Nahoře srdceryvný ženský hlas volal policii. Slova doprovázel hluk. „Manželka ho vyhazuje z domu. Už mu svázala věci do pytlů a teď je vyhazuje na podestu. Tak je to každý svátek,“ řekl Nikita, který spor sledoval. Junker neřekl ani slovo. V krytém vchodu si otevřeli víno a vyšli do deště. V louži pod lampou plavaly žluté chumáčky akácie, zjevně tam hrdinský tulák narazil na obzvlášť nepřekonatelné překážky. Nikita poprvé v životě viděl, že Junker pije přímo z flašky. Vypadal při tom jako furiant a zoufalec, jako Míťa Karamazov flámující kvůli své proklaté vášni. Ale Nikita se raději na nic nevyptával. Tu vášeň očividně nevzbudila dívka s rusými copy. Na zastávce jakýsi nešťastný pobuda podobající se oholenému šimpanzovi vedl bouřlivý dialog s temnotou, které jednou říkal kurvo, podruhé zase Olčo. „Olčo, ty kurvo jedna, vrať se, já tě zbiju!“ laskavě drmolil vyholenec potácející se z přemíry citu. „OLČO!“ oznamoval okolí řev tokajícího mamuta. „KURVO! Chtěl jsem si s tebou promluvit přece JA-KO ČLO-VĚK!“ Tma neodpovídala, po rozmrzlém asfaltu tajemně pleskaly kapky deště a roztouženě vzdychaly pneumatiky aut. „Byl jsi někdy v Ermitáži?“ zeptal se najednou Junker. Nikita upadl zase do rozpaků. V Ermitáži samozřejmě byl, ale s Jájou. A vzpomínat na ni bylo dnes nějak zvlášť obtížné. Celý večer statečně bojoval s touhou vytočit její číslo. Studenti měli vstup do Ermitáže zdarma. I on se s Jájou schovával mezi sarkofágy před dlouhými petrohradskými dešti. Neplatilo se tam ani na záchodech, kde jednou Jája 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194256
zapomněla bibli ve finštině, kterou se pokusili ukrást v katolickém kostele, když tam poslouchali varhany. Jenže se ukázalo, že bible rozdávají zdarma. Knihu, která tím ztratila přitažlivost, si beztak museli vzít a potom se s ní vláčet po dlouhých dusných ulicích Ostrova a přitom se navzájem povzbuzovat při čtení dlouhých řetězců samohlásek. Z toalety vyšla vynalézavá Jája už bez těžkého svazku, ale Nikita, který si toho všiml, z dálky zakřičel, čímž dojal pobožné návštěvníky: „Jájo! Zapomnělas bibli!“ Jája se otráveně ušklíbla a vrátila se pro knihu, kterou potom darovali mladičkému fotografovi učícímu se finsky. Jmenoval se buď Váňa, nebo Péťa. Seznámili se s ním v Michajlovském sadu, kde spali na postranních lavičkách, a potom se za rozbřesku procházeli Pitěrem a fotografovali lampy, které se vznášely v růžovém nebi jako batyskafy ufonů. Na tohle všechno si Nikita stihl vzpomenout, zatímco mu Junker vysvětloval, že „je samozřejmě ušlechtilé být se svým národem tam, kde tento národ naneštěstí přebývá, ale to vůbec neznamená, že je třeba být stejně nevzdělaný, a proto přece stojí za to navštívit nejdůležitější muzeum země“. Nikita slíbil, že Ermitáž určitě navštíví, jinak by se byl pohoršený Junker nehnul z místa, a šli dál. „Když se díváš na staré obrazy nebo sochy, vypadají na nich tváře velmi zvláštně. Takové jsi v životě neviděl,“ pokračoval uklidněný Junker. „A není to vůbec mistrovstvím malíře a jeho nadáním věrně zobrazit skutečnost, ale tím, že dřív lidské tváře vypadaly jinak. Všiml jsem si toho už v dětství. A potom jsem se jednou procházel po Ermitáži a v jednom mramorovém mládenci z období rozpadu 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194256
římského impéria jsem poznal svého spolužáka: jeden jako druhý. Začal jsem se pozorněji dívat a našel jsem ještě několik známých. A najednou jsem pochopil, že tyhle tváře ve mně nevyvolávají údiv: každý den je vidím v metru a na ulicích! Tváře, na kterých je otisk úpadku.“ Junker si pořádně lokl vína a zapálil si. Nikita se otočil a spatřil, jak zaklínač temnoty a zhmotnělá Olča stojí v pevném objetí uprostřed vozovky. Auta se dvojici vyhýbala a projevovala solidárnost blikáním reflektorů a frivolním troubením. „Nemůžu se na to klidně dívat!“ vykřikl Junker. Měl na mysli úpadek a degeneraci, nikoli objetí, které narušovalo pravidla silničního provozu. „V každém, nebo skoro v každém roste mrtvola. Rozhlídni se kolem! Jenom takovej idiot jako ty může v těchhle mršinách vidět lidi. Smysl pro humor neztratili, jak vidíte! Zato lidská podoba je už fuč!“ „Idiota“ nechal Nikita bez povšimnutí, ale kvůli lidem se urazil. Junker si toho pod přívaly deště nevšiml. „Vždyť přece víš, že se nerad trápím pro nic za nic. Je třeba jednat. Vzdorovat tomuhle rozkladu nemůže ani věda, ani umění, a tím méně politika. Jenom církev nebo škola. Knězem se stát nemůžu, protože nejsem pobožný, ale učitelem můžu být raz dva. Tuhle entropii je třeba podchytit v zárodku, jinak to nejde. Navíc se změnily zákony a mně teď hrozí povolávák, jenže do armády se mi nechce, je tam špína.“ Junker se najednou zarazil, povzdechl si, a aniž by se podíval na Nikitu, pokračoval: „Rozhodl jsem se, že pojedu do Gorek, mají tam údajně školu…“ Vraceli se mlčky. Avšak už radostně. Před domem stálo policejní auto. Udatný okrskář odváděl z domu nešťastného Nikitova souseda. Jednou rukou držel svého svěřence 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194256