11 D
o Fonroque dorazil v době, kdy už všichni spali. Zpola pro buzená Claire mu otevřela náruč. Několik hodin ležel a ne mohl usnout, nakonec to vzdal, zašel se podívat na děti a pak vyšel ven a rozplynul se v mlze, která před svítáním zahalila vinice. Ocitl se ve velkých potížích a dobře to věděl. Přepis odposlechnutého rozhovoru mezi Banovičem a jeho takzva ným právníkem byl zcela srozumitelný a děsivý. „Poincaré ho se ani netknete,“ přikazoval Banovič svému spřeženci tó nem teologa z osmnáctého století. „Zato ostatních ano. Těch se dotknete pořádně.“ Nad obzorem se krčil měsíc jako odsouzenec nad pro padlem šibenice. Poincaré se začal procházet, jednou řadou mezi révovými keři dolů, tou sousední nahoru. Kráčel ze sva hu a zase do svahu, vrhal dlouhý stín v přízračném světle, až došel na konec vinice ohrazené kamennou zídkou, která vymezovala starodávné hranice pozemků. Uplynula hodina a s umírajícím měsícem se probouzeli ptáci. Jacques, jejich zlovolný, leč plodný kohout narušil hlasitým kokrháním ti ché ráno, z nedalekého mlází mu odpověděli bažanti. V údolí ležela zvlněná pole pod mlhou tak hustou, že by si cizinec spletl tento kout Dordogne s jezerní oblastí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193972
HLASY CHAOSU
Za ním stoupal z komína statku kouř. Claire natolik těšila velká radost, s níž Poincaré prohrabával polena v mohutném krbu, že když se vzbudila a našla místo vedle sebe prázdné, rozdělala oheň, aby hořel při jeho návratu. K snídani budou čerstvá vajíčka a slanina z Lavalovy farmy a samozřejmě jako vždycky při návštěvě vnuků sladké briošky. Ve starém domě z hrubého zdiva a s protékající střechou se probouzeli všich ni, které měl rád. Bojoval s pokušením beze slova vysvětlení utéct z Fonroque do Haagu a zabít Banoviče. To by však jeho rodinu nezachránilo. Knihovník totiž promluvil a toho rána se kdesi v bezpečí teplé postele probudí Borislav a vstane ke snídani s topinkami a vařenými vejci. Nahlédne do diáře a začne si domlouvat schůzky s muži, kteří teskní po starých dobrých časech, kdy jim díky občanské válce snadno prošla i masová vražda. Budou to profesionálové, bývalí vojáci, vše stranně schopní muži, kteří postrádají slitování. Poincaré kdysi Ludovicimu svěřil vlastní život a později mu stejnou laskavost oplatil. Ale ochránit celou rodinu? Tak velké naděje si nedělal. A tak si Poincaré, k němuž se ostatní obraceli o radu a pomoc, zoufal. Vydal by se po Borislavově stopě sám, ale opustit Claire a Etienna? Nemyslitelné. Stál uprostřed vinice, krajina kolem něj se probouzela a on do spěl k rozhodnutí nikdy neodejít. Vybuduje opevněné město, ztrojnásobí strážní jednotku, kterou pošle ředitel Interpolu. A navíc… Ne, nic takového neudělá, protože kdyby rodinu uzavřel do nedobytné pevnosti, nabídl by Banovičovi vítěz ství. Jen se zamysli, křičel na něj bývalý knihovník přes půl kontinentu. Zašlapej muže do prachu, znič všechny, které miluje, a uvidíš, co se z něj stane. Claire stála s Etiennem po boku nad sporákem, ti dva jako obvykle vytvořili kulinářský tým. Jejich syn měl kromě archi 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193972
Leonard Rosen
tektury jedinou vášeň, jídlo, a naštěstí takový metabolismus, že snědl všechno, co uvařil, aniž přibral jediný gram. Po léta ve spolupráci s Claire připravovali propracované gurmánské chody. Etienne se specializoval na omáčky a pak na krásnou úpravu pokrmů na talíři, jako kdyby je chtěl poslat na výsta vu. Ostatně není divu. V osmi letech si stavěl budovy z hrn ců, pánví a kuchyňských potřeb, složité konstrukce s nos níky a klenbami. V deseti usilovně sbíral stavební materiál pro modely mrakodrapů, nad nimiž sedával dlouho do noci. V šestnácti změnil svůj pokoj v ateliér, v němž třeba jeden týden budoval model vesnice, která dělala čest francouzské venkovské minulosti, a příští týden stavěl fiktivní měsíč ní kolonii. V těch letech chlapec spával pod překližkovým pódiem, které používal jako základnu pro své projekty. Jako mrknutím oka vystudoval vysokou školu a stal se nejmlad ším partnerem pařížské architektonické firmy, která stavěla od Dubaje po San Francisco. „Ahoj, tati. Vstával jsi nějak brzy, že?“ „Člověk by si myslel, že zrovna tady se mu bude spát nejlíp,“ poznamenala Claire. „Podívej se, jaké má kruhy pod očima.“ Podala mu hrnek kávy. Natáhl se pro růžičku květá ku, ale manželka ho klepla přes prsty dřevěnou lžící. „To je na polévku, Henri. K obědu.“ Poincaré pohladil syna a políbil ženu. „Kde jsou děti?“ Claire s rukama od kynutého těsta na ranní briošky uká zala hlavou k obývacímu pokoji. „Dožadují se, abys zhodno til jejich projekt. Lucille tomu říká máslové umění.“ Pokrčila rameny. „Našli to v jakémsi časopise. Jednodušší bude, když se podíváš, než abych ti to vysvětlovala.“ A tak odešel do po koje, kde Émile, Georges a Chloe seděli u stolku před krbem. Lucille usazená naproti míse měkkého másla pozorovala děti při tvůrčí práci. V prvních čtyřech letech po narození Poin 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193972