významu, jaký chtě nechtě slovo má: jím se stavba stává stavbou.68 Měním ustavičně svůj náhled na předchozí, a předsevzaté zřídkakdy přinesu na místo. Klid posunutého místa s nepatrnými výkyvy vpřed a vzad.141 Při různorodých tendencích své povahy se nemohu spokojit jediným způsobem myšlení…881 Abych to shrnul ve vší stručnosti, pracuji bez teorie. Pouze si uvědomuji síly, jichž používám, a postupuji popoháněn myšlenkou, kterou poznávám celou, teprve jak se vyvíjí průběhem práce.681 Právě o tomto o všem vypravuji v této knize. A abych v ní uchoval naprostou upřímnost, budu mluvit o všech svých houževnatých přesvědčeních a iluzích, dnes již poražených a překonaných, takže čtenář bude moci sledovat cestu mého ducha, všechny její serpentiny a náhlé zatáčky až k propusti, od níž běží vývojová dráha mých myšlenek rovně.900 Celá má bytost je zacílena k literatuře, toho cíle jsem se přesně držel od svých 30 let; jestliže ho někdy opustím, nebudu již tolik žít. Všecko, co jsem a nejsem, z toho vyplývá.52 Osmerka papíru! Bílá, docela obyčejná osmerka papíru mne někdy vzrušuje daleko víc než obraz dokonale nahé ženy. To je malý zázrak! Žena je pouze žena. Na takovém papíru však mohu vidět i ji i milión jiného. Je to obrovské bohatství. Osmerka papíru!1071 Rrrrrr! Cítím, že se mi chce. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Ťuk.178 Tajemství spisovatelstva je v konečcích prstů…410 Muž píše na stroji milostný dopis a stroj muži odpovídá rukou místo adresátky. Tak dokonalý je to stroj.1238 Moje žena, když se na mne dívá, tak mi blokuje nejen myšlení, ale i psací stroj.1253 Hluk mého psacího stroje jí brání dosnít svůj sen až do konce. Můj krásný psací stroj který zvoní na konci každé řádky a který je stejně rychlý jako jazz. Můj krásný psací stroj který mi brání v snění v levé části lodi stejně jako v pravé. A který mne nutí sledovat až do konce jakousi myšlenku. Mou myšlenku.923 Když píšu, je to docela dobré, není to nejhorší. Musím tedy psát. Můžu psát několik hodin denně. To už je hodně. O čem psát? O tom, o čem dosud. O sobě. Vymyslel jsem málo fabulí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194777