doličné předměty dopis své krasavice a svou odpověď. Musíte uznat, že málokterý historik je tak svědomitý jako já. Jistě si vzpomínáte, jak účinkoval předevčírem ráno můj dopis z Dijonu: zbytek dne byl velice bouřlivý. Krásná netýkavka přišla dolů teprve k obědu a ohlásila, že má silnou migrénu; byla to záminka, kterou chtěla zakrýt jeden z nejzběsilejších záchvatů špatné nálady, jaký jen může žena mít. Její obličej byl vskutku k nepoznání; mírný výraz, který u ní znáte, vystřídala vzpurnost a dodala její tváři nové krásy. Slibuji si, že tohoto objevu napříště využiji a že občas nahradím něžnou milenku milenkou vzdorovitou. Věděl jsem dopředu, že průběh odpoledne bude trudný; abych se uchránil před tou nudou, předstíral jsem, že musím psát dopisy, a stáhl jsem se do svého pokoje. Do salónu jsem se vrátil kolem sedmé. Paní de Rosemonde navrhla, aby se šlo na procházku, a její návrh byl přijat. Když jsme však nasedali do vozu, začala naše údajně nemocná předstírat, z ďábelské zlomyslnosti a snad i proto, aby se pomstila za mou odpolední nepřítomnost, že se její bolesti zhoršily, a nemilosrdně mě vystavila utrpení zůstat sám se starou tetou. Nevím, jestli bylo mé proklínání toho ženského démona vyslyšeno, když jsme se však vrátili, zjistili jsme, že již ulehla. Příštího dne při snídani už byla docela jiná. Vrátila se její přirozená přívětivost a skoro jsem začal věřit, že mi odpustila. Sotva skončila snídaně, zvedlo se to sladké stvoření a vyšlo s netečným výrazem do parku; dovedete si jistě představit, že jsem šel za ní. „Pročpak jste tak náhle zatoužila po procházce?“ zeptal jsem se jí, když jsem se k ní připojil. „Dneska ráno jsem dlouho psala,“ odpověděla, „a mám trochu unavenou hlavu.“ – „Určitě nejsem ten šťastlivec,“ odvětil jsem, „který je příčinou vaší únavy.“ – „Opravdu jsem psala vám,“ odpověděla zas ona, „jsem však na vahách, jestli vám mám ten dopis odevzdat. Já vás v něm o něco žádám, a vy jste 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194303
neudělal nic, abych z toho mohla soudit, že u vás mají mé žádosti naději na úspěch.“ – „Ach, přísahám, jestliže to bude v mých silách…“ – „Není nic snazšího,“ přerušila mě. „Ačkoliv bylo asi vaší povinností vyhovět mi pro spravedlnost, jsem ochotna přijmout to od vás jako milost.“ S těmito slovy mi podala dopis; vzal jsem jej a současně jsem jí stiskl ruku, kterou sice odtáhla, avšak nikoli pohněvaně, spíš rozpačitě než prudce. „Je větší horko, než jsem myslela,“ řekla, „vrátím se.“ A vykročila k zámku. Marně jsem se ji snažil přesvědčit, aby pokračovala v procházce, a kdybych si stále nepřipomínal, že nás někdo může vidět, sotva bych použil jen své výmluvnosti. Vrátila se, aniž pronesla jediné slovo, a mně bylo jasné, že tou narafičenou procházkou nesledovala jiný účel, než mi předat dopis. Po návratu se okamžitě odebrala do svých komnat a já se také stáhl do svého pokoje, abych si přečetl její list, který byste si spolu s mou odpovědí měla přečíst dřív, než budete pokračovat…
DOPIS XLI PREZIDENTOVÁ DE TOURVEL VIKOMTOVI DE VALMONT
Dne 25. srpna 17 . . Jak nasvědčuje Vaše chování, pane vikomte, nesnažíte se o nic jiného, než abych měla každý den další důvod, proč si na Vás stěžovat. Tvrdohlavost, s jakou se mnou ustavičně chcete mluvit o svých citech, když jsem Vám dala sdostatek jasně najevo, že o nich nechci nic slyšet, i skutečnost, že jste neváhal zneužít mé dobroty či plachosti, abyste mi předal 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194303
své dopisy, a především neváhám říci málo delikátní způsob, k němuž jste se uchýlil při dopise posledním, aniž jste si dělal sebemenší starost, že mě taková situace může zkompromitovat – to vše by nezbytně mělo zavdat důvod pro mé právě tak ostré jako zcela oprávněné výčitky. Než bych se však vracela k těmto křivdám, raději se na Vás obrátím s právě tak prostou jako oprávněnou žádostí; vyhovíte-li mi, ráda na vše zapomenu. Sám jste mi, pane vikomte, napsal, abych se nebála, že mi kdy něco odmítnete. Přestože hned po této větě následuje s nedůsledností pro Vás příznačnou odmítnutí, a to v jediném případě, kdy jste mi vůbec mohl něco odmítnout, chci nicméně věřit, že svému slibu, který jste mi dal před několika dny, dnes dostojíte. Nuže, přeji si, abyste byl tak laskav a nezdržoval se déle v mé blízkosti; abyste urychleně opustil zámek, neboť Váš další pobyt zde by mě nutně vystavil ještě většímu nebezpečí, že budu odsouzena veřejností, která je vždycky ochotna myslet si o druhých to nejhorší a která si až příliš zvykla upírat svůj pohled na každou ženu, v jejíž společnosti se objevíte. Ačkoli mě přátelé již delší čas na toto nebezpečí upozorňovali, nedbala jsem jejich mínění, a dokonce jsem proti němu vystupovala tak dlouho, dokud mi Vaše chování dovolovalo věřit, že mě vskutku nehodláte směšovat s tou spoustou žen, z nichž každá má důvod si na Vás stěžovat. Dnes, kdy se mnou jednáte jako s kteroukoli z nich, kdy o tom již nemohu pochybovat, pokládám za svou povinnost vůči společnosti, vůči přátelům i vůči sobě samotné jednat tvrdě a nekompromisně. Mohla bych na tomto místě připojit, že nemůžete nic získat, odmítnete-li mou žádost, protože, kdybyste si umínil, že zůstanete, jsem pevně odhodlána odjet já; nechci však nikterak zmenšovat svou vděčnost, kterou k Vám budu pociťovat, poslechnete-li, a nemám nic proti tomu, abyste věděl, 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194303