Juliet nevěděla, jestli je vhodné si v autě povídat; spo lečensky konverzovat s vnukem člověka, jehož pohřeb měl za chvíli začít. Nedokázala z Maxova chování odhadnout míru jeho emočního pohnutí. Oči měl suché a vypadal vy rovnaně. Ačkoli jí řekl, že dědečkova smrt byla vysvobození, přece jen je to něco jiného, když váš blízký leží v rakvi v autě před vámi. Je to jiné, když ta rakev má být uložena do jámy a navždy přikryta zemí. Nakonec Max promluvil první. „Chodíš často na po hřby?“ „Ne,“ odpověděla. „Tohle je první od smrti mého otce skoro před deseti lety. Rodinní lékaři, zejména v menších komunitách, přijdou na pohřeb častěji. Ale mí pacienti při cházejí a odcházejí jako neznámí lidé, ať už živí nebo mrtví.“ „Baví tě to, co děláš?“ „Ano, hodně.“ „Uděláš někdy chybu?“ Přemýšlela o té otázce. „Máš na mysli špatnou diagnó zu?“ „Myslím, jestli jsi někdy způsobila smrt někomu, kdo ješ tě mohl žít.“ Juliet nevadil jeho obrat v konverzaci. Jen jí to přišlo jako dost nezvyklá otázka. Ale znala pravdivou odpověď. „Ne,“ řekla. „Lidé tě musí obdivovat.“ „Nemocnice jsou plné doktorů, Maxi. Lékařské fakulty chrlí každým rokem více a více doktorů. Je nás jak máku.“ „Když jsem tě viděl poprvé, měl jsem dojem, že jsi pyš ná na to, co děláš. Byl jsem si jistý, že slyším pýchu v tvém hlase.“ „Ano, jsem na to pyšná,“ připustila, „ale nemám pocit, že je to něco mimořádného.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193945
Chvíli bylo zase ticho. Juliet byla docela ráda. Tato krátká konverzace se nepříjemně začínala podobat výslechu. Max se k ní otočil a usmál se. „Myslím, že jsi mimořádná.“ Odpověděla úsměvem. Byl to milý kompliment. „Proto jsi mi pronajal ten byt?“ „Možná to tak bude. Nikdy jsem nechodil do práce.“ „Staráš se o svou nemovitost.“ „Mám na mysli normální zaměstnání.“ „Vždyť ta budova musí mít obrovskou cenu.“ Pokrčil rameny. „Zdědil jsem ji. Můj pradědeček byl na tolik šikovný, že ji kdysi koupil. Nikdy jsem nemusel ani na pracovní pohovor, ani dojíždět do práce, chodit na škole ní nebo plnit plán, abych dostal prémie. Nikdy jsem neměl kolegy, kteří nejsou příbuzní. Je to pro mě neznámé území.“ „Myslíš, že jsi o něco přišel?“ „Určitě.“ „Cítíš se osamělý?“ „Jestli jsem byl osamělý, tak teď, po Augustově odchodu, to bude ještě horší.“ Juliet přikývla. Myslela si to také. Ale vzpomněla si, s ja kou lehkostí se Max pohyboval ve společnosti tehdy večer na vernisáži. Vypadal jemně a přitažlivě, jako by tam patřil. Rozhodně působil přirozeněji než ona. Říkala si, že kdyby chtěl, mohl by být mnohem aktivněj ší. I kdyby nechtěl, po odchodu Augusta, jako samostatný vlastník budovy, bude asi muset. A vzhledem k tomu, že už mu nebude muset dělat pečovatele, bude mít více volného času. Napadlo ji, že dělicí čára mezi romantickým samotář stvím a úmyslným poustevnictvím je velice tenká. Na Ma xově izolaci před světem bylo něco poustevnického. Způ sob života, který si on a jeho dědeček vybrali. Proto teď jeli směrem ke hřbitovu v jediném autě a ne v konvoji. Kde byli 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193945
Augustovi přátelé? Přece musel za celý svůj osmdesátiletý život mít nějaké známé. Přece nezemřeli všichni dříve než on. Každopádně, pokud nějaké měl, jeho pohřbu se z něja kého důvodu vyhnuli. Když přijeli na hřbitov, Max ji vzal za ruku. Šli za rakví až k hrobu, společně s pracovníkem pohřební agentury, který držel deštník nad jejich skloněnými hlavami, aby je chránil před sílícím lijákem. Rakev nesli placení nosiči, kteří dob ře znali pohřební ceremonii a byli zvyklí na tíhu rakve se zesnulým člověkem. Ale Augustova rakev, to byl opravdu kolosální kus vytesaný z dubu. Cestou bylo kluzko, takže se těžce potýkali s břemenem, než došli k místu, kde měl být August pohřben. Jako by se mu Max, teď po smrti, snažil vrátit velikost a hmotu, o kterou ho nemoc a stáří připravily. Kněz přečetl pohřební řeč. Juliet nebyla vůbec zběhlá v náboženských obřadech. Ani nevěděla, jak má duchovního oslovovat. Další mezera ve společenském chování. Rodiče ji na takové okamžiky nějak pozapomněli připravit. Náhrobek byl vyroben z obrovské mramorové desky. Ká men zdobený rytinou měl určitě cenu několika tisíc dolarů a Max ho jistě nechal vyrobit dávno před dědovou smrtí. Byl příliš bytelný a vypracovaný na to, aby mohl být vyroben za ten krátký čas od smrti starého pána. Patrně se pouze če kalo na datum jeho odchodu ze života, které bylo nakonec vyryto na vyleštěný povrch. Max tu událost určitě připravoval s úzkostlivou pečlivos tí. Vše bylo tak dokonalé, skoro jako by i načasování smrti bylo předem naplánováno. Chyběly tady už jen profesionál ní plačky. Jejich dvojice působila u hrobu tak osaměle, že vzbuzovala opravdový soucit. A taky mohl vybrat lepší den. Přívaly deště neustávaly a hromada hlíny navršená vedle hrobu se rychle měnila v bahno. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193945