Velkým, dlouhým douškem vyprázdnil sklenici, z rychle servírované mísy si vybral na talíř pořádné kusy a začal pomalu a pohodlně žvýkat. Protože si zřejmě vůbec nevšímal naší přítomnosti, mohl jsem ho ze strany pozorovat, jak hoduje. Zklamaně jsem konstatoval, že tento muž, o němž jsem slyšel tak nadšenou chválu, má ten nejměšťáčtější, nejblahobytnější obličej, kulatý jako měsíc v úplňku a zjizvený malými dolíčky a pupínky, bachratý nos, nevýraznou bradu, červené a neholené tváře, tlustý a krátký krk – přesně to, čemu Vídeňáci říkají „vašnosta“, dobromyslný, usedlý požitkář. Právě tak pohodlně tu také seděl a jedl, ve zmačkané, napůl rozepjaté vestě; pomalu mě začala pobuřovat neochabující pohoda, s jakou žvýkal – možná že jsem si vzpomněl, jak úslužně a zdvořile se mnou u stejného stolu jednal podplukovník a onen továrník, ale možná také, že jsem cítil jisté pochybnosti, zda se mi podaří z tak opulentního labužníka a pijáka, který víno vždy nejprve zdvihne proti světlu, než je s pomlaskáváním ochutná, vylákat přesnou odpověď na tak důvěrný dotaz. „Tak co je tu v kraji nového? Jaké budou žně? Nebylo v posledních týdnech příliš sucho, příliš horko? Četl jsem v novinách něco takového. A co v továrně? Zase už v cukrovarnickém kartelu zvýšíte ceny?“ – takovými nedbalými a řekl bych lenivými otázkami, na něž nebylo třeba odpovídat, přerušil Condor chvílemi své hltavé hodování; mou přítomnost zřejmě vytrvale přehlížel, a ačkoliv jsem už všelicos zaslechl o typické lékařské hrubosti, přece jen jsem dostal zlost na toho dobromyslného nezdvořáka; z mrzutosti jsem nepromluvil ani slovo. On se však nedal naší přítomností vyrušovat ani v nejmenším, a když jsme konečně přešli do salonu, kde byla připravena černá káva, zabořil se s hekáním zrovna do 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194360
Editiny lenošky, jež byla vybavena vším možným pohodlím, jako otáčivou poličkou na knihy, popelníčky a přestavitelnými opěradly. Protože hněv činí člověka nejen zlomyslným, nýbrž také bystrozrakým, nemohl jsem s jistým zadostiučiněním nezjistit, když tam tak líně dřepěl, jak krátké má nohy, jak obnošené ponožky, jak otylé břicho, a abych nyní já demonstroval, jak málo mi záleží na bližší známosti s ním, obrátil jsem si křeslo tak, že jsem vlastně seděl téměř zády k němu. Zůstal však zcela lhostejný k mému ostentativnímu mlčení a ke Kekesfalvovu nervóznímu přecházení – starý pán neustále přebíhal po pokoji, snášel doutníky, zapalovače, koňak, jen aby mu připravil co největší pohodlí – a vytáhl z krabice najednou minimálně tři importní, dva si odložil do zásoby vedle kávového šálku, a přestože se hluboká lenoška ochotně přizpůsobila i jeho tělu, stále ještě se mu nezdála dost pohodlná. Neustále se vrtěl, až našel tu nejvýhodnější polohu. Teprve když pil druhý šálek kávy, dýchal blaženě jako nasycené zvíře. Protivný člověk, pomyslel jsem si. Ale náhle se protáhl a ironicky zamžikal na Kekesfalvu. „Tak tedy, tváříte se jako svatý Vavřinec na roštu a pravděpodobně mi nepřejete můj dobrý doutník, protože se nemůžete dočkat, až konečně podám raport! Ale přece už mě znáte a víte, že při jídle chci mít od medicíny pokoj – a potom, byl jsem skutečně příliš hladový, příliš unavený. Od půl osmé ráno stojím na nohou a už jsem si připadal, že nemám prázdný jen žaludek, ale i hlavu. Tedy,“ potáhl pomalu z doutníku a vyfoukl šedivý prstenec kouře, „tedy milý příteli, pusťme se do toho. Všechno jde docela dobře. Nácvik chůze, protahovací cvičení, je to v pořádku. O maličko je to snad lepší než posledně. Můžeme být spokojeni. Jenom,“ znovu potáhl z doutníku, „jen pokud jde o její celkový stav… tak i v tom, čemu se říká 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194360
psychický stav, jsem dnes zjistil… prosím vás, nelekejte se hned, příteli… jsem dnes zjistil, že se nějak změnila.“ Přes doktorovo varování se Kekesfalva nesmírně ulekl. Viděl jsem, jak se lžička, kterou držel v ruce, začala třást. „Změnila… jak to myslíte… že se změnila?“ „No – změnila znamená změnila… neřekl jsem přece, že k horšímu. Nic mi, jak říká starý Goethe, nevykládejte a nic nepodkládejte. Zatím ještě sám přesně nevím, co se děje, ale… ale něco tu zkrátka nehraje.“ Starý pán držel lžičku stále ještě v ruce. Neměl zřejmě sílu, aby ji položil. „Co… co nehraje?“ Doktor Condor si přejel dlaní přes hlavu. „To kdybych věděl! Ale v žádném případě se neznepokojujte! Mluvíme přece naprosto akademicky a bez vytáček, a radši to řeknu ještě jednou úplně jasně: nepřipadá mi změněná její choroba, ale cosi se změnilo v ní samé, v Editě. Dnes se s ní něco dělo, nevím co. Poprvé jsem měl pocit, že se mi nějak vymkla z ruky“ – znovu potáhl z doutníku a pak náhle upřel malé oživlé oči na Kekesfalvu. „Víte, nejlepší bude, když si promluvíme přímo. Přece se nemusíme jeden před druhým ostýchat a můžeme hrát s otevřenými kartami. Tedy… milý příteli, teď mi, prosím, upřímně a jasně řekněte: přibral jste si mezitím ve své věčné netrpělivosti nějakého jiného lékaře? Vyšetřoval nebo léčil Editu za mé nepřítomnosti někdo jiný?“ Kekesfalva vyskočil, jako kdyby ho obvinili z nějaké nehoráznosti. „Ale proboha, pane doktore, přísahám vám při životě svého dítěte…“ „Dobře… dobře… jen žádné přísahy!“ přerušil ho Condor rychle. „Věřím vám i tak. V pořádku. Peccavi! Tak jsem tady sáhl vedle – nesprávná diagnóza. To se konečně stává i dvorním radům a profesorům. Něco tak 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194360