uvnitř a dáme si dohromady další tucet. Přicházel jsem na to, že hlemýždi mohou být návykoví stejně jako bramborové lupínky či slané tyčinky — vždycky v sobě najdete místo na další. Jedli jsme gros blancs čili escargots de Bourgogne, jedny z nejznámějších ze stovek druhů, jež ve Francii najdete. Dalším je například menší, méně proslulý šedý hlemýžď, le petit gris, jehož jméno Maurinovi připomnělo jeden nestydatý trik. Ve světě hlemýžďů se pohybují i podvodníci, řekl mi. Tito tromperies často klamou nic netušící zákazníky a jedním z jejich oblíbených triků je malého šedého hlemýždě vydávat za jeho většího a dražšího příbuzného. Toho docílí vynalézavou technikou recyklace, při níž se znovu použijí prázdné ulity, které kdysi obývali escargots de Bourgogne. Do těchto prostorných schránek se pak vkládají šedí hlemýždi a prázdné místo se ucpe výplní. Et voilà — zákazník zaplatí za největší a nejlepší druh, ale přitom je napálený. Skutečný skandál. A jako by to nestačilo, člověk si musí dávat pozor i na hrozbu z Východu, takzvanou Čínskou spojku. Maurin se zatvářil vážně a zavrtěl hlavou nad tou oblud ností. Orientální měkkýši, dovážení ve velkém množství a vydávaní za pravé francouzské hlemýždě! Nebylo to poprvé, co jsem slyšel, jak Číňany obviňují z nekalých praktik. Rozhořčení vyvolal podfuk s lanýži, hovořilo se i o čínských snahách proniknout také na žabí trh. Přitom se samozřejmě příhodně přehlížel fakt, že zahraniční dovozci nepravých lanýžů a pašeráci žab potřebují spolupráci francouzských partnerů. Představte si obchodníka z Pekingu, jehož kufřík se vzorky je napěchovaný téměř pravými lanýži a prvotřídními žábami francouzského typu. Že by si ho nikdo nepovšiml, když procházel chodbičkami francouzské gastronomie? O tom silně pochybuji, bez ohledu na to, jak plynně mluvil francouzsky. Ale čínská vynalézavost se neomezuje jen na lanýže a žabí stehýnka. Maurin si prohrabal několik kapes, než našel zmačkaný novinový výstřižek, který mi podal přes stůl. „Foie gras,“ řekl hlasem plným beznaděje. „Dělají už i paštiku z husích jater.“ 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194589
Zatímco hledal útěchu v karafě, já jsem si přečetl článek. Dva podnikatelé, pan Čchan a pan Wu, si nedávno založili husí farmu v Che–pchu, severně od hranice s Vietnamem. Obrovskou husí farmu, s potenciální výrobní kapacitou více než tisíce tun foie gras ročně — pravých husích jater, nikoli běžnějších a levnějších kachních jater. Podle průzkumu autora článku to představovalo téměř dvojnásobek současné francouzské produkce. Dočetl jsem, vzhlédl a spatřil Maurina, jak vrtí hlavou. „Alors?“ zeptal se, zdvihl ruce a nechal je těžce a rezignovaně dopadnout na stůl. „Kde tohle skončí?“ Teď už jsme byli u stolu sami. Naši sousedé, mladí milenci, odešli, protlačili se dveřmi zavěšeni do sebe — a mně se zamlouvala představa, že když už si předehru odbyli u oběda, složí se na jednu z hromady matrací, které jsem viděl na trhu. Došly mi otázky a Maurin už jevil známky únavy z čínské infiltrace a z pří liš mnoha sklenic Gewürzu. Před návratem na slavnost si chtěl dát menší siestu. Před odchodem jsme uzavřeli malou přátelskou dohodu, která bývá myšlena upřímně, ale zřídka se dodrží, a sice že se příští rok opět sejdeme na stejném místě a opět si dáme pár tuctů. Venku si pod náporem slunce narazil čapku hlouběji do očí a pak jsme se vrávoravě vydali každý opačným směrem. V hotelu jsem si večer vyndal z kapsy ulitu, kterou jsem si nechal jako suvenýr, a podle doporučené procedury jsem ji třikrát vymyl. Stejně jako na mé košili v ní zůstal zbytkový pach česneku. Když jsem se díval na ulitu, jež byla dokonale uzpůsobená své funkci mobilního domova a nádherně pruhovaná v karamelových odstínech, přemítal jsem, kdo byl první člověk, který se do takové schránky podíval a usoudil, že její živoucí obsah je jedlý. Nad syrovým hlemýžděm se vám nezačnou ihned sbíhat sliny. Nemá žádnou neodolatelně lákavou vůni. Jeho barva a konzistence nejsou zrovna každému po chuti. A přesto do něj nějaký odvážlivec kousl a rozhodl, že je chutný. Udělal to z obrovského hladu, nebo z pouhé zvědavosti? 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194589
Gastronomické objevy se často připisují starým Řekům a Římanům, ovšem tentokrát to mohl být prehistorický podnikatel z východnějších končin. Možná šlo o první váhavé projevy Čínské spojky. Nějaký počestný předek pana Čchana nebo pana Wu, který ochutnal svůj první šťavnatý tucet někde v polích pobřežní Číny, bohatých na šneky, a zachutnal mu, třeba ucítil vývozní příležitost: Šanghajští hlemýždi, nejlépe zapíjení láhví čínského růžového značky Velká zeď. Želbohu, jak to bylo, to už se nikdy nedozvíme.
108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194589