96
recenze
Eco o Ecovi na příkladech z Eca Mistr svůj šarm neztrácí, ani věrní čtenáři se nudit nebudou ★★★★ Vydá‑li téměř osmdesátiletý profesor sémiotiky knihu o svých světově úspěšných románech, objeví se v první větě každé recenze informace o jeho věku a dosavadních úspěších. Mnozí pak mohou očekávat, že se autor bude opakovat, příliš chválit nebo že se bude snažit mnohé znovu vyložit a mnohé ještě dovysvětlit. Je třeba přiznat, že Umberto Eco ve své Zpovědi mladého romano pisce tato očekávání rád naplnil, ale současně čtenáři nabídne i něco navíc. Kniha je rozdělena do čtyř částí, které víceméně mapují Ecův celoživotní zájem. V první části „Psaní zleva doprava“ se věnuje specifikům tvorby uměleckého a odborné textu a hovoří zde o inspiracích a podmínkách, které ho vedly při psaní jednotlivých románů či scén. Druhá část „Autor, text a interpreti“ je osobnějším shrnutím jeho teoretických poznatků o textu a interpretaci. Třetí část „Pár poznámek o fik tivních postavách“ zase můžeme číst jako shrnutí Ecovy teorie fikčních světů a krátké pojednání
o fiktivnosti literárních postav. Zá věrečné „Mé seznamy“ berme jako dostatečný důkaz autorovy velké záliby v seznamech a v seznamech seznamů. Ti, kdo přečetli Meze interpre‑ tace, Šest procházek literárními lesy nebo Bludiště seznamů, nebudou ničím překvapeni, najdou zde známá schémata, výklady a pojmy, dokonce se zde objeví i oblíbená historka týkající se Foucaultova kyvadla. Čtenář se opět dozví, proč se Eco rozhodl napsat kdysi „nedávno“ román, proč se snaží z každé studie udělat jakési „vyprávění“, proč si klade při tvorbě různá omezení, co pro něj znamená ono dvojité kódování a proč je pro něj text líným strojem. Na rozdíl od předchozích teoretických textů dokládá Eco svá tvrzení více na svých vlastních románech. Zpověď mladého romanopisce je jednoduše knihou, kde se Eco vrací ke svým oblíbeným a trvalým tématům. Návrat je to ale osobní, vtipný, a ni koli triviální. A pokud platí, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž, pak se ukazuje, že asi platí také to, že pokud Eco píše o tomtéž, není to vždy úplně totéž. Co totiž činí Zpověď stále zajímavou i pro věrné ecovské čtenáře, je Ecova schopnost napsat i zcela shrnující text s nadhledem, bez falešné skromnosti a přitom stále zábavně a jen tak mimocho dem přijít s vynikajícími postřehy o literatuře. Umberto Eco je jeden z mála, komu odpustíme, když začne mluvit o textu jako o vzkazu v lahvi, který byl vržen do světa. Stejně tak asi mnohé příliš neuspo kojí jeho jednoduché návody, jak napsat román (kupříkladu „držte se tématu a slova budou následovat“). Sympatický je však Ecův vytrvalý humor a sebereflexe. Pojednává‑li o své zálibě v sezna
mech, vytvoří ze svého textu jakýsi seznam seznamů a nezapomene ocitovat i z dopisu svému tehdy jednoročnímu synovi, kde mu, ve snaze vychovat z něj pacifistu, vypisuje celý arzenál, který mu hodlá pořídit. Současně se zde neustále vrací k různým selháním své paměti, a tak se od tohoto vědce, kterého mnozí oprávněně podezřívají z vlastnictví encyklo pedické paměti, několikrát dozvíme, kdy ho zradila paměť, kdy něco (román, píseň) znal (či vlastně stále zná), i když si z toho již nepamatuje třeba ani slovo. Za zmínku stojí příhoda, kdy Umberto Eco zcela zapomněl, že má doma někde v horní polici své knihovny uloženou Aristotelovu Poetiku z roku 1587 (!). V jakém případě toto „zcela zapomenuté“ konkrétní vydání Poetiky sehrálo důležitou roli, si může každý domyslet. Některé věci se zkrátka mohou stát jenom Umbertu Ecovi. Třeba i to, že napíše vcelku nijakou knihu plnou opakování, která je však stále informačně přínosná a inspirativní. Repetitio est mater studiorum. Zvláště jde‑li o příjemné opakování.
Jakub Kára Umberto Eco: Zpověď mladého romanopisce, přeložil Petr Fantys, Argo, Praha 2013
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194258
recenze
Pochybující a neústupný Monografie příkladná svou erudicí i podáním ★★★★★ Jan Hus patří k nejdůležitějším po stavám českých dějin, k postavám, od nichž se odvíjejí interpretace a vnímání celých dějinných epoch. Zdálo by se tedy, že čtenář toužící seznámit se v ucelené podobě s jeho životem a dílem bude moci vybírat z přehršle titulů. Popu larizačních spisků různé kvality opravdu najde mnoho, skutečně odborné monografie českých au torů však lehce spočítá na prstech jedné ruky. Blížící se husovské výročí tuto situaci možná změní, ale i kdyby ne — Šmahelova kniha o Husovi si zaslouží pozornost též z jiných důvodů. František Šmahel vydal v šede sátých letech minulého století dvě popularizační životopisné práce, které svou kvalitou převyšovaly úroveň většiny dalších svazků ediční řady, již tehdy vydávalo Svobodné slovo. K oběma akté rům se v současnosti znovu vrátil v samostatných knihách: nápaditě koncipovanou monografii o Je ronýmovi Pražském vydal v roce 2010, knihu o Janu Husovi máme v rukou nyní. Na první pohled zachovává tradiční životopisnou formu a sleduje chronologicky Husův život od úvah o roce a místě jeho narození až po
mučednickou smrt a druhý život v tradici. Jednotlivé kapitoly jsou ovšem zároveň mikrostudiemi, v nichž autor shrnuje širší problematiku vážící se k určitému období Husova života — studium na univerzitě, kazatelství na přelomu čtrnáctého a patnáctého století, církevní reformu nebo spory o univerzálie. Za nimi je ještě vřazen oddíl „Vybrané otázky studia A—Z“, kde dvě desítky hutných drobnějších textů podá vají rozbory detailnějších otázek, například sporů o Husovo rodiště, listů na jeho obranu či tajného písma v Husových listech. Autor zřetelně myslel jak na historiky, tak na laické čtenáře a v textu zdařile spojil odbornou kvalitu s čtenářskou přístupností. Šmahel patří k historikům, kteří píší kultivovaně, náročně, s rozsáhlým rejstříkem rétorických figur a postupů, jež oživují text a dodávají výkladu plasticitu. Recenzovaná kniha snese přísná měřítka, na rozdíl od předešlých Šmahelových prací ji však charak terizuje větší úspornost a věcnost. Jako by se tu oproti starším Husovým biografiím, počítaje v to do určité míry i Šmahelovu první knihu o kostnickém martyrovi, usilovalo o „vyčištění“ badatel ského stolu od pozdějších nánosů, které se s Husem vypořádávaly z hlediska přítomných hodnot a představovaly jej poněkud černobíle, jako typ, a jeho životní dráhu jako neúhybné směřování k mučednickému konci. Neznamená to však, že by Šmahelův současný Hus byl faktograficky plochý. Právě naopak, autorovi se podařilo velmi odstíněně vystihnout Husovy pochyby, kolísání, obtížné rozhodování. Hus tu vystupuje jako člověk, který zprvu přirozeně
97
směřoval k zajištěnému životu a teprve životní zkušenosti jej přivedly k hlubšímu přemýšlení o církevní praxi a jejích důsled cích. Z toho pak vychází i jeho pozornost věnovaná sociálním problémům, které setrvale vnímal a interpretoval ve vztahu k (ne)řádnému fungování církve, nikoli jako svébytný problém uspořádání společnosti. Šmahel píše se zřetelnými sympatiemi ke svému hrdinovi, nezastírá však, že představy o církevní reformě, které se rodily v okruhu pražské univerzity, byly z hlediska organi zace církve nerealizovatelné, za tímco konciliární teorie přinášely nové možnosti. Pro Husa se však v konfrontaci mezi do důsledků pojímanou křesťanskou morálkou a soudobou církevní praxí stala rozhodujícím měřítkem morálka, a to i za cenu nejvyšší. Šmahelova husovská mono grafie shrnuje současný stav bádání o Janu Husovi, k němuž autor sám podstatnou měrou přispěl, a činí tak formou atraktivní pro široký okruh čtenářů, od zasvěcených po laiky. I v tom je kus autorského mistrovství. O to více mrzí nedbalá redakční práce (překlepy, citované tituly chybějící v seznamu litera tury, přeházené stránky v rejstříku a podobně), protože jde o knihu, která má možnost ovlivnit přístup k vzdálené minulosti a kultivovat její pojímání nejen mezi profesio nálními historiky.
Tomáš Borovský František Šmahel: Jan Hus. Život a dílo, Argo, Praha 2013
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194258
98
recenze
Unikavost objektivity Kniha autorského kolektivu z Ostravské univerzity trpí přílišnými ambicemi ★ Publikace Slovo a text v historickém kontextu, která vzešla z grantového projektu Historická sémantika, je společným dílem převážně členů Katedry českého jazyka Ostravské univerzity. Pod vedením onomas tika a diachronního lexikologa Jaroslava Davida vznikla kniha kladoucí si za cíl vnést do tradič ního, a přesto nejasně vymezeného oboru historické sémantiky nové metodologické perspektivy. Kniha sestává z celkem deseti kapitol, které představují jednot livé přístupy k analýze a jejichž hlavním autorem je Jaroslav David — sedm kapitol zpracoval sám, na jedné se podílel. Autory zbylých oddílů jsou jeho kolegové z filozofické fakulty: Radek Čech, Lucie Radková a Jana Šústková, doplnění Janou Davidovou Gloga rovou z pedagogické fakulty téže univerzity. Souboru vévodí dvojí přístup k problému — část knihy tvoří kapitoly zabývající se popisem a analýzou významových proměn vybraných slov, a to zpravidla v porovnání materiálu z více his torických period, část se pak spíše
než historické sémantice věnuje tematické analýze konkrétních textů. Jádro použitého materiálu tvoří publicistika, výkladové a encyklopedické slovníky, projevy československých a českých prezidentů a zčásti také umělecká literatura. Cílem knihy, jak si autoři v úvodní kapitole stanovují, je předvést nové možnosti směřo vání historické sémantiky, a to zejména na základě přístupů kvantitativních, jejichž hlavním přínosem je maximální potlačení subjektivních interpretací, které vycházejí z tradičního pojetí textu jakožto nedílného a uzavřeného prvku. Autoři publikace se naopak pokoušejí analyzovat fragmen tárně, na základě textů, které jsou pojímány spíše jako soubory více či méně pevných slovních spojení. Autoři v rámci metodické jed notnosti a objektivity aplikují po dobné nástroje na rozsáhlé korpusy i na krátké a čtenářsky snadno zvládnutelné texty. Můžeme to pozorovat například na kontrastu analýzy proměn významu slov proletář či partaj, která se opírá o korpusový materiál čítající miliony slov, a studie zabývající se tematickou analýzou několika staročeských satir. Rezignace na autonomii textu, která je při studiu rozsáhlého materiálu často nezbytná, působí, aplikuje‑li se na materiál menšího rozsahu, samo účelně a ve výsledku vede zpravidla k nechtěným nadinterpretacím. Subjektivismus, který autoři v oblasti užité metody úspěšně eliminují, navíc do interpretací paradoxně proniká a priori, a to v podobě samotného výzkumného záměru a hypotéz. Autoři tak například jednoduše počítají s tím, že období komunistické totality kontaminovalo jazyk příznakovou
ideologií, zatímco perioda po roce 1989 hovoří neideologicky, přirozeně. Výsledky studií kvůli tomu zpravidla nepůsobí příliš přesvědčivě. Dalším výrazným úskalím předložené knihy je práce s tématem. Vágně definované textové téma hledají autoři pomocí takzvaných tematických slov, kterými mohou být substantiva, adjektiva a verba (s výjimkou být, mít, moci, muset a smět). Postupují přitom od četnosti jejich výskytu k bezprostředním kontextům, čímž nutně ztrácejí ze zřetele jednak potenciální synonymii a jednak různé posuny významu či even tuální citace. Tím výrazně zvyšují pravděpodobnost fatální dezinter pretace zejména u textů menšího rozsahu, v nichž tematická slova, tedy autosémantická slova s nej vyšší frekvencí, vykazují výskyt jen v řádu jednotek. Kniha Slovo a text, nebo lépe její převážná část, nabízí nový, kvan titativní přístup k popisu vývoje významu lexikálních jednotek. Největším přínosem perspektivám oboru historické sémantiky však není uvedení nových metod, ale důrazné upozornění na nebezpečí rezignace na text jakožto do jisté míry autonomní znak a na obtížně udržitelný odstup autora od hodnotového systému světa, v němž žije.
Michal L. Hořejší Jaroslav David et. al: Slovo a text v historickém kontextu: perspektivy historickosémantické analýzy jazyka, Host, Brno 2013
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194258