vé válce prezentuje např. Sartre) je právě snaha získat a přisvojit si ony atributy, které byly dříve přisuzovány Bohu. Právě na to se zaměřuje Heideggerova kritika Sartrovy věty, že existencialismus je humanismus. Heidegger tedy chápal humanismus jako obrácenou teologii. Vattimo konstatuje, že dnešní humanismus je v krizi, protože smrt Boha je současně úpadkem metafyziky. Humanismus je v krizi proto, že přichází údobí nihilismu, jež předpověděl Nietzsche. Humanismus tedy spadá v jedno s metafyzikou, argumentuje Vattimo, protože reprezentuje krajní racionalistickou redukci čehokoli (Bytí nevyjímaje) na zdůvodnitelné, logické, opakující se, změřitelné atd., přičemž měřítkem, k němuž je vše vztaženo, je nyní samotný subjekt. Humanismus je tudíž typický právě oním zapomínáním na ontologickou diferenci. Pojmy humanismus a metafyzika, které byly tradičně chápány jako opozice, jsou Vattimem chápány jako navzájem zaměnitelné. Jinými slovy řečeno humanismus je metafyzika. V jakém smyslu, táže se Vattimo, je pak tento vztah identity (humanismus je metafyzika) spojen s otázkou krize humanismu? Ve své snaze odpovědět na tuto otázku se Vattimo vrací k povaze dnešní technologie. Vattimo kráčí v Heideggerových šlépějích a popisuje současný technologicky se globalizující svět jako prostor, v němž člověk svou „tvořivou“ prací dává světu formu, která je charakteristická tím, že vše se stává reprodukovatelným a předvídatelným /Vattimo 1988: 40/, v němž technikou vyzývaná skutečnost má způsob-Bytí soustavy (Bestand). Humanismus nás tedy nemůže přesvědčit, argumentuje Vattimo, že nabízí jiné, alternativní hodnoty než svět technologie, protože jeho základním charakteristickým rysem je právě to, že náleží a patří do metafyziky stejně jako technika. Humanismus je tedy v krizi proto, že technická civilizace otevřela možnost brutální manipulace s Bytím jako objektem a odhalila tak povahu metafyzického myšlení. Vattimo trvá na tom, že podstata technologie není technologická, nýbrž metafyzická. To znamená, že esencí technologie je samotná metafyzika. Inspirace Heideggerem je v tomto smyslu více než patrná. Připomeňme tedy ve stručnosti ono heideggerovské vidění Bytí ve věku techniky. Heidegger se tomuto tématu věnuje v sérii ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194351
brémských přednášek v roce 1949. Název těchto přednášek Einblick in das, was ist (Vhled do toho, co jest) a zejména druhá z přednášek tohoto cyklu vydaná v roce 1962 pod názvem Die Frage nach der Technik (Tázání se po technice) nám pomáhá pochopit Vattimův postoj ke krizi humanismu. Heidegger ve zmiňované druhé přednášce ukazuje, že technika nepochází z antropologické kulturní sféry a její význam se nevyčerpává v tom, že je nástrojem lidské praxe. Technika je pro něj jedním ze způsobů odkrývání a oblastí jejího původu je pravda jako alétheia (neskrytost). Nicméně moderní technika neodkrývá po způsobu řeckého techné, nýbrž nechává s každým jsoucnem nakládat dle pravidel sestavy, tj. jako se stejnorodým pohotovým množstvím energie, která je tu vždy k dispozici. Největší nebezpečí moderní techniky tedy nepochází ze strojů a aparatur, ale z toho, že šíří zapomenutost toho, co jest. Filosofické tázání se po technice se pak neptá po tom, co vše je technické, nýbrž po tom, co je technické samo. Technika je tedy jednak prostředkem, nástrojem pro různé účely, ale současně je i činností člověka. Instrumentálně antropologická charakteristika techniky je bezpochyby správná, nicméně na druhé straně nechává nepovšimnutou tu oblast, do které vztahy prostředků a účelů patří, tj. sféru kauzality. Právě na ni se má filosof tázat. Scholastický aristotelismus rozlišil ony čtyři příčiny, skrze které vzniká něco technického – látkovou, účelnou, formální a hybnou. Popřejeme-li sluchu řeckému smyslu příčiny jako zavinění (AITIA), pak jsou ony čtyři příčiny společně vinny například tím, že před námi leží šperk či stříbrná miska. Smyslem a tím, co sjednocuje všechny čtyři způsoby podněcování, je POESIS, vytváření jsoucího. Ke každému vytváření nutně patří odkrývání, v němž něco přichází ze skrytosti do neskrytého. Možnost jakéhokoli vytváření tedy spočívá v odkrývání pravdy. To platí i pro techniku a technika sama je jedním ze způsobů odkrývání a neskrytosti, ve které se děje alétheia a pravda. Heideggerova skepse se poté obrací k otázce, zda ono řecké myšlení, týkající se řemeslného zhotovování, platí i na novodobou techniku motorů a strojů. Heideggerova teze o technice pak zní tak, že i moderní technika je odkrýváním, a sice jako vyvolávání (heraus-fordern) sestav. Ona kolektivní předpona „Ge“ ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194351
u slova Gestell (sestava) ukazuje, že bytí techniky se rozvíjí jako stavění. Stavění techniky vyzývá přírodu na souboj. Odemyká, hromadí, přesměruje a rozděluje její energii. Tak technika „vyzývá“ půdu jako zásobárnu nafty, přetváří úsek země na uhelný revír, přesměruje říční proud jako zdroj elektrárny atd. Tím se obrací starý poměr techniky a přírody. Techné již nestaví svá díla do služeb přírody. Skutečnost je pak pojata jako nepředmětná sestava, jejíž energie je pohotově k dispozici pro technické zmocňování se světa. Moderní existence je vystavena nároku pojímat sebe sama jako toho, kdo odkrývá skutečnost jako – soustavu. Právě z tohoto důvodu chápe člověk moderny sám sebe jako dělníka. Úděl techniky shromažďuje lidstvo k tomu, aby vše jsoucí vzdělávalo jako nedějinnou a nepředmětnou soustavu. Panuje-li však pro moderního člověka úděl ve formě sestavy, hrozí mu největší nebezpečí. Technika skrývá samo zapomínání, zahrazuje všechny přístupy k pravdě. V Heideggerově pojetí je technika poslední podobou metafyziky, nicméně v sobě samé obsahuje obrat od zapomenutosti. Technika nedává žádnou věc v její „věcovitosti“, jelikož produkuje věci již jen proto, aby zmizely v konzumu či ve směně. Na jakém základě, oživením jaké tradice lze odporovat údělu techniky a údělu moderního člověka? Jsme s to vydržet existenci, jež nebude opřena o silné struktury myšlení metafyziky a humanismu? Postmoderní myšlení ve Vattimově pojetí nabízí perspektivu „slabismu“, svobodného od nostalgie po centru, jistotě, autoritě a kontrole. To, co „zůstalo“, je člověk na konci moderny, na němž lze nyní stavět. 2.3 Postmodernismus a estetický charakter pravdy Druhá část Vattimovy práce Konec moderny začíná esejem nazvaným Smrt či úpadek umění. V této části rozvíjí Vattimo svou představu o estetické povaze pravdy v postmoderním myšlení. Na příkladech Kanta, Hegela, Adorna, Blocha, Gadamera a dalších autorů poukazuje Vattimo na onen estetický charakter pravdy, přičemž hlavním smyslem jeho analýz je vykonat onen akt, který ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194351