Magdalena se zahleděla ke sklepu, utápějícímu se ve svahu a zachvěla se. Bylo to už dávno, co se zpravodajsky podílela na kriminálním případu. Její práce se v posledních letech točila hlavně kolem vliesových tapet a diet. Teď si uvědomila, že jí chy bí rutina i odstup. „Věk?“ „Nemám tušení. Musíš se zastavit později.“ „,Bez komentáře‘ a ,Musíš se zastavit později‘. Mluvíš jako politik, Chrille, uvědomuješ si to?“ zavolala za ním Magdalena a zastrčila blok zpátky do tašky. Aby se samou ochotou nepřetrhnul! Magdalena viděla, že dveře do sklepa jsou otevřené a Petra Wilanderová mluví před chatou s nějakou ženou. Určitě na šla mrtvolu, usoudila, chopila se fotoaparátu a udělala několik snímků. Na displeji se rýsovala hlavně šedivá tma. Musím se zkusit dostat blíž, uvědomila si, a tak se vydala zmrzlým sněhem podél pásky. Když postoupila trochu hlouběji do lesa, získala lepší vý hled na dům a udělala další fotografie. Pomocí zoomu zřetelně viděla i ženu, kterou Petra právě vyslýchala. Sněhem prošli s těžkými taškami dva technici od kriminálky, kteří zaparkovali dodávku za Magdaleniným audi. Krátce poté zazářilo ze sklepa bílé světlo. Christer a jeden z techniků rychle postavili přímo před vstupem do sklepa stan. Výslech zjevně skončil a žena se vydala zpátky k cestě. Mag dalena se k ní připojila. „Dobrý den, jmenuji se Magdalena Hanssonová a pracuji pro Värmlandsbladet. Chápu správně, že to vy jste našla mrtvolu?“ Žena byla bledá a zdálo se, že se pod péřovou bundou třese. „Můžeme se na chvíli posadit a promluvit si?“ zeptala se Magdalena a snažila se působit klidně a důvěryhodně. „Myslím, že v mém autě bude ještě teplo.“ Žena neodpověděla, přesto Magdalenu následovala, a když novinářka otevřela dveře, posadila se na místo spolujezdce. „Je mi taková zima.“ Magdalena spustila motor, nechala ho běžet na volnoběh a zapnula topení na maximum. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194725
„Nejlepší bude, když začneme vaším jménem,“ prohlásila Magdalena. „Ulrica Thellinová. Ale v novinách bych chtěla zůstat v ano nymitě. To přece jde, ne?“ „Samozřejmě. Popište mi, prosím, co se stalo.“ Žena si zasunula ruce pod stehna, aby se zahřála, a zamyslela se. Pak pokrčila rameny. „Vůbec nevím, kde mám začít. Když jsem viděla, že venku svítí slunce, vyjela jsem si se psem sem, k naší letní chatě.“ „V kolik hodin jste sem dorazila?“ „Nevím přesně. Tak krátce po dvanácté, řekla bych. Možná v půl jedné. Trochu jsem se tady procházela a pak jsem si všimla, že dveře do sklepa jsou otevřené. Zdálo se mi to divné, protože si dáváme velký pozor, aby byly zavřené. Tak jsem se k nim vydala a…“ Ulrica ztichla a uhladila si džíny. Když dál mlčela, pokusila se Magdalena dokončit větu místo ní. „A tam ležela.“ „Ano. Když jsem nakoukla do sklepa, viděla jsem nejdřív jen paži a ruku. Uvnitř byla černočerná tma. Ale odhrnula jsem tro chu sníh a otevřela dveře kousek dál…“ Ulrica Thellinová se zachvěla. „Byla tak malá, že jsem se nejdřív domnívala, že je to dítě. Tvář měla umazanou od krve. Hrůzou se mi obrátil žaludek.“ „Jak byla oblečená?“ „Byla úplně nahá. Všechno to působilo tak neskutečně. Kdo ji tam mohl uložit? A proč? Člověku to jednu chvíli připadá tak promyšleně a plánovaně a pak zase ne.“ Ulrica Thellinová se zadívala k chatě a pak na Magdalenu. „Nevím, co vám mám ještě říct. Musím už jít. Farouk čeká v autě.“ „Chápu,“ přitakala Magdalena. „Mockrát děkuji, že jste si udělala čas. Dávejte na sebe pozor.“ Ulrica Thellinová něco zamumlala v odpověď a opatrně za sebou zabouchla dveře auta. Magdalena zůstala sedět se zápis níkem v ruce. Netušila, co si o tom všem myslet. Ležela tam ve sklepě Hedda Losjö? 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194725
●●●● Magdalena se zadívala na hodiny na přístrojové desce a pak do zpětného zrcátka. Od chvíle, kdy zavolala na ústředí a požá dala o fotografa, uplynuly více než dvě hodiny a teď už dorazil na místo i pohřební vůz. Proč to tomu fotografovi tak trvalo? Podezření na vraždu snad má mít nejvyšší prioritu. Teď už jen chybí, aby s celou parádou dorazili konkurenti z Länstidningenu, pomyslela si a vylovila z kapsy bundy mobil. Žádný signál. Magdalena se rozjela, minula policejní vozy a o několik set metrů dál odbočila na vedlejší cestu. Potom se rozjela zpátky do Gustavsforsu. V půli cesty se proti ní vynořil reportér Länstidningenu, Linus Saxberg. „Sakra, sakra, sakra,“ zaklela si pro sebe. Teprve když Magdalena zabočila na hlavní silnici a dojela skoro až do Gustavsforsu, probudil se její mobil znovu k životu a začal bzučet. Čtrnáct zmeškaných hovorů. Magdalena přepnula na hlasovou schránku. „Ahoj, tady je Jens Sundvall, fotograf. Pokoušel jsem se řídit popisem cesty, který jsi mi dala, ale asi jsem někde špatně odbo čil. Zavolej mi… Ahoj, tady je znovu Jens. Vrátil jsem se do Gus tavsforsu. Stojím na parkovišti u nějakého opuštěného obchodu. Zavolej mi… Ahoj, tady je Jens…“ Magdalena vypnula schránku, přepnula na zmeškané ho vory, najela na fotografovo číslo a zavolala mu zpátky. Zhruba současně zahlédla auto Värmlandsbladetu. Minula ho, zatroubila a dala rukou znamení, které se snad dalo vyložit jako „následuj mě“, a pak se rychle rozjela po silnici zpátky. Zastavila za vozem Linuse Saxberga, prudce otevřela dveře a rozběhla se k Jensovi. „Mrzí mě to, měla jsem si uvědomit, že nemám signál,“ omlu vila se a podala mu ruku na uvítanou. „Magdalena Hanssonová.“ „Jens Sundvall. Nic se neděje, nakonec jsme sem dorazili.“ Jens, kterého Magdalena odhadovala zhruba na třicet, si na razil na nakrátko ostříhané hnědé vlasy čepici a sklonil se nad 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194725