jsem. Co mi můžou udělat? Těžká odpověď. Asi nic horšího, než že to řeknou manželce, a tamto druhý asi taky. Určitě to vědí, schovávali si to pro strejčka Příhodu, strejček se dostavil. Jarka zbledl, žlutými prsty (notorický kuřák: cigaretama páchl na dva metry. Přesto po něm jely, ačkoliv jeho polibky musely mít chuť vody vypité z kavárenského popelníku) zatřepal hořící cigaretou, až mu z nich vypadla, pak projevil klasický pragmatismus: Sou dvě možnosti. Buď neudělaj nic, já mám dojem, že tohle zkoušej na moc lidí, a kdo se posere, ten do toho spadne. Nebo to manželce řeknou sebraná cigareta se znovu rozklepala - a to bude teda průser - cigareta se roztřepala k nezvládnutí (nikdy jsem nepochopil, proč ten strach z manželky: byla to milá, hezká nemocniční sestra. Řekl bych, že ani ne moc velká světice. Jediné vysvětlení je, že ji miloval, proto jí nechtěl způsobit bolest, ale při jeho výkonnosti je to vysvětlení přitažené za vlasy. Jenže je nějaké jiné vysvětlení?). Taky sem uvažoval, že bych jim to podepsal, a dával jim pak falešný hlášky: vo dobrejch lidech dobrý, vo partajních sviních svinský. Ale to by asi prasklo, a manželce by to stejně -, znovu mu vypadla, už jen špaček, zapálil si novou. Hned se roztřepala, vložil ji do cukajících se úst, vypadla na zem, ještě že jsme neměli koberec. To bych ti taky neradil, řekl jsem. Asi uděláš vopravdu nejlíp, když se na ně vyflákneš. Pořád máš možnost, že se voni vyfláknou na tebe. Potkal jsem ho na Národní, asi tři měsíce po tom roztřeseném dilematu. Dělal, že mě nevidí, ale vnutil jsem se do jeho pozornosti. Zapadli jsme do Slávie, rozhlížel se kolem dokola, jako kdyby na něho měli ze zálohy vyskočit Siouxové. A hned si zapálil - totiž hned. Chtěl hned, ale hořící sirka ne a ne se strefit do cigarety. Zapálil jsem mu sám zapalovačem. Díky. Tak co? To myslíš - tamto? Jo tamto. Číšník přinesl dvě deci, hned je znehodnotil popelem, který mu do skleničky napadal z cigarety. Kolem očí měl hnědé kruhy, snad mu tam už prosakoval nikotin. Řeks to manželce co? Kdepak! Evidentně se lekl, znova pohled jako z otočného periskopu. Voni, ztišil hlas do chraplavého šepotu a zatáhl z cigarety tak, že víno bylo definitivně k nepožití. Voni - jaks řikal. Vyflákli se na tebe, jo? Nojo. Místo do popelníku dopravil špačka sobě na kalhoty. Nechtěl jsem ho mučit. Užil si zřejmě svý. Tedy: užíval. No vidíš, pravil jsem chlácholivě. Dyť sem ti to řikal. Tak je to dobrý, že? Pokusil se napít znehodnoceného vína, vzdal to. Postavil sklenici na stůl, ale stejně mu šplíchlo na kravatu. Dobrý, řekl. Podíval jsem se na hodinky, a že bohužel musím letět na redakční poradu. Nechal jsem ho jeho těžce zápalným cigaretám a bezcennému vínu a (evidentně) černým myšlenkám. Jenže ani ne za rok jejich moc pominula, nebo spíš: měli jiné starosti - asi tak na rok. Ale tak dlouho Jarka nečekal. Tankům ještě nevychladly motory, když se i s manželkou zdejchnul, a hrrr do Švédska. Pokud jsem slyšel, jeho pila se i v té zemi pil zdatně roztočila. Abych však pokračoval v paradigmatickém příběhu: prvních deset let byly to jenom signály dopisnic, fotek, na nich byl, jak trvá v mé vzpomínce, ve svítícím modelu (v)nitra: úzká mongolská tvář, smutné oči. Farmářské modráky. Počátkem druhého desetiletí počaly chodit i dopisy. Písmo progresivně nabývalo na kostrbatosti, jak lehkost ruky (nikdy ne moc lehke) ničila práce. Textilní fabrika, kovofabrika, naftová pole na Nové Guinei, nějaké doly, pak dopis: Už nám, starý kamaráde, pomalu táhne padesátka. Už je to těžký sehnat dobrou práci. Na lepčí práci chtěj mlačí. Já musim teď často až po pás ve vodě… ale hodně se u toho vydělá. Tvůj starý kamarád. Dopis jak padělky fízlů pro Listárnu Rudého práva, nepochybně však pravda, žádná sentimentalita nikoli přeslazené vzpomínky jako tenhle text. Žádné vzpomínky. Fotka ze života. Chtěj mlačí. Často po pás ve vodě. Hodně se vydělá. Paradigma klasické situace kapitalismu, jenž, zdá se, trvá klasicky pro ty, kdož se nevyznají v tlačenici. Přema, můj starý kamarád, se nikdy nevyznal, a v žádné. Touha (ta paradigmatická) v něm byla silnější než ve mně dnes. Má sentimentalita nesahá po fyzické návraty. Vracím se váhavě, nanejvýš v luxusu slov. Žiju budoucností, protože na mě nic nečeká, protože vím, že nikdy už nic jako jahůdka Marie, která je stejně jenom tenoučké plátno pavoučí pevnosti, ani ne fotografie, jen lehce načrtnutá japonská simplifikace, samoznak krásy zelených a zlatých lesních let; a v tom je stejná jako celá ta země, jako šedesátá léta naděje, vracím se k ní a k nim jen v těchto ručně háčkovaných dečkách z inkoustu, takové návraty nemohou přinést zklamání, neboť nepřinášejí konfrontaci modelu a předlohy, na niž působí čas a fízlové. Přema byl sentimentálnější než já, protože sotva nastal annus mirabilis nemilostivého Jara, přišel dopis, písmena rozházená, jako by do nich, po pás ve vodě, udeřil kladivem: Myslíš, starý kamaráde, že bych se moh vrátit, když je teď u vás obrodný proces? Zkonzultoval jsem to s advokátkou, kterou jsem znal z dob, kdy advokáta nešlo rozeznat od státního žalobce, jenže ji šlo rozeznat vždycky. Bůhví jak přežila. Protože zákonem našeho věku unavených fízlů je předpokládat vždy to nejhorší, řekl bych, že výměnou za služby, jaké odmítl poskytnout (starý) kamarád Jarka. Ne že bych tomu věřil, ale jak jinak to vysvětlit? Stejná záhada jako Jarkův terror mulieris. Přesto tomu nevěřím. Snad výjimka, jež někdy (velice zřídka, řekl bych) potvrzuje pravidlo, malá ironie, malá absurdita éry Velkého Teroru. Tamtomu prostě nevěřím. Advokátka byla pěkná, štíhlá, ale děsivě energická, s děsivě silným advokátským hlasem, přesto se vdala, porodila tři děti, chudáci, vypadaly vždycky jako marškumpačka ve strážní službě, byla to děsivá maminka, ale dynamo, vydala se hledat Spisy, věděl jsem (psali tenkrát o tom v novinách), že Přema dostal v procesu se zelinářem a spol. dva roky in absentia, vrátila se, Spisy nejsou, pravila ostře hlasem jak býčí roh. A- víte to jistě? Není nějaká možnost, že by je - Když řeknu nejsou, tak nejsou. U těchhle procesů z padesátejch let to není nic mimořádnýho. Někdo, rozumíte, prostě potřeboval, rozumíte, aby, rozumíte, nebyly. Váš přítel na tom vydělá. Z právního hlediska je to zcela bez rizika. Bude to - v červnu, že? - tak jako tak dvacet let, a žádný doklad o rozsudku. Napište mu, ať přijede bez obav.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194469
Kdo to napsal, kdo se potom oddělal? Biebl? Mladý Neumann? Inu, bez obav. Není to zrovna nejbezpečnější zaklínadlo. Ale advokátka se zvedla a málem v minisukni krokem málem sovětského jenerála napochodovala se mnou ke dveřím. Stisk ručky nejmíň deset atmosfér. Ubožáčkové děti. Servus (její tatínek i dědeček byli pražští advokáti) nejmíň padesát decibelů. Tak přijeď, starý kamaráde. Naučil ses řídit auto, umíš anglicky, mám nějaký známý na britskym vyslanectví, myslím, že snadno seženeš dobrou práci, a tady to teď vypadá, jestli to ovšem vydrží - (chtěl jsem ho vidět, neříkal jsem pravdu, přání vidět přemohlo pravdomluvnost; věděl jsem, že to nevydrží. Říkají, že dělám chytrého, místo aby přiznali, že oni dělali hloupé. Každý, kdo trochu zná pravidla hry, musel přece snadno vyřešit tu snadňoučkou rovnici). Nepsal jsem mu, aby nepřijel, že myslím, že to nevydrží. Napsal jsem jenom, aby počkal až po Sjezdu Strany v září. Nemůžu čekat, odepsal, starý kamaráde. Mám už lístek. Už jsem všechno prodal, jedu lodí. Eroplán je drahej. Přijedu koncem léta. Tvůj starý kamarád. Nyní ten druhý (nebo třetí, čtvrtý, ixtý) paradigmatický příběh. Bylo po průseru. V Torontu, zradiv nepřítele, budoval jsem si jako jiní po celém západním světě pozici na mrtvole té krásné současné české literatury: přednášky na pohostinných univerzitách. Vždycky stejný dav: několik profesorů slavistiky, jeden dva z Political Science, nějaký oficiál z děkanátu a jinak hlouček, ne: obyčejně dav mládenců a panen, s jakými jsem se setkal v černém lednu 1969 na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, když se Palach Jan polil svým svatým benzinem. (A jeden z nich tehdy vstal: Napíšete o tom nové Zbabělce? Zasmál jsem se. Ne. Ty musí napsat někdo z vás, řekl jsem. Někdo z vás, co tu sedíte. Bylo to patetické, vychloubačné, ale myslel jsem to (snad) tak. Necítil jsem v sobě vůbec sílu popsat annus mirabilis, nemilostivé Jaro naší (bez) naděje. Pak jsem se stejně pokusil. Ne s úmyslem napsat nové Zbabělce. Napsat prostě Kšaft. Rozloučení. Zúčtování. Apologii pro vita sua. Reagovali ne ti mládenci a panny - ti, co dělali hloupé, jako na Zbabělce tehdy reagovali ti, co v nemilostivém Jaru nedělali hloupé, ale byli chytří jako já, jenomže jinak než já. Pro mě to, co jsem očekával (přišlo to přesně tak, jak jsem očekával, jenom o něco dřív), byla zkáza, pro ně spasení. Pro jednoho z těch, co dělali hloupé, autonehoda na autostrádě k Utopii. Dělá se opět hloupým? Nebo teď už je to taktika? Tedy dělá se opět hloupým? Nebo tomu věří, jako, věřím, věřil, když v letech unavených katů básnil o láskyplném budování, jako když v letech, jež katům předcházela, před Excelencí Nicholsem recitoval: A housenky se šinou na palubu, což Dismanův sbor doprovázel brumendo: It's a long way to Tipperary, it's a long way to go. A proč ne? V tomhle absurdním světě neomezených možností má třeba pravdu: Třeba jen autonehoda na autostrádě k Utopii. V rozměrech mého (našich) života(ů) stejně: zkáza. Na očích hledících na mě s vážností jejich vážného mládí, s velikou dychtivostí, jsem jim viděl, že byť odešli, jsou dosud tam, že snad jestli někdo, tedy oni [jako před dvaceti lety ti, co věřili v to, ne v ono) brali annus mirabilis vážně, mysleli jej doslova, a protože jim bylo osmnáct, nedělali hloupé, skutečně byli hloupí (jako ti před dvaceti lety), ovšem krásně hloupí, nemohli vyřešit snadňoučkou rovnici, neměli zkušenosti, které jsem měl já (my) a teď tu pořád byli pouze tělem, s nejasným přesvědčením, že the fight must go on! Brzo, přirozeně, (po)zapomněli na chiméru, svět jim ukázal i jiná lotrovství, a protože byli mladí, splynuli mnohem líp. Ovšem: nezapomněli. Snad - prorokovat nebudu. Myslím, že ani ti doma nezapomněli, ale protože byli mladí splynuli mnohem snáz. Ovšem nezapomněli. Snad - prorokovat nebudu, ale krásná divoká hudba zní dál v polozakázaných diskotékách (pouštěčinách, kde pouští pouštěči, jak zní neologismus nového fašismu - pamatujete? Ježdík, dvoujezd, rozvid protofašismu z podzimu 1939 - z uzdy tu krásnou divokou hudbu nesmazatelné provenience: vždycky jsem věřil v nezvládnutelný odpor krásné rytmické muziky, nikdy ji nezakousnou, jsou sami neplodní), dál krásná čeština písniček dosud živého barda zesměšňuje newspeak jejich katechismu. Nebudu prorokovat. Vždycky též několik manželských párů v evropské eleganci (v téhle zemi už letěly fousy a vlasy a texasky na univerzitních profesorech), bez dechu, bez zazívání poslouchali o knihách, které znali stejně dobře jako já (asi líp: já četl většinou americké romány). A po přednášce, po několika západních (to jest: zrůdně naivních, true Innocents' questions) otázkách přítomných profesorů, shlukli se kolem mě. Pamatujete se? Mluvila jsem s vámi, když jste byl na besedě ve Rtyni. Když jste podepisoval knihy u Topičů. Na autogramiádě v Mladé frontě. Nastavovali knihy, převezené přes Atlantický oceán, ty dotýkané devocionálie, nejcennější moje knihy, moje jediné ceny za literaturu, ohmatané svazky přivezené ve studentských kabelách přes veliký oceán. Podepisoval jsem je svým starým podpisem jako ve Rtyni, jako u Topičů, jako v Mladé frontě, dlouho postávali(y), vytráceli(y) se, nepamatoval jsem se na ně, jak si člověk může pamatovat tváře z našvihnutých besed, sám přirozeně snadno zapamatovatelný, protože sám na pódiu, nechtělo se jim do kanadské noci, na kříž Blooru a Yonge, ale museli(y), vytráceli(y) se. Na okraji davu, který se zmenšoval, stáli dva, ve velice elegantní evropské eleganci, on dokonce s blankytným motýlkem, vysoký blond chlap s očima v permanentním sklopení, neboť vždycky každého o hlavu převyšoval, vágně mi povědomý, a vedle něho v sealskinovém kožíšku Evžena. S ní do posluchárny Sydney Smith Hall vstoupil Kostelec swingového času, kapela v sakách ze sypkoviny, Port Arthur a kapelník Zetka, nápory šesti žesťů, jež cukaly Port Arthurem jako v disneyovské grotesce, a z oken té hospody vyjmuté z času a prostoru tekly medové plásty luncefordovských saxů. Evžena vždycky v rohu vedle Lucie, Aleny, nad sklenicemi válečných limonád. Každý (snad) máme své nedostupno, pozemskou zahradu Eden, a vůně jejích cypřišů se nás dotkne jednou, na úsvitu života, jdeme, ale nedojdeme. Můj Eden byla tahle kapela, tahle muzika. Leč byl jsem zvláštním způsobem hluchý: slyšel jsem, a platonská idea krásy a štěstí a hudby sfér splynula s medovým swingem saxofonů. Slyšel jsem líp než kdo jiný, zajisté hlouběji než jiní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194469
v kapele. Bylo to před objevem dixielandu, před vstupem USA do veliké války, v prodejně pana Maršíka prodávaly se dosud Deccy, Brunswicky, Polydory. A ve mně musel být hlad, blues naléhavější než ve všech těch čtrnácti z kapely, protože na jedné Decce jsem objevil Armstrongovo St. James Infirmary Blues, jeho zpěv, trubku, trombon Jacka Teagardena, probděl jsem polovinu noci nad smutně krásnou slastí, ale když jsem pak druhý den přehrál desku v Bennovic vile, neměla úspěch. Byli to swingaři, jen škrtnutí smutkem blues, pro ně nejvyšší krása jazzu byla Fletcher Henderson, swingová, plná aranžmá, lehce těhotný zvuk velké kapely. (Ach, pro mě taky: medový čtyřzvuk saxů, ostré dusítko nad medovou řekou, trombon in hat jak přitlumený zvon nad medem té řeky - ale docela pod tím, bylo blues, blues mých odvěkých a tajných neschopností a tím větší touhy, Bechetův sopránsaxofon, osamělý, pevný jak struna, lkající bez sentimentality nad strunami kytary, důstojně zoufalý, klasický.) To je primitivní, řekl Fonda, fantastický hráč. Obyčejný trojzvuk, jednoduchá harmonie. Potřásli nad tím hlavami, zahanbeně jsem strčil desku do tašky. A spustili veliký, hřímavý, swingující swing Powerhouse, dávno (teď) zapomenutý. Takže já slyšel jazz, ale uměl jsem jen (trochu) psát. V nádherné kapele strávil jsem přesně jeden den, neobstál, zbytek válečných let v jiných, obskurních, mizerných swingbandech (Red Music, Betriebskapelle Metallbauwerke, The Plhov Swingers), mizerně jsem vyhrával na tenora Sjezd swingařů, Zamknu si dnešní den. V lednu je máj, Cherokee, vyhnaný z ráje, na samém okraji Zetkovy slavné kapely. Pak jsem ji ovšem napsal (Those who can do; those who cannot and suffer long enough because they cannot write about it), proto to vyprávím, protože o jazzu napsal jsem věru dost: to nejlepší (nejmíň špatné, nebo: ucházející, aspoň pro ty, kdo slyší jako já), co jsem napsal, napsal jsem o jazzu, ale proto to vyprávím, abych vysvětlil, proč Evženu v tom románě nenajdete. Důvod je prostý: technický. Snad zajímavě poučný pro kandidáty luxusu slov. Ale nemohu a nechci být domýšlivý: snad tedy aspoň kuriózum, zajímavé pro budoucího historika počátků krásné současné české prózy: Hrabal, Kundera, Vyskočil, Vostrá, Bělohradská, Beneš, Šotola, Salivarová, Klíma, Klimentěv, Prošková, Vaculík, Papoušek, Kovtun, Vejvoda (řekl bych také: Páral, Fuks, ale proč museli nevydržet), Körner, Pecka, Pujman, Pavel, (vždyť nejsou přece přáteli nepřátel, znají bibli: čas mlčení, čas mluvení, vědí, že v říši nepřátel některé věci se prostě nedělají, nenapadají se abstraktivisté, nad mrtvolou literatury nesluší se slavit hrdiny práce. Detektivky. Minulost. Pohádky. To je trojcestí, po němž lze kráčet i v zemi nepřátel. A mlčení, cesta hrdinů. Zde nelze nebýt patetický. Jenže možná, že všechno je ovšem fraška. Simultánka Palacha a našich ubohých kariér, jahůdky Marie a Osvětimi, tak tomu bylo vždy, buďte bez obav. A nezoufejte. Anton Pavlovič Čechov napsal: Buďte veselí, vypěstujte si méně složité pojetí života, protože život je ve skutečnosti mnohem jednodušší. A jestli si život, o němž nevíme nic, zaslouží všechny ty mučivé úvahy, jimiž se naše ruské mysli tak vyčerpávají - to zůstává otázkou. Myslím si však, po nepatrném svazku svých osobních zkušeností, že Čechov kecal, když mluvil o jednoduchosti, nemyslil-li ovšem prostotu základních bodů: Zplození, Zrození, Zánik, ta tři poslední písmena naší beznadějné abecedy); marginální informace pro poznámku pod čarou: ZBABĚLCI, román mladého autora, významný hlavně v historickém kontextu: po letech socrealismu a socrealismem poznamenaného románu (Ptáčník, Otčenášek) uvedl do české prózy jako první bezprostřední, neskrývaně subjektivní pohled na život, svobodně traktované motivy, jež do té doby zůstávaly tabu (erotika, jazz), kolokviální autorský jazyk a v dialogu slang. Nesmím však být ani přehnaně skromný; i to je pokrytectví, jak nás učí svaté náboženství. Skutečně si myslím, že tenhle román po mně v české literatuře zůstane (ovšem: Večerní písně rovněž zůstávají po Hálkovi, ale kdo je skutečně čte? Pro potěšení, ne že musí, jak děti v čítankách. Snad ale - doufám - zůstanou Zbabělci, jako zůstaly Malostranské povídky - asi nepředstírám, ale JSEM domýšlivý. Pořád ještě jsem se nedopracoval stoicismu moudrých, toho jedině moudrého pohledu sub specie aeternitatis. Jisté je, že každý člověk, nemá-li být holou zbytečností, musí na světě něco užitečného vyrobit: pár bot, operaci slepého střeva, dítě, dobře vedenou účetní knihu, román, obdělané pole, vítězný gól, službu nemocným, součástku stroje, dobrý oběd, tisíce jiných takových věcí, a z hlediska světelných let je věčnost Shakespearova nerozeznatelná od věčnosti páru bot). Tedy myslím (doufám), že až odejdu cestou všeho těla, přežijí mě Zbabělci, jako ortopedické boty mého otce přežily kosteleckého mistra obuvnického Zahálku; že se najdou lidé (snad mladí), které potěší příběh Dannyho, Ireny, Benna a ostatních kluků a holek okolo bandu v Kostelci. Utěšuji se myšlenkou, že jsem udělal, co bylo v mých silách, a nikdy jsem nenapsal nic proto, abych se zalíbil jinému než sobě samému (nepočítám články, doslovy: ani jimi jsem se nechtěl zalíbit, jimi jsem vždycky zaštiťoval to, co se mocným nelíbilo). Skutečně si myslím, že to je rozhodující kriterium literatury z hlediska autora: jeho svědomí. V dějinách literatury rozhodne ovšem otázka: It comes from the bottom of my heart. But is it Art? (autorka těchto veršů: současná česká spisovatelka Milena McGraw; jedna z těch mých krásných českých holek šedesátých let, věku zrozpačitělých fízlíků, která se chytře /tím nemyslím, že ne z lásky/ provdala do Hixson v Tennessee, posedlá - jako já - anglofilií, a tam píše a odtamtud pašuje současnou českou literaturu do krajů přepracovaného fízlounstva). Rovnice je ovšem taky jednoduchá: Má-li to být Art, musí to být From the bottom of one's Heart. Naprosté klišé. Vtip je v tom, že ne všechno je Art co jde From the bottom of one's Heart. Stejně si však myslím, že nemá-li literární kritika být nenáviděné řemeslo, nemá-li být skoro stejně nelidská jako to, o čem se píše v Kolderově Zprávě (nad podpisem milého Saši), měla by rozeznat stejně přesně (ne: přesněji; to si myslím asi proto, že jsem křesťan ve smyslu přikázání: Co nechceš, aby jiní činili…) jak umění, tak stopy ze dna srdce a zničit toliko to, v čem stopy ze dna srdce nevidět. Odpusťte - neboť si nemohu pomoci - já stejně jako fízly a bijce a vyrážeče zubů nenávidím
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194469