Město se tu impresionisticky rozplývá v chaotickou směsici barevných skvrn a roztodivných zvuků, v níž se vnímající subjekt tápavě pokouší najít nějaké určité obrysy. To je prostor, v němž bude za několik let bloudit Mrštíkův Jiří Jordán. Rodina Kondelíkova však – ve stejné době – chodí po zcela jiné Praze, přehledné a sousedsky poklidné, bez moderního dopravního ruchu, s důvěrně známými trasami k proslulým výletním místům a vyhlášeným hostincům, jež si všichni dokážou bezpečně vybavit (byť ne vždy ke své radosti): A nyní se mu jevila v plném děsu plouživá cesta z Ječné ulice přes město ke Kamennému mostu, přes most, Malou Stranou ke kasárnám pod Bruskou, a tu před ním vystoupil hrozný ten kopec, Bruska, jenž slézá se v zimě nepříjemně, který však v létě je přímo pekelnou nástrahou nešťastným výletníkům.14 Pravým útočištěm pro měšťanskou idylu se ovšem v průběhu 19. století staly nikoli ulice, nýbrž dům – solidní rodinné hnízdo, děděné z generace na generaci, jež se tak stává zárukou trvání rodu. Zmínili jsme se již o tom, že takovou úlohu hraje v Herrmannově knize Kondelíkův činžovní dům na Vinohradech, tak často mu později vytýkaný jako doklad jeho majetnického egocentrismu. Není vůbec náhodou, že paní Kondelíková přivede na svět svá dvojčátka nikoli ve vlastní domácnosti, jak by se dalo předpokládat, nýbrž právě zde, ve svém. A jejím největším snem je, že budou jednou, až mistr zanechá řemesla, žít ve vinohradském činžáku s Pepiččinou rodinou jako v jednom hnízdě.15 Dost možná, že se tu oživila dávná Herrmannova touha po pospolitém životě ve velké rodině, s níž se ve stáří svěřil K. Horkému: Kdyby můj otec zůstal v Americe, kdyby tam byl zůstati mohl a já kdybych tam byl přišel na svět, žil bych na nějaké farmě v Texase, se vší rodinou pod jednou střechou. To jest arci dávná, stará pohádka z dětství.16 Skromným zbytečkem této dávné touhy po patriarchální zemědělské idyle v lůně přírody se stal spisovatelův perně „vypsaný“ domek v Řevnicích, na jehož vlastnictví byl syn zchudlých rodičů, nucených střídat nuzné nájemní byty, patřičně hrdý. Tíhnutí k interiérovosti však nebylo dáno pouze bytostnou potřebou intimity, již má každá idyla. Zachycování vnitřku domácností se od počátku 19. století stalo součástí procesu zabydlování městské každodennosti v české literatuře. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193862
Výraznější stěhování do nitra domácností ovšem nastalo v české próze až v průběhu 70. a 80. let. Předtím byl poměr interiéru a exteriéru víceméně vyvážený (vesměs s mírnou převahou plenéru), a to i u textů blízkých idylickému žánru. Ještě Babička se odehrává více v půvabné krajině (byť zřetelně ohraničené a zpřehledněné parkovou úpravou) než v interiéru Starého bělidla. Také Nerudovy Povídky malostranské upřednostňují barvité dění na ulici a do domácností pronikají jen okamžikovými průhledy – ovšem s výjimkou Figurek. Zde se díky neomalenosti jejich vypravěče setkáváme s rysem, jenž se záhy stane pro určitou část prózy příznačným – totiž s literárním voyerstvím, zvědavým nahlížením do intimity domácností. K polednímu poslal ke mně malíř, abych mu půjčil obálku na list. Teď hledím k němu oknem. Žena, kluk stojí vedle stolu a dívají se na něho, jak píše adresu,17 zapisuje si Krumlovský zcela bezostyšně. Zmíněná pozorovatelská vášeň nebyla cizí ani Herrmannovi; sám přiznal, že pohledy do neznámých interiérů v něm odjakživa vzbuzovaly touhu domýšlet ze spatřených útržků každodenního dění ucelené příběhy: Vzpomínám si, jak mne za letních a podzimních večerů vábilo sedávati u okna v pokoji neosvětleném a dívati se na všecky ty důvěrné výjevy, odehrávající se v bytech protějších, veselé i smutné, tklivé i bouřlivé, naslouchati hovorům a zpěvu, žertům i křiklavým hádkám. Vídal jsem někdy podivné, přepodivné věci. Býval jsem peskován, že tak mařím čas. Uznával jsem to mnohdy v nitru svém. Ale myslím, že chvíle ty nebyly tak naprosto zmařeny. Tehda jsem arci nevěděl, na nic nepomyslil – ale později hodilo se mi tak mnohé z toho protějšího divadla.18 Typickým příkladem této „nahlížecí“ mánie se stal čtenářsky úspěšný povídkový seriál M. A. Šimáčka Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka, časově souběžný s novinovou verzí Herrmannova Kondelíka (jejich pozorovatelskou autenticitu měl podporovat fakt, že je autor vydával pod pseudonymem). Chudý student v něm postupně obchází různé rodiny, u jejichž stolu se zdarma stravuje, a při té příležitosti proniká do tajů navštěvovaných domácností, stávaje se bezděčným svědkem či dokonce důvěrníkem dávných lásek a skrytých nevraživostí. Převaha interiéru v Kondelíkovi tedy odpovídá tendencím v té části soudobé prózy, na jejímž pozadí Herrmannův ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193862
rodinný seriál vznikal. Zároveň však podle všeho vyplývá i z bytostného autorova tíhnutí k uzavřeným literárním prostorům. Jak jinak si vysvětlit, že jeho Snědený krám, započatý zjevně jako široce založený společenský román, hodlající zmapovat svéráz jedné z pražských periferií, se postupně stále více stěhuje z ulice do interiéru Žemlova krámu a do středostavovské domácnosti Šustrových, vlastně paralelně s tím, jak se vypravěčův zrak stahuje od deskripce vnějšího světa do hrdinova nitra. Až fatální Žemlova vazba k prostoru krámu, jehož práh je jakousi magickou hranicí, překračovanou jen výjimečně, je tu sice realisticky motivována jeho profesí, která z obchodníků činí zajatce vlastních živností, nicméně zároveň nabývá symbolického významu. Uzavřenost krámu je ovšem Žemlou vnímána nikoli prizmatem idyly jako zdroj bezpečí, nýbrž jako past a posléze dokonce jako hrob: Ale když otočil klíčem a rozevřel polovici vrat krámu, když se před ním rozzíval úzký černý otvor a zevnitř jej ovanula směsice zápachů, byl náhle jat úzkostí a sklíčeností, jako by vstupoval za živa do hrobu.19 Víceméně idylický exteriér poklidné Václavské ulice je v duchu stejné tendence permanentně prokládán „zneklidňujícími“ motivy, zejména pak opakujícím se obrazem pivovarské zdi, hrozivě trčící k obloze: Zadní část Šárovského pivovaru čněla naproti do výše jako skála a zabraňovala přístupu skrovného světla slunečního.20 Na důležitost tohoto motivu upozorňoval Herrmann také ilustrátora Snědeného krámu V. Olivu: Bylo by dobré míti/.../také ono pozadí Šárovského pivovaru, široké, vysoké, pochmurné šedé stavení, které Žemlovi věčně trčelo před očima k nebi. V tomto protějšku krámu Žemlova leží kus melancholie. Aspoň na mne vždy tak beznadějně působila ona spousta zdiva.21 Zcela jinak na Žemlu působí ohraničenost domácnosti Šustrových; ta je pro něho idylickým zátiším, kam je možno se skrýt před nástrahami, číhajícími na znejistělého hrdinu venku: Učinil ty tři kroky, a když za sebou zamykal dveře kuchyně, zatajil se v něm dech. Zavřel – celý svět je venku, za těmito dveřmi.22 Pro Pavlínu, toužící uniknout z šedi každodennosti, je však tentýž prostor pastí stejně jako pro Žemlu jeho krám: Sepjala ruce přes kolena a hleděla k oknu, jež našla jen po paměti, nebo v prvním okamžiku octla se v hluboké tmě, v prostoru jako se všech stran zabedněném. Teprv znenáhla objevil se méně tma( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193862