98
Jūlijse Aleksandrse Studentse. Zároveň však připomíná, že Komenského myšlenky nebyly přijímány bez výhrad a že přednost měla moderní západní pedagogika, zejména německá: za zakladatele pedagogické vědy obvykle býval uznáván J. F. Herbart. Pouze Krists Obšteins byl zastáncem Komenského prvenství: „vytvořil pedagogiku protkanou filozofickým myšlením, krásně a systematicky uspořádanou [...]“ (Obšteins 1932, 102). V celém lotyšském školství pak spatřoval aplikaci Komenského principů a zdůraznil, že Komenský „usiloval o vzdělání s filozofickým a prozíravým pohledem a přesvědčivěji než všichni dřívější pedagogové ukázal, že správně prováděná výchova a výuka je nejpevnějším základem kulturního rozvoje a blahobytu národa“ (tamtéž). V sovětském Lotyšsku byl Komenský zmiňován v rámci historie pedagogiky a jen ojediněle se o něm objevovaly články v pedagogickém tisku. Situace se změnila po roce 1992, kdy vyšlo jediné Komenského dílo v lotyštině, Velká didaktika (Lielā didaktika), v jejímž úvodu J. Anspaks konstatoval, že tímto byl konečně vyrovnán lotyšský dluh historii pedagogiky a kultury a že Komenského myšlenky v Lotyšsku začínají ožívat. V tomtéž jubilejním roce byla Komenskému věnována pedagogická kolokvia, zejména na Lotyšské univerzitě a Liepājské pedagogické akademii, a několik lotyšských pedagogů se účastnilo pobaltské komeniánské konference v Tallinnu. V Rize vyšla skripta pro studenty pedagogické fakulty (Anspaks 1992), Komenského osobnost a dílo bylo analyzováno v přehledu historie pedagogiky (Žukovs 1999) a o rok později vyšla námi často zmiňovaná monografie o Komenského pedagogických idejích v Lotyšsku (Zusāne 2000). V ní se tvrdí, že „lotyšští společenští a vzdělávací činitelé ve všech pro Lotyšsko významných obdobích byli dostatečně prozíraví a vždy uměli tvůrčím způsobem využívat pedagogické ideje J. A. Komenského při řešení životně důležitých potřeb své doby“ (tamtéž, 10), přičemž je „neustále upoutával demokratický humanismus J. A. Komenského, jeho víra v člověka, ve význam vzdělání a výchovy pro zajištění všeobecného míru a blahobytu“ (tamtéž). Aktuálnost Komenského idejí pro současné lotyšské školství Zusāne spatřuje „v Komenského humanismu, přirozenosti, didaktických principech a pansofických idejích“ (tamtéž, 125). Zřejmě jediná parafráze hlavních cílů Komenského všenápravy v lotyšské komeniologické literatuře byla publikována až v nedávné době: „Věda musí zaměstnávat rozum, náboženství vůli a stát lidské schopnosti. Ty jsou ale porušeny, protože pokyny rozumu se neposlouchají, víra je v moci špatných sklonů, ve státě nevládne pořádek, ale trvalé války. V této temnotě musí zazářit světlo přirozenosti, rozumu a zjevení –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193863
99
všechny lidi je třeba učit, vzdělávat, zasévat do nich ideu jednoty“ (Vītiņš 1992). Komenský je v tomto článku označen za pravého zakladatele novodobé pedagogiky, který (podobně jako Pestalozzi) „svým učením dodnes vzdělává lidstvo a svým ideálním, ušlechtilým a obětavým osobním životem je pro učitele zářným příkladem uvědomělého plnění svého poslání“ (tamtéž). Z uvedeného přehledu je zřejmé, že Komenského osobnosti a dílu byla v Lotyšsku věnována relativně značná pozornost, zejména u příležitosti jeho velkých jubileí, a že jeho odkaz byl využíván při řešení soudobých aktuálních úkolů, nejen pedagogických, ale i národních a demokratizačních. Už v 19. století byl Komenský v Lotyšsku považován za jednoho z největších světových pedagogů a zároveň za nositele českobratrských ideálů. V době meziválečného Lotyšska se Komenského pedagogika ocitla v konkurenci moderní pedagogiky německé a po jistém útlumu v sovětském období lze až nyní v celém Pobaltí sledovat silnou aktualizaci Komenského dědictví. V Lotyšsku se projevila mimo jiné vydáním prvního překladu Velké didaktiky a několika menších i větších komeniánských publikací, včetně alespoň stručného nástinu hlavních myšlenek Komenského všenápravy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193863
4. Zbožnost srdce (pietas cordis)
V dalších dvou částech práce se budeme věnovat především kulturnímu odkazu lotyšské Jednoty bratrské a jeho českým kontextům. Historii lotyšského ochranovského hnutí podáme jen v přehledu, protože již byla rozsáhle zpracována jak v Lotyšsku (zejména [Adamovičs 1933], nejnověji Straube 2000 a Ceipe 2010), tak v Německu (nejdůkladněji Philipp 1974). Porovnáme tento pozoruhodný lotyšský fenomén s jeho českým protějškem, s využitím Lotmanovy sémiotiky naznačíme jeho typologii a současně se budeme věnovat recepci bratrských idejí v Livonsku na pozadí dobového místního recepčního horizontu. Dále se zaměříme na livonskou ochranovskou literaturu, kterou budeme strukturovat s využitím pojmů teorie transtextuality a podle žánrově-stylistických charakteristik jednotlivých děl. Vedle oblasti estetické se zaměříme na dvě oblasti mimoestetické (na náboženství spolu s morálkou a samostatně pak na sociální, národní a politickou emancipaci), i když s vědomím, že naše dělení bude poněkud schematické. Ukážeme, jak se příslušné funkce, normy a hodnoty projevovaly a postupně transformovaly v ochranovských rukopisech, při reflexi tohoto hnutí v umělecké literatuře a v dalších literárních dílech, která se stala součástí lotyšské kultury srdce. Podobně jako česká Jednota bylo i livonské bratrské hnutí a s ním související kultura v prvé řadě fenoménem náboženským. Komenský ve své Panegersii (kap. 1.4.) opakovaně uvádí „touhu po dobru“, z níž se rodí „zbožnost srdce“, uprostřed své triády vzdělání, náboženství a politiky, zřejmě proto, že víra je pro něj středem „věcí člověka“: posiluje ji kultivace rozumu a vyplývá z ní optimální společenské soužití. Při nápravě „zbožnosti srdce“ šlo Komenskému zejména o odstranění „bezbožství nebo pověry“, což bylo zároveň hlavním úkolem ochranovské diaspory, zpočátku spíše misie v Livonsku; proto základním východiskem našich analýz budou funkce, normy a hodnoty náboženské.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193863