A kromě toho než měla kdy se obeznámit s novými dojmy, vyděsil ji odpor okolního lidu k ní, Židovce, pak návštěva jakýchsi neznámých paní, a konečně napadení statku. To, že se jí Ramses ujal a chtěl se vrhnout na útočníky, ji postrašilo ještě více. Omdlévala při myšlence, že je v rukou tak prudkého a mocného muže, který, kdyby se mu zlíbilo, mohl prolévat cizí krev, zabíjet. Sáry se na chvíli zmocnilo zoufalství; zdálo se jí, že zešílí, když slyšela princovy hrozivé rozkazy, vyzývající služebnictvo do zbraně. Avšak v témž okamžiku se přihodila maličkost, padlo jedno slůvko, jež Sáru probudilo a dalo jejím citům nový směr. Princ jí v domnění, že je raněna, strhl z hlavy obvaz, když však spatřil bouli, zvolal: „To je jen boule? Jak ta boule změní tvář…!“ Tato slova způsobila, že Sára zapomněla na svou bolest a strach. Zmocnil se jí nový nepokoj: změnila se tedy tak, že to prince překvapilo? A on se jen podivil? Boule zmizela za několik dní, ale v Sářině duši se usadily a stále sílily do té doby neznámé city. Začala na Ramsese žárlit a bála se, aby ji neopustil. A ještě jedna věc ji trápila: že se cítí jeho služebnicí a otrokyní. Byla a chtěla být jeho nejvěrnější služkou, nejoddanější otrokyní, provázející ho jako stín. Ale přitom si toužebně přála, aby se k ní aspoň ve chvíli, kdy ji objímal, nechoval jako pán a vládce. Vždyť přece ona byla jeho a on její. Proč tedy princ neprojeví, že aspoň trochu náleží i on jí, ale každým slovem a posunkem jí dává znát, že je dělí jakási propast? Jaká? Cožpak ho nedržela ve svém objetí? Cožpak ji nelíbal na ústa i ňadra? Jednoho dne k ní připlul se psem. Pobyl u ní jen několik hodin, ale po celou tu dobu ležel pes u princových nohou na Sářině místě, a když se tam chtěla posadit, zavrčel na ni. A princ se smál a právě tak hladil srst nečistého zvířete jako jindy její vlasy. A pes mu hleděl do očí právě tak jako ona – leda s tím rozdílem, že hleděl směleji než ona. Nemohla se uklidnit a začala nenávidět to moudré zvíře, které ji připravilo o část něžností a které se chovalo k pánovi s důvěrností, k jaké se ona nemohla odvážit. Vždyť ona by se ani nedovedla tak lhostejně tvářit nebo hledět jinam, kdyby jí na hlavě spočívala následníkova ruka. Nedávno se princ zase zmínil o tanečnicích. Tehdy Sára vybuchla: 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194359
„Co? On by dovolil těm nahým, nestydatým ženám, aby ho laskaly? A Jehova, hledě na to z vysokého nebe, neuhodil by hromem do těch nestoudných žen?“ Ramses sice řekl, že ona je mu dražší nad všechny jiné, ale jeho slova Sáru neuklidnila. Měla jen ten účinek, že si umínila nemyslet již na nic jiného než na svou lásku. Co bude zítra? Co na tom záleží. A když u princových nohou zpívala píseň o trampotách, jež od kolébky až do hrobu stíhají lidský rod, vylíčila v ní stav vlastní duše a svou poslední naději – v Boha. Dnes byl Ramses u ní a to stačí. Má největší štěstí, jaké jí mohl život dát. Ale zde právě začínalo Sářino nejtěžší hoře. Princ s ní bydlel pod jednou střechou, procházel se s ní po zahradě, někdy ji bral do loďky a vozil po Nilu. Nestal se jí však ani o vlas přístupnějším, než byl dřív, když bydlel na druhé straně řeky, v královském parku. Byl u ní, ale myslel na něco jiného, a Sára nemohla ani tušit na co. Objímal ji nebo si hrál s jejími vlasy, ale pohlížel k Memfidě, na ohromné pylony faraonova paláce nebo – bůhvíkam. Někdy ani neodpovídal na její otázky nebo se na ni podíval, jako by se náhle probudil, a divil se, že ji vidí vedle sebe.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194359
b
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
b
Tak vypadaly ostatně dosti řídké chvíle největšího sblížení Sáry s jejím královským milencem. Od té doby, co vydal Ramses rozkazy Patroklovi a vrchnímu správci svých statků, trávil většinu dne mimo statek, obyčejně v člunu. Buďto plul po Nilu a chytal do sítí ryby, jež se v blahoslavené řece míhaly po tisících, nebo se vydával na močály a ukrytý mezi vysokými lodyhami lotosů střílel z luku divoké ptactvo, kterého zde byla obrovská křičící hejna. Avšak ani tehdy ho neopouštěly ctižádostivé myšlenky, a tak se mu stal lov jakýmsi druhem kouzel nebo věštby. Často, když viděl na hladině hejno žlutých husí, napínal krk a říkal: „Když se trefím, budu jednou jako Ramses Veliký…“ Šíp tiše zasvištěl a zasažený pták třepotal křídly a vydával tak bolestný křik, že na celém močále nastal poplach. Mračna hus, kachen a čápů vzlétla do výše, a když oblétla velký kruh nad umírajícím druhem, snesla se zase na jiná místa. Když se vše ztišilo, princ ostražitě posouval svou loďku dál a řídil se přitom chvěním třtin a trhavými hlasy ptáků. A když mezi zelení postřehl plochu čisté vody a nové hejno, znovu napjal luk a říkal: „Trefím-li, budu faraonem. Netrefím-li…“ Střela tentokrát padla do vody, odrazila se několikrát od hladiny a zapadla mezi lotosy. A rozvášněný princ vysílal stále nové šípy, zabíjel ptáky nebo jen plašil hejna. Na statku poznávali, kde princ právě je, podle vyplašených mračen ptactva, jež kroužila nad jeho loďkou. Když se k večeru unaven vracel do vily, čekala Sára již na prahu s mísou vody, džbánem lehkého vína a věnci růží. Princ se na ni usmíval, hladil ji po tváři, hleděl do jejích očí plných něhy a myslel si: „Jsem zvědav, zda by dovedla bít egyptské rolníky jako její ustrašení příbuzní. Ó, matka má pravdu, že nedůvěřuje Židům, ačkoli Sára může být výjimkou.“ Když se jednou nenadále vrátil, spatřil na dvoře před domem velmi početnou hromádku nahých, vesele si hrajících dětí. Byly vesměs žluté, a když jej spatřily, rozprchly se s křikem jako divoké husy na 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194359