jazyka jako účelně fungujícího systému, ale i pokud se týče vyvození důsledků této koncepce pro naléhavé potřeby životní praxe“. Je samozřejmé, že dobově a místně podmíněná a orientovaná původní pražská koncepce je dále rozvíjena jak doma tak v zahraničí, kde je případ od případu modifikována podle situace daného jazyka. Tak např. konstituování nového spisovného jazyka vyžaduje jiný přístup a standardizační postupy než ty, které se uplatňují v situaci jazyka se starou kulturní tradicí. Jiné problémy je třeba řešit, je-li jazyk v situaci ohrožení, jiné opět ve společenstvích multilingválních a opět jiné u jazyka stojícího před nutnou zásadní reformou či modernizací. Stejně tak ovšem záleží na typu a struktuře daného jazyka (např. ve flektivním jazyce je třeba řešit mnohé problémy tvaroslovné, v jazyce bez flexe a s nehláskovým pravopisem, jako je angličtina, naopak problémy pravopisné a výslovnostní). Jazyk malého národa stojí před problémem přílivu „cizích slov“ (i když starosti s anglicismy si dělá i Francie a pokusila se je řešit dokonce problematickou formou zákona), zatímco jazyková společenství užívající dnes „nadnárodní“ angličtinu tyto starosti nemají, zato však se vyrovnávají s problémy regionálních („národních“) variet jednotlivých anglofonních zemí (po této stránce je zajímavá i situace frankofonní části Kanady). – Velmi bohatá světová literatura o nejrůznějších standardizačních problémech a činnostech a o jejich řešení ukazuje, přes onu různost přístupů a postupů, že základní myšlenky a zásady Pražské školy bývají většinou přijímány jako východisko (což bývá výslovně připomínáno). Jde hlavně o tyto principy: Spisovný jazyk je vymezen specifickými úkoly (funkcemi), které má plnit jakožto prostředek (a výraz) celospolečenské komunikace v oblasti kultury a civilizace. Je žádoucí, aby jeho norma byla pružně stabilní (vzhledem k jeho dynamické povaze) a aby byla ve vhodných příručkách kodifikována (nikoli však petrifikována, „znehybněna“). Jednotlivé funkce spisovného jazyka vedou k tomu, že není homogenní, nýbrž vnitřně (stylisticky) diferencovaný. Tento nástroj celospolečenské komunikace a zároveň cenná kulturní hodnota vyžaduje stálou pozornost, a to nejen ze strany lingvistů. Potřebnost této pozornosti a péče lze nejsnáze pochopit, vezmeme-li v úvahu následující pozorování: Při užívání jazyka (obdobně jako v jiném svém jednání) se všichni lidé (lingvisty, pedagogy a různé instituce nevyjímaje) nevyhnutelně setkávají s různými problémy, které potřebují, pochopitelně, nějak řešit. Týká se to jak jednotlivců, tak jejich skupin nebo celých etnických společenství. Uživatelé jazyka stojí přitom větši(98)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193866
nou před úkolem volit ze dvou nebo více alternativ, nějak se rozhodnout. To ovšem s sebou přináší potřebu rozlišovat a hodnotit a rovněž vede ke korigování sebe sama nebo druhých. Tuto interakci lidí s jazykem nazval významný americký sociolingvista (norského původu) E. Haugen (a po něm japanolog českého původu J. V. Neustupný) „language management“. Tento jev (proces) tvoří základ či motivaci těch typů činností, které bývají nazývány „jazykové plánování“, „jazyková politika“, „normativní/preskriptivní lingvistika“, „institucionální lingvistika“, „standardizace“, „péče o jazykovou kulturu“, „Sprachpflege“ apod. Navíc je tu relevantní ta okolnost, že v lidské psychice je zabudován jakýsi sklon k přesvědčení či předpokladu, že ve světě, a tedy i v jazyce existuje ve značné míře uspořádanost, pravidelnost či řád a že respektování této pravidelnosti je věc potřebná a žádoucí. (Odtud pojem jazykové „správnosti“.) Tento předpoklad nalézáme i v základu jevu zvaného „jazyková norma“ (ustálené, závazné zvyklosti) a je nepochybné, že bez norem by jazyková komunikace byla stěží možná. Navíc je rovněž docela přirozené, že lidé hledají poučení a radu ve věcech jazyka (stejně jako třeba ve věcech zdravotních) a že je hledají u nějaké autority a u odborníků, ať už u jazykovědců, nebo i u poradců méně kompetentních (analogie s medicínou je tu nasnadě). Této své společenské úloze se mohou lingvisté stěží chtít zdůvodněně vyhnout (i když se tací najdou, např. N. Chomsky, který praktickou užitečnost lingvistiky popírá; najdou se ovšem i u nás). Na námitky, že takováto činnost je nevědecká, odpověděl výstižně E. Haugen (který svůj koncept jazykového plánování, rozvíjený současnou světovou sociolingvistikou, založil do velké míry na myšlenkách Pražské školy) takto: „I když tu nejde o čistou vědu, je to nepochybně aplikace lingvistické technologie, kterou lze klasifikovat jako obor aplikované lingvistiky.“ Za zmínku stojí i názor zakladatele kybernetiky N. Wienera (jehož otec byl filolog). Právem soudí, že primárním úkolem lingvistiky je zjistit, jakého kódu ve skutečnosti užíváme, avšak zároveň si je vědom toho, že „in the more subtle study of language the normative questions play their role and are of a very difficult character. They are the highest and finest flower of the problems of communication.“ Poznatky o působení antropologických konstant (ať vědomé, nebo podvědomé), o kterých tu byla řeč, přesvědčivě ukazují, že známý slogan amerického lingvisty R. A. Halla jr. „Let your language alone!“ („Nechte svůj jazyk na pokoji!“) míří do prázdna, do fiktivní, reálně (99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193866
neexistující psychosociální situace. (O tom, že neplatí ani pro USA, se ještě zmíním.) Specifických podmínek, které motivovaly, resp. motivují velmi živý teoretický i praktický rozvoj v oblasti jazykového plánování, standardizace a péče o jazykovou kulturu, je mnoho. Uvedu alespoň ty nejvýznamnější, mající obecnou platnost. Především to jsou současné dalekosáhlé dynamické procesy sociální, kulturní a technické, implikující takové jevy, jako jsou globalizace, modernizace, komputerizace, informatika, elektronizace (spojené s novými činnostmi a typy komunikace, jako jsou e-mail a internet, implikující jisté textově-stylistické inovace a adaptace), a ovšem dalekosáhlé působení masových médií. Důležitým faktorem je samozřejmě velká mobilita obyvatelstva uvnitř států i mezi nimi, živé jazykové kontakty, vedoucí i k míšení jazyků, k jejich hybridizaci. Ve specifické oblasti jazykového plánování významně působí zvýšený zájem o jazyky v Africe, v jižní a východní Asii a v Jižní Americe (kde existují složité vztahy mezi politickými, etnickými a jazykovými strukturami i hluboká vnitřní stratifikace a diverzifikace). Současná sociolingvistika tu navazuje na tradici antropologické lingvistiky a etnolingvistiky. O rozsahu tohoto zájmu svědčí to, že po r. 1966, kdy vyšla principiální iniciativní stať Haugenova Linguistics and Language Planning, byla publikována řada sborníků typu Advances in Language Planning. Souhrnně řečeno, k současné jazykové situaci světa, plné velmi dynamických a různosměrných procesů, nemůže humanitní věda o jazyce jen přihlížet, nýbrž je jejím úkolem ji analyzovat, hodnotit i pozitivně ovlivňovat. Pokud jde o oblast Evropy, má tu péče o jazyk, o jazykovou kulturu jistou tradici (především v Německu). Pražská teorie našla odezvu přirozeně na Slovensku a pak především v Polsku, zásluhou souputníka Kroužku prof. W. Doroszewského, a v současné době je tam činnost na tomto poli velmi živá. V oblasti ruské je situace obdobná (vždyť pojem „kultury jazyka a řeči“, posvěcený mnohosetletou tradicí rétoriky, aktualizoval ve 20. letech v Moskvě G. O. Vinokur). Také lingvisté chorvatští a slovinští jsou na tomto poli aktivní. Zajímavě se vyvinula situace v Německu. Stará tradiční „Sprachpflege“ měla tu hluboké kořeny a po válce se myšlenkově obohatila (nejen v NDR) principy Pražské školy, a to velmi účinně. Pro situaci dnešního Německa je charakteristické, že otázky kultury jazyka jsou tu velmi aktuálním tématem, i když tyto aktivity nejsou žádnou centrální institucí (100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193866