bez štítku a beze jména — a za nimi se pak děly věci, na něž Blatný rád vzpomene ještě pár let před svou smrtí: Milča úplně nahá u kamen v mém pokoji. / Jenom tak stá la. / Četl jsem jí německé překlady svých básní, protože byla Němka. / Stará Paráčková byla dobrá matka, která věděla o našich dobrodružstvích. / Dítě se musí bavit Ivanova babička se ovšem dívala na tyhle věci docela jinak a po většinu času, navzdory postupující nemoci, strážila vchod do bytu na Obilním trhu jako Kerberos. A tak nevyhnutelně přišel čas, kdy se Ivan Blatný musel zařídit jinak. „Drahý Jirko,“ svěřuje se Ortenovi. „Píši Ti z malého pokojíčku v Černých Polích, který jsem si právě najal, abych, kdybych měl nějakou dívku… Samozřejmě, že teď dlouho žádnou dívku mít nebudu, tak už to bývá. Ale přesto je to hezké dobrodružství. Pokojík je čistý, s bílým nábytkem, a mám vyhlídku do zahrádek, kde kvetou třešně. Mám úplně zvláštní vchod z chodby. Donesl jsem si sem Josefa Čapka Umění přírodních národů, Zicha O typech básnických a Černého O básnickém baroku. A Huysmansovo Naruby…“
Bilanci úspěchů, kterých Blatný dosáhl ve svém „čistém bílém“ pokojíčku v Černých Polích, nemáme k dispozici, ale v tom dopise je klíč k čemusi mnohem podstatnějšímu. Jméno Jorise Karla Huysmanse. Autora silně autobiografické postavy des Esseinta, jenž se stane pro část dvacátého století prototypem dandyho „chladného k okolí, znuděného a zaměstnaného pouze tvorbou vlastního já“. Stejně jako Ivan Blatný, míval i Huysmans své slavné „podvazkové záchvaty“ a v jeho životopise se dočteme, že „matka
111
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194616
zemřela na vysílení a otec na neurčitou chorobu, takže zůstal od sedmnáctého roku života sám“. Už v té době „byl rád o samotě, četl si knihy nebo jen tak přemýšlel“. Také se dovíme, že se jako dědic a pozdější spolumajitel rodinné živnosti nikdy nemusel starat o obživu. To jsou ale jen vnější atributy, z nichž můžeme hádat jistou habituální spřízněnost mezi Huysmansem a mladým Ivanem Blatným. To podstatné totiž leží na stránkách románu Naruby, který se tehdy zkraje Protektorátu stal Ivánkovi jakousi „satanskou biblí“. Des Esseintes… (píše Huysmans) žil skoro jen v noci, pře svědčen, že člověk je tak víc sám a že duch se doopravdy roz něcuje a vzplane svým praskavým plaménkem jen v těsném sousedství tmy. Nacházel v tom také zvláštní požitek, být takto v osvětleném pokoji, který zůstává jediný bdící uprostřed domů pohřížených v spánek. Někdy jen trochu poodhrnul závěs a se zvláštním uspokojením pozoroval, jak všechno kolem je zhas nuto, všechno němé, všechno mrtvé… Babička by Ivánkův způsob života nejspíš označila méně vzletně jako „ponocování“ a nezdá se, že by jeho okázalý dandysmus vzala příliš na vědomí. Na Obilním trhu ještě pořád vládne ona, jak alespoň dokládá jiný dopis, který v té době dostal Jiří Orten: „Po večeři jsem musel vzít rybí tuk s vápnem a pak jsem dostal jeden nugátový bonbon za odměnu. Mluvilo se o mém zdraví (pokašlávám, pokašlávám), ale teta prohlásila, že babička ze mne nemá dělat stále nemocného, když mi nic není.“ Jak to ale má stará paní Klíčníková poznat, když se Ivan celé dny — po vzoru des Esseinta — jen válí v posteli „zdeptán nicotou, prázdnotou a nesmyslností dní“?!
112
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194616
Nebylo by těžké smíchat dohromady věty z Huysmansova románu a Blatného korespondence z té doby do pikantní a dobře vyvážené mélange… dá se tomu však odolat. S výjimkou jediného příkladu týkajícího se vztahu obou unuděných géniů k ženám. Toto je des Esseintes: Když k němu otevřeným oknem ze zahrady doléhaly důvěr ně a dávno známé zvuky, počaly se před ním vynořovat v zma tené směsi všechny ty stísněné, němé večery s věčně udřenou a nemocnou matkou, všechna ta opuštěnost churavého a po tlačeného dětství — a tu se při křečovitých pohybech ženy, kte rou mechanicky laskal, zvedal v jeho duši vzpurný vítr, potře ba pomsty za náhle téměř hmatatelné utrpení sirotka, zuřivá touha pošpinit rodinné vzpomínky mrzkostmi, zuřivá touha supět bez dechu na poduškách z nahého masa… A tohle je pasáž z neodeslaného dopisu Kamilu Bednářovi, v němž Ivan Blatný líčí jisté „okolnosti“ svého vztahu s Martou Ančíkovou, onou „známou v Žabovřeskách“, v jejímž bytě si před dvěma roky pustil plyn: „Můj poměr k Martě nevznikl jako láska a byl ze začátku (jistě oběma zúčastněnými) míněn jako řekněme ,dobrodružství‘. Ale poněvadž jsem měl už zkušenosti z jiných případů, čekal jsem, kdy se o Ní začne mluvit. Marta si přispíšila s otázkami a já jsem tehdy odpověděl, toho nechme, o tom nemluvme, nebo tak nějak, zcela v duchu Halasova verše Láska, ta pověra stará, který byl v novém vydání Sépie opraven. Marta tehdy odpověděla větou velmi příznačnou: ,Já vím, že mě nemáš rád, ale chtěla bych, abys mně to říkal.‘ Což se jí ovšem brzo splnilo, protože sama sladkost rozkoše dává zurčeti pramínkům všelijakých milostných šepotů, a tak vzniká fikce lásky, totiž láska. Láska posílající a donášející kytičky, láska něžná a pozorná a zase (bohužel zvlášť z mé strany)
113
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194616