21. října a jeho hlídka pokračovala o půl hodiny později, od pěti do sedmi ráno. Potom na ni navázal v tentýž den od 17.23 do 21.46 – po práci ve své kanceláři u dráhy nastoupil Pohl na večerní směnu. Den nato. Jaká to mohla být místa? První je K5 G41, druhé je K3 R18. Mohla by to být berlínská poštovní směrovací čísla, ve kterých má například Kronenstrasse značku W8. Pak by jedna šifra označovala číslo čtvrti a druhá by určovala přesnou adresu. G41 – proč mu to zní povědomě… náhle mu hlavou bleskla vzpomínka: 41 jako číslo nad dveřmi do domu Colbertových – a G označuje jméno ulice! Halder se horlivě pustil do hledání ulice na severovýchod od Bahnhof Friedrichstrasse, ale nenašel ji a musel si ji vyhledat v abecedním rejstříku. K5! Jak prosté: tam leží ulice Grosse Hamburger Strasse 41. Tady se Pohl ani nezatěžoval přehozením písmen a čísel, možná proto, že jsou nepochopitelná bez této konkrétní mapy, která slouží jako klíč. Pohl tedy šel s Colbertem na jeho adresu a tam zůstal až do půl páté ráno, buď u Colberta doma, nebo na ulici. Pak se vydal do K3 R18. Halder přejel pravým ukazováčkem nahoru přes dvě černé linky a lehce našel čtverec K3 a R jako Ruppiner Strasse. Pak soustředěně přejížděl prstem sem tam, dokud se neujistil, že v daném čtverci už není jiná ulice, jež by začínala na R. Podle mapy byla Ruppiner Strasse krátká ulice, která vedla na severozápad rovnoběžně s velkou Brunnenstrasse, po níž jel Halder párkrát autobusem. V Ruppiner Strasse nikdy nebyl, ale její jméno mu znělo povědomě. Co tam jen může být? Znovu se zadíval na mapu. No jistě, Friedenskirche. To jméno párkrát zahlédl spolu s přesnou adresou na plakátech koncertů, ale nikdy tam nevkročil. Co je tam dál? Nic, co by bylo vyznačené na mapě, ale zato dům s číslem 18, ve kterém Pohl zmizel. Ale proč zmizel i pan Colbert s rodinou? Vypovídá o tom něco poslední řádek z šifry? „3 3 0?“ stálo u řádku s Colbertovou adresou, a jeho rodina přece má tři členy. Znamená to snad, že Pohl tušil, i když to nevěděl určitě, že se chystají odjet? U nové adresy pak bylo napsáno „X 3 3X“, „1? 3 4?“ a „2? 3 5?“. To bylo těžší rozluštit.
103
00def_232_hiterovi_nepratele.indd 103
28.1.2014 8:16:43
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194588
Halder se opřel a zahleděl se do stropu na šedozlaté odlesky slabého světla od desky stolu. Proč právě Ruppiner Strasse 18? Protože se tam nachází tajné vězení SS? Takových byla dřív spousta, když se nacisté dostali k moci a uvěznili tisíce svých odpůrců. Ale teď, když mají tábor v Sachsenhausenu, už nepotřebují vězení v normálních činžácích. Halder to tam tedy může prozkoumat bez rizika, že by narazil na… někoho jako Eichberg. Pokud se vrátí s prázdnou, bude se paní Pohlová muset smířit s tím, že udělal, co bylo v jeho silách. Jestli ale objeví nějakou stopu, jeho čestné slovo si bude žádat, aby konal dál. V prsou ho začalo pálit: obavami, ale také zvědavostí, touhou, intenzivním pocitem, že žije. On to zvládne! Má koneckonců jistotu v podobě pistole, kterou dostal od Berglanda. Párkrát do roka ji podle komisařových instrukcí čistil a olejoval. Při té příležitosti z ní také na zkoušku střílel někde v lese, ale teď poprvé by mu mohla opravdu posloužit. V případě potřeby ji vytasí – to bude jistě stačit. Večer měl ale na práci něco jiného. Vstal, obul si boty a oblékl kabát. S kloboukem v ruce vyšel z ordinace a seběhl schody. Venku na Kronenstrasse viděl, jak nebe na západě plane nad střechami jako žhavá zlatá vatra. V pouličních lucernách se mihotala první noční světélka. Vhodná doba pro někoho, kdo vyráží na lov.
104
00def_232_hiterovi_nepratele.indd 104
28.1.2014 8:16:43
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194588
7 Německá matka Magda Lachmannová vystoupila z metra na stanici Bahnhof Zoo a tlačenicí se prodrala na ulici. Prošla kolem restauračního komplexu ve Wilhelmshallen a zamířila ke vstupní bráně do zoologické zahrady, ke dvěma slonům, na které se Hans nikdy nemohl dosyta vynadívat. Byli skoro zajímavější než živá zvířata. Uvnitř už se nemusela prodírat. Byla středa, pozdní odpoledne, školní třídy už odešly – teď bylo v zoo méně lidí než zvířat. Na lavičkách se v posledních paprscích slunce objímalo několik párů, skupinky postarších turistů se spolu fotografovaly se slonem nebo žirafou v pozadí. Magda Lachmannová mezi nimi vyčnívala, byla to vysoká osamocená žena v šedém klobouku a světlehnědém kabátě, s tmavohnědou kabelkou v levém podpaží. Bylo jí přes padesát, kráčela ale vzpřímeně a mrštně. Na křižovatkách uliček si pročítala štítky u jednotlivých výběhů a nakonec našla, co hledala. Medvědi hnědí. Postavila se před ně. To bývala Hansova nejoblíbenější zvířata, a teď měla štěstí, protože dva velcí medvědi právě seděli vedle sebe na balvanu a dívali se na ni a na slunce. Drbali se tlapami a pohupovali se, smáli se a povídali si. To by se Hansovi líbilo. Helene měla radši žirafy. Magda tu postála dlouhou chvíli a vzpomínala, jak dřív v letním parnu sedávali s Hansem na plaňkovém plotě, někdy sami dva, jindy spolu s Karlem a Helene. Tehdy jim to připadalo obyčejné, teď to pokládala za nejhezčí chvíle v životě. Pod touhle vzpomínkou se skrývala jiná: jako dítě taky byla v zoo. Tehdy, v dobách císařství, se tady nesmělo jen tak pobíhat. Držela se matky za ruku a Liesel tlačila jejího bratříčka v kočárku, kterému monotónně rachotila kolečka. Od té doby uplynulo půl století, ale pořád ještě si pamatovala, jak se tehdy bála nosorožců: zvířata zavřená ve strojích! A jak si užívala, že
105
00def_232_hiterovi_nepratele.indd 105
28.1.2014 8:16:43
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194588