je určena pro ni. Rozhlédla se po napjatých tvářích kolem sebe a poté se pustila do kreslení anglické lodi obklopené válečnými kánoemi a hloučků domorodců postávajících v dálce na pláži. „On s nimi vážně jel?“ podivil se doktor Howard a zastavil se nad ní. „Ano, kapitán i můj otec jeli na pobřeží,“ přitakala a soustředěně zpomalila v kresbě, aby přesně vystihla Bradshawův sebejistý profil. „To je od něj zatraceně hloupé. Kapitán zodpovídá za bezpečnost své lodi i posádky. Stačilo by odpálit několik kánoí a ti primitivové by se ve chvilce rozprchli.“ „Tím bychom je na sebe poštvali. Nelíbilo by se mi, aby nás pak přepadli uprostřed džungle. A kapitán se chová zodpovědně. Dává v sázku svůj život, a ne život svých mužů.“ A dělá to často, uvědomila si. Jsou všichni kapitáni námořnictva připravení nasadit svůj život, jen aby ochránili své lidi? Zephyr o tom pochybovala. „Nabízet jim, aby zabili a sežrali Angličana, nikomu z nás nepomůže.“ Odtrhla zrak od skici a vzhlédla k doktorovi. „Jsem si jistá, že tady na Nemesis jste v naprostém bezpečí, doktore Ho warde.“ „Prosím, říkejte mi Christophere.“ „Tak tedy Christophere.“ „Patrně jste mne špatně pochopila.“ Sladce se usmál. „Nedělám si starost o sebe, nýbrž o vás a ostatní dámy na palubě. Nacházíme se v nejdivočejších končinách světa.“ Jeho slova se jí líbila. Nejdivočejší končiny světa. Až se vrátí z expedice, možná by je otec mohl použít jako název knihy. „Procestovala jsem Indii, Osmanskou říši i Persii, Christophere. Na podobné podmínky jsem zvyklá.“ „Nicméně mám za to, že s nepřátelskými kanibaly se člověk setká jen jedinkrát.“ „Ani nevíme, jestli jsou…“ „Dovolíte-li, v Londýně jsem měl možnost poznat nejen ostatní pasažéry, ale i kapitána Carrowaye. Musím říci, že je obecně známý svým nevázaným a… negalantním jednáním.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194265
Přistoupil blíž a dřepl si vedle její stoličky. „Tohle je pouze mezi námi. Měla byste vědět, že kdybyste potřebovala mé přátelství či mou pomoc, jsou vám k dispozici.“ Jen tak tak mu nevmetla do tváře, že je pitomec. Bradshaw ji varoval, aby jednala s větší zdrženlivostí. „Děkuji, Christophere,“ řekla nakonec. „Cením si té informace i vašeho přátelství.“ „Je mi potěšením,“ opáčil lékař a zvedl se. „Nyní mne omluvte, čekají na mne povinnosti.“ Když odešel, vrátila se ke kresbě. Člun mezitím přistál na břehu, a tak jí nezbývalo než kreslit zpaměti. V Londýně se Bradshaw možná skutečně projevoval nezřízeně a negalantně, ale teď měl v rukou život jejího otce. A Zephyr by otci nikdy nedovolila opustit bezpečí lodi, kdyby nevěřila, že ho Shaw ochrání. Zastrčila si tužku za ucho a postavila se. „Pane Abramsi?“ Mladý důstojník, čtvrtý velící na palubě Nemesis, odtrhl zrak od pláže. „Slečno Ponsleyová? Co pro vás mohu udělat?“ Ukázala na dalekohled v jeho ruce. „Mohla bych si ho na okamžik půjčit?“ Místo aby jí ho podal, sáhl za opasek a vytáhl jiný, který podle všeho patřil kapitánu Carrowayovi. „Kapitán tušil, že by vás to mohlo zajímat,“ vysvětli, když jí ho dával. „Děkuji.“ Takže zatímco se připravoval na vylodění, které mohlo být i jeho posledním, stačil pomyslet i na to, že ji bude zajímat, co se na pobřeží děje. Roztáhla dalekohled a zadívala se na pláž. Ať už se tam jinak odehrávalo cokoli, zdálo se, že korále domorodce potěšily. Snad si otec nezapomene nechat ty nejhezčí pro náčelníka, nebo krále, či kdo vlastně místní kmeny vede. Muži drželi oštěpy, ale žádný nemířil na návštěvníky – což ji uklidňovalo jen trochu. „Dělá váš kapitán podobné věci často?“ zajímalo ji. „Jaké věci, slečno?“ „Třeba že se vydá mezi kanibaly bez ozbrojeného dopro vodu.“ „Jednou nás nechal přemalovat a vystrojit loď tak, abychom vypadali jako obchodníci a Francouzi se pokusili nás zahákovat,“ svěřil jí poručík. „Na jeho místě bych zahájil palbu, jak99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194265
mile se Frantíci přiblížili na dostřel, ale kapitán prohlásil, že je nemáme potopit, ale zajmout.“ Zasmál se. „Měla jste vidět, jak se ten žabožroutský kapitán tvářil, když kapitán Carroway nařídil odkrýt příklopy ze střílen a on uviděl všechny ty dvaatři cetiliberní kanóny namířené přímo na něj.“ Zephyr měla na mysli něco jiného, ale chápala, co se jí poručík snaží říci. Kapitán Carroway se jen tak něčeho nelekl. Mohla si to připsat k pomalu rostoucímu seznamu věcí, které jí na něm připadaly obdivuhodné. Při nalodění na Nemesis očekávala, že bude samý zákaz a neprojeví ani špetku fantazie, o zvědavosti nemluvě. A on ji nepřestával překvapovat. Přibližně deset minut nato zmizela skupina v džungli. Poručík Gerard zaklel a zavolal na dva muže usazené v koši na vrcholku nejvyššího stěžně. „Viděli jste, kam mají namířeno?“ „Na jihovýchod, poručíku!“ zakřičel jeden z nich. „Teď už jsou z dohledu.“ „Sledujte každý pohyb, Everette!“ „Ano, pane!“ Dalších dvacet minut zírala Zephyr do husté změti ostrovní zeleně, nikdo z ní však nevyšel, nikdo nevyběhl na pláž s křikem o pomoc a nikde se neobjevil stoupající kouř, který by naznačoval, že se tam domorodci usadili k jídlu. Nakonec odložila dalekohled, vrátila se ke skicování a nanesla na kresbu první barevné črty, aby si celý výjev lépe vybavila, až ho později bude dokončovat. Dole na palubě několik námořníků stavělo jakousi markýzu ze starého zalátaného prostěradla a otcových zásob dřeva, pod níž postupně vzniklo několik ohrad. Tak Bradshaw nezapomněl na svůj slib, že na palubě nechá zbudovat přístřešek pro zvířata, která pochytají. Na druhé straně, pokud o sobě papoušci v jeho kajutě dávali vědět stejně hlasitě jako večer, možná ani zapomenout nemohl. Zatímco malovala, do soustředěných myšlenek jí pomalu pronikal zvuk hovoru probíhajícího kousek od ní, až nakonec zcela odsunul čerstvou vzpomínku na otce a Shawa na pláži, obklopené domorodci. „…dlouho tu budeme sedět, než se uráčíte zvednout a dojít pro naše lidi, nebo rozhodnete, že jim už není pomoci a konečně 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194265