rysy shodné se vztahem souřadnosti. Na rozdíl od tradičního chápání (známého např. z prací V. Šmilauera) se v české strukturní lingvistice obecně uznává „semipredikační“ povaha apozice, pro kterou jsou typické příklady jako Přemysl Otakar, český král nebo Marie, má neteř (a ne král Přemysl nebo má neteř Marie, ve kterých jde o přívlastek, tedy o závislostní vztah). V FGP zatím pracujeme s jediným apozičním vztahem, tj. předpokládáme, že zejména rozdíl mezi Mathesiovou apozicí „široké identity“ a apozicí „specifikační“ není strukturován jako jedna z opozic přítomných v jazykovém systému. Tento předpoklad je třeba přezkoumat, a vhodným východiskem pro to by mohly být funkce částic, resp. spojovacích výrazů jako zejména nebo a to. Je třeba znovu se ptát, jestli by tradiční přístup mohl být v určitém smyslu zachován, bude-li chápán tak, že v apozičních spojeních budeme vidět semipredikační vazby založené (se systémovou elipsou) na spojeních se vztažnou klauzí jako Přemysl, který byl českým králem. Pokud se najdou typy příkladů, kde takový popis není možný, potvrdilo by to výhodnost Mathesiova přístupu. Zmínku si zaslouží i otázky spojené s pojmem doplňku, jehož tektogramatickým protějškem snad může být doplnění průvodní okolnosti. Pokud je toto doplnění vyjádřeno adjektivem, shoduje se v čísle a v rodu s podmětem nebo s jiným substantivem (tady ale shoda nevyjadřuje závislostní vztah) a jeho označení za doplněk („doplněk určující“ u Šmilauera, 1947, s. 333n.) je nesporné. Otevřená otázka je, máme-li podobně klasifikovat i spojení s příslovcem nebo s předložkovým pádem, srov. vztah mezi příklady přišel bos, přišel naboso a přišel pěšky. Šmilauerův „doplněk doplňující“, u spony a podobných sloves (s. 143n.), můžeme spíš chápat jako aktant, patiens, viz Panevová (1978, s. 250n.). 3.7 Z hlediska syntaktického anotování korpusu si další výzkum a diskusi zasluhuje i opozice obligatorních a fakultativních doplnění. Z teoretického hlediska tu s dichotomií vystačíme, ale pro automatickou analýzu je výhodné pracovat i s dalšími kategoriemi, rozlišovat tedy kromě doplnění, která u daného řídícího slova jsou obligatorně přítomná i na povrchu (ve vnější podobě věty) a doplnění v plném slova smyslu volných, pouze fakultativních: (a) vypustitelné („sémanticky obligatorní“) prvky, u kterých neočekáváme, že budou při syntaktické analýze nalezeny jako závislé na kterémkoli výskytu daného řídícího slova (např. přijít kam); v některých (98)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193865
případech je možné pracovat s nepříznakovým doplněním elidovaného členu, např. pije (alkohol), srov. Štícha (1987), (b) doplnění typická, ačkoli ne skutečně obligatorní, např. překvapit čím, předstihnout v čem, která můžeme očekávat (přispěje to k disambi guaci takových spojení jako překvapuje hady údery). 4. Závěr
Základní vlastnosti větné stavby můžeme vidět v tom, že je v závislostním stromu (a) lineární uspořádání uzlů odpovídající výpovědní dynamičnosti (spolu s vyznačením hranice mezi základem a ohniskem věty) a (b) částečné uspořádání vyhovující podmínkám valence jednotlivých lexií. Vedle toho může ve větě být i jedno nebo několik dalších uspořádání (týkajících se jen některých částí věty), odpovídajících koordinačním nebo apozičním vztahům. Na rozdíl od F. de Saussura tedy pracujeme (vedle lineárního uspořádání) s několika uspořádáními strukturními, ne jen s jedním. Zásadní důležitost nemá počet těchto uspořádání („rozměrů“ grafu), ale silné podmínky týkající se vztahů mezi těmito uspořádáními, zejména podmínka projektivity. Díky těm má jádro větné struktury (a tedy jádro gramatické stavby jako celku) strukturaci poměrně jednoduchou, průhlednou; to poskytuje východisko k pochopení snadnosti, s jakou si dítě svou mateřštinu osvojuje. Pro zachycení jazykové schopnosti (faculté de langage) by pak nebylo nutné počítat se složitou strukturací podobnou Chomského univerzální gramatice, ale stačilo by pracovat s předpoklady blízkými obecně sdíleným mentálním schopnostem, jaké se týkají i elementární logiky nebo aritmetiky. Musíme ovšem předpokládat i schopnost zvládnout strukturaci široké a mnohostranné periferie jazykového systému (do značné míry podmíněnou kontextovými podmínkami a analogií). Valence lexikálních jednotek (tj. soubory obligatorních a fakultativ ních závislostních vztahů, do kterých jednotky jako řídící slova vstupují) je svorníkem mezi slovní zásobou a gramatickou stavbou. Zachycení valence ve funkčním generativním popisu poskytuje velmi dobré východisko pro testování popisu jazyka v Pražském závislostním korpusu. Ukazuje se, že je to vhodný teoretický rámec pro syntaktické anotace vět ze souvislých textů Českého národního korpusu. Testování ukázalo i potřebu zjemnění dosavadní klasifikace, zejména uznání třetí katego(99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193865
rie typů závislosti, tzv. kvazivalenčních doplnění, sdílejících některé vlastnosti s aktanty a jiné s volnými doplněními. Zároveň testování upozornilo na určité otevřené otázky, které jsou východisky pro další výzkum a diskusi.
Literatura Bémová, A. – Panevová, J. – Sgall, P. (1989): Znovu k významu prostých a předložkových pádů, SaS 50, s. 128–136. Böhmová, A. – Hajič, J. – Hajičová, E. – Hladká, B. (2003): The PDT – A 3-level annotational scenario. In: A. Abeillé (red.), Building and Using Parsed Corpora. Dordrecht/Boston/London, Kluwer Academic Publishers, s. 103–127. Čermák, Fr. (1982): Idiomatika a frazeologie češtiny. Praha, Univerzita Karlova 1982. Čermák, Fr. (1991): Podstata valence z hlediska lexikologickeho. In: Walencja czasownika a problemy leksykografii dwujęzycznej. Wrocław, Ossolineum, s. 15–40. Čermák, Fr.: Paradigmatika a syntagmatika slovníku: problémy a možnosti. SaS 53, 1992, s. 249– 264. Filipec, J. – Čermák, Fr. (1985): Česká lexikologie. Praha, Academia. Fillmore, C. J. – Christopher, R. R. – Petruck, M. R. L. (2003): Background to FrameNet, International Journal of Lexicography 16, s. 235–250. Hajič, J. (1998): Building a syntactically annotated corpus: The Prague Dependency Treebank. In: E. Hajičová (red.): Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of Jarmila Panevová. Praha, Karolinum, s. 106–132. Hajičová, E. (1983): Remarks on the meaning of cases. In: Prague Studies in Mathematical Linguistics 8, s. 149–157. Hajičová, E. (2006): K některým otázkám závislostní gramatiky. SaS 67, s. 3–26. Hajičová, E. – Panevová, J. – Sgall, P. (2002): Úvod do teoretické a počítačové ling vistiky I. – Teoretická lingvistika. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. Praha, Karolinum. Hajičová, E. – Partee, B. H. – Sgall, P. (1998): Topic-focus articulation, tripartite structures, and semantic content. Dordrecht, Kluwer. Hajičová, E. – Sgall, P. (v tisku): The fundamental significance of Information Structure. Vyjde v: C. Caffi, H. Haberland et al. (eds.): Future Prospects of Prag matics. Havelka, J. (2005): Projectivity in totally ordered rooted trees. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 84, s. 13–30. Hnátková, M. (2002): Značkování frazémů a idiomů v Českém národním korpusu s pomocí Slovníku české frazeologie a idiomatiky. SaS 63, s. 117–126. Chomsky, N. (2004): The biolinguistic perspective after 50 years. In: Quaderni del Dipartimento di linguistica, Università degli studi di Firenze, s. 3–12.
(100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193865