„Ale Odile, vám jsem přece navrhl tykání jako první. Kdybyste to přijala, i my dva bychom si už vrkali jako dvě hrdličky.“ Odile sebrala ze země talíř, který Mefisto předtím poctivě vylízal. Blake se s povzdechem sesunul na židli: „Vůbec necítím nohy…“ Kuchařka se dál věnovala svým věcem. Otevřela jednu z výše umístěných skříněk a natahovala se na špičky, aby do sáhla na pánev. „Mohu se vás na něco zeptat?“ zkusil to Andrew znovu. „No jen do toho.“ „Proč dáváte nádobí, které často používáte, do těch nejmé ně dostupných skříněk? Měla byste je vyměnit s těmi obrov skými kastroly, které máte úplně dole. Ušetřila byste si tak…“ Odile třískla s pánví o linku a usadila se naproti Blakeovi. Opírala se přitom o stůl, jako by se chystala dát si s ním páku. Byla tak blízko, že ji Andrew viděl naprosto jasně i bez brýlí. „Poslouchejte mě dobře, monsieur Já-to-tady-všechno-pěkně-přestěhuju-a-ještě-k-tomu-rozdělám-pěkný-ohýnek: jste tady tepr ve dva týdny a už máte tu drzost vysvětlovat mi, jak si srovnat moje kastroly v mojí kuchyni?! Kdo si myslíte, že jste?“ „Nezlobte se, já to řekl jen proto, abych ulehčil vašim zádům…“ „Tak se teda nezabývejte tím, co moje záda, a všechno bude zase v pořádku přesně, jako tomu bylo doposud!“ Blake už to dál nezkoušel. Odile mu podala jídlo, byla to ohřívaná směs ragú a ratatouille. Sotva k němu otočila záda, obrátil se Andrew na Mefista: „Ty jsi aspoň o něco přítulnější. Chceš pohladit?“ Kocour na něj pohlédl. „No tak, kamaráde, dám ti k tomu pohlazení ještě trochu masa…“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194774
Kocour se zvedl, požitkářsky se protáhl a došel ladně svou typicky kočičí chůzí až k Andrewovi. Ten ho zvedl a posadil si ho na klín. V Odile to jen vřelo. Blake zašeptal: „Poslyš, nepřibral tys náhodou trochu? Měl bys víc cvičit. Je pravda, že se tady stravuješ naprosto excelentně…“ Odile vybuchla. Kocour se dal naprosto zbaběle na útěk. „Jednak, lidi většinou při jídle neochmatávají zvířata!“ za hromovala. „Druhak, neztloustl, jen má teď hustší kožíšek, tak to tak vypadá…“ „Ale ne, ne, přísahám, že když si na mě vylezl, cítil jsem…“ Odile začala křičet: „A třeťak, jestli vám moje jídlo nechutná, stačí prostě chodit jíst někam jinam!“ Vzala Blakeův talíř a hodila jeho obsah do koše. „Proč to děláte?“ bránil se Blake. „Nikdy jsem neřekl, že to není dobré. Dokonce jsem to ani neochutnal. Prostě jen říkám, že když jste tak skvělá kuchařka, měla byste se poddat tomu, co cítíte, a vařit pořád tak jako pro Mefista. A také si myslím, že se neříká třeťak…“ „Vypadněte odsud!“ Kdyby byl Andrew o šedesát let mladší, odešel by k sobě do pokoje bez večeře. Ale s ohledem na svůj věk se vydal škemrat o trochu chleba ke správci.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194774
22 Při chůzi si Blake uvědomil, že se po překonání bolestí z prvních dnů cítí lépe. Dokonce už poznával různé nástrahy, které na něj čekaly v aleji vedoucí do zadní části parku. Když pomyslel na svou hádku s Odile, musel se tomu usmát. Bylo zvláštní, že se na ni nedokázal zlobit. Když zaklepal na Magnierovy dveře, Yupla začal okamžitě štěkat, ale jeho pán neotvíral. Blake se rozhlédl kolem. Ve tmě, která právě padla, toho moc neviděl. „Philippe?“ zavolal do noci. Směrem od parku se nic neozývalo. Najednou se dveře ote vřely a Yupla se mu vrhl k nohám. Blake ho hladil po hlavě, ale pes mu očichával kalhoty. Určitě ho dráždil Mefistův pach. „Dobrý večer, Andrewe, nečekal jsem tě…“ „Odile mě vyhodila z kuchyně, protože jsem si dovolil drob nou poznámku, tak jsem k tobě přišel hledat azyl.“ „Politickým uprchlíkům jsou mé dveře vždycky otevřené. Pojď dál.“ I přes tu vtipnou poznámku nejevil Philippe příliš velké nad šení. Andrew si toho všiml. „Neruším tě?“ „Zrovna jsem se chystal ke stolu. Podělíme se o ten vejmaz, co mi nachystala Odile.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194774