tvořilo podstatu řeckého nebo římského města, to vše uráželo nejhlubší city křesťanů. Stará civilizace spočívala na veřejnosti; vše se tam odehrávalo v plném světle před shromážděnými občany. Byla opakem našich společností, v nichž je život soukromý a uzavřen uvnitř domu. Divadla byla dědictvím agory a fora. Kletba vznesená na divadlo se odrážela na celé společnosti. Hluboké soupeření se ustálilo mezi církví a veřejnými hrami. Otrok, odehnaný od her, se začal přiklánět k církvi. Sedneme-li si někdy do těchto zachmuřených arén, které jsou nejlépe zachovalým zbytkem antického světa, v duchu tam můžete vidět zápas dvou světů: počestného chudého člověka, již polokřesťana, sedícího na poslední lavici, který si zahaluje tvář a vychází rozladěn, tam filozofa, který se náhle zvedá a vyčítá davu jeho sprostotu… Ale takové příklady byly v prvním století vzácné. Ale odpor se začal pomalu rozšiřovat. Divadla se stávala místem té nejnižší zábavy. V zákonodárství a v pravidlech správy císařství byl ještě trochu zmatek. Ústřední despotismus, samosprávné a provinciální svobody, rozmary vládců, zuřivost nezávislých společností, se srazily nejpodivnějším způsobem. Ale náboženská svoboda v těchto konfliktech získala. Sjednocená správa, která se ustavila po Trajanovi, bude vůči vznikajícímu kultu mnohem nepřátelštější než předchozí společnost. I když byla plná nepředvídatelných věcí, ale bez kruté policie doby caesarů. Instituce veřejné pomoci založená na zásadě, že stát má otcovské povinnosti ke svým příslušníkům, se široce rozvinul až za Nervy a Trajana. Nalézáme z nich jen několik stop v prvním století. Byla tam již zavedena ochrana dětí, rozdělování potravin chudým, pekařské ceny s odškodněním pro obchodníky, opatření pro zásobování, odměny a pojištění pro bojovníky, poukázky na chleba, s kterými si mohli koupit obilí za nižší ceny. Všichni císařové bez výjimky se nejvíce zabývali těmito otázkami, které se zdály být přízemnější, ale v jistých dobách předčily všechny ostatní. Můžeme říci, že v dávnověku nebylo třeba milosrdenství. Svět byl tehdy mlád a chrabrý, nemocnice byla zbytečná. Dobrá a prostá mravnost, dle níž host a žebrák přicházejí od boha, je mravností silného a veselého mládí. Řecko ve svém antickém věku vyjádřilo nejvzácnější zásady zbožnosti, dobročinnosti, lidskosti a nemíchalo do nich žádné společenské znepokojení ani zádumčivost. Člověk té doby byl zdravý a šťastný, nebylo třeba pamatovat na zlo. Co se týče institucí vzájemné pomoci, Řekové značně předčili Římany. Svobodomyslné a dobročinné zřízení nikdy nevyšlo z oné kruté šlechty, která tolik utiskovala v době trvání republiky. V tehdejší době obrovské jmění šlechty, přepych, velké hromadění peněz na jistých místech a nade vším zatvrzelost srdcí Římanů, jejich vlastní odpor ke zbožnosti, to vše dalo vznik pauperismu (hromadné chudobě). Povolnost jistých císařů k římské chátře způsobila to, že se nemoc jen zhoršila. Žebrácká mošna (tesserae frumentariae) povzbuzovala neřest a zahálku, ale nepřinášela žádný prostředek na ulehčení bídy. V tom, jakož i v mnohém jiném, předčil Orient západní svět. Židé měli opravdové ústavy milosrdenství. Zdá se, že egyptské chrámy měly pokladny pro chudé. Hroznou krizi, kterou lidskost prodělala v hlavním městě císařství, bylo málo znát ve vzdálenějších krajích, v kterých byl život prostší. Výčitka, že Řím otrávil zemi, přirovnání Říma
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193778
k nevěstce, která polila svět vínem nemravnosti, bylo v mnohém spravedlivé (Zjevení 18 a násl.). Provincie byly lepší než Řím, nebo spíše nečisté živly, které se do Říma hrnuly ze všech stran, tam utvořily ohnisko nákazy, v kterém byly zničeny staré římské ctnosti a v němž se dobré símě přinesené odjinud rozvíjelo jen pomalu. Intelektuální stav různých částí císařství byl málo uspokojivý. V tomto ohledu vládl opravdový úpadek. Vysoká kultura ducha není tak nezávislá na politických vlivech jako soukromá mravnost. Nehledě na to, že je třeba, aby pokrok vysokého vzdělání ducha byl souběžný s pokrokem mravnosti. Marcus Aurelius byl zajisté nejčestnější člověk jako všichni staří filozofové a přesto se jeho pozitivní vědomosti o věcech všehomíra nevyrovnají vědomostem Aristotela, Epicura... Protože chvílemi věřil na bohy jako ohraničené a určité bytosti, ve sny, přeludy. Svět v římské době splňuje pokrok mravnosti a podrobuje se vědeckému úpadku. Od Tiberia k Nervovi je tento úpadech znatelný. Nepředstižená původnost, síla, bohatství řeckého ducha, stvořily za staletí rozumovou encyklopedii, normální kázeň ducha. Toto báječné hnutí, datující se od jónských škol ( 600 let př. n.l.) bylo téměř zastaveno kolem roku 120 n.l. Poslední účastníci těchto pěti geniálních století, Appolonius z Pegy, Erarosthenes, Aristarch, Hron, Archimedes, Hipparch, Chrysipos, Carneades, Penetius… zemřeli bez následovníků. Najdeme jen Posidonia a několik astronomů, kteří ještě zachovávali staré tradice Alexandrie, Rhodu a pergama... Řecko, tak zručné v tvorbě, nedovedlo vytěžit ze své vědy ani ze své filozofie populární vyučování, prostředek proti pověrám. Když věda neopanuje pověru, tak pověra udusí vědu. Mezi těmito dvěma protichůdnými silami je boj na život a na smrt. Když Itálie přijímala řeckou vědu, uměla ji oživit na okamžik novým citem. Lucrecius podal vzor veliké filozofické básně, zároveň hymnu a rouhání, jasnost a zoufalost, proniknutou tím hlubokým pochopením lidského osudu, které vždy chybělo Řekům. Řekové jako pravé děti brali život tak vesele, že je nikdy nenapadlo, aby zatracovali bohy, aby shledávali přírodu nespravedlivou a zrádnou vůči člověku. Vnější myšlenky se objevovaly u latinských filozofů. Ale ne lépe než Řecko uměl Řím udělat z vědy základ všeobecného vzdělání. Zatímco Cicero se znamenitým taktem zdokonaloval formu myšlenek, které si vypůjčil od Helénů, zatím co Lucrecius psal své obdivuhodné básně, zatím co Horacius se přiznal Augustovi -kterého to nepohoršovalo- otevřené ke své nevěře, zatím co jeden z nejroztomilejších básníků té doby Ovidius pojednával jako uhlazený volnomyšlenkář o nejvážnějších bájích, zatím co velicí stoikové vyvozovali praktické důsledky z řecké filozofie, nejšílenější výmysly té doby nalézaly odezvu, víra v zázraky byla neomezená. Nikdy se lidstvo nezajímalo více o proroctví a zázraky. Krásný eklektický deismus Ciceronův, v němž pokračoval a který zdokonalil Seneca, zůstal vírou malého počtu vzdělaných duchů, nemaje žádný vliv na jejich století. Císařství až do Vespasiana nemělo nic, co by se mohlo nazývat veřejnou výchovou. Co v této disciplině později bylo se omezovalo jen na nudná mluvnická cvičení. Všeobecný úpadek tím byl spíše urychlen nežli zdržován. Poslední dny republikánské vlády byly svědky jednoho z nejkrásnějších literárních hnutí, jaké kde existovalo. Ale po smrti velikého císaře je úpadek rychlý, nebo lépe řečeno, zcela náhlý. Inteligentní a vzdělaná společnost
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193778
Ciceronů, Atticů, Mecenů, Agrippů, Pollionů zmizela jako sen. Dosud byli ještě osvícení mužové na výši soudobé vědy, zajímající se o vysoké společenské útvary, mužové jako Seneca a literární společnost, jejímž středem byli Lucillius, Gallio, Plinius. Tělo římského práva, které je de facto sebranou filozofií, uvedením řeckého racionalismu do praxe, pokračovalo ve svém velebném růstu. Znamenité římské rodiny si zachovaly základ vznešeného náboženství a velikosti, hrůzu před pověrou. Zeměpisci Strabon Pomponius Meka, lékař a encyklopedista Celsius, botanik Dioscorides, právník Sempronius Procelus, byli znamenití. Ale to byly výjimky. Kromě několika tisíc osvícených mužů byl svět pohřížen v úplnou neznalost zákona přírody. Pověrčivost byla všeobecnou chorobou. Pěstování literatury se zmenšilo na jalovou rétoriku, která nic neznamenala. Mravní a praktický směr, jímž se ubírala filozofie, zapudil hlubší bádání. Lidské vědomosti, vyjímaje zeměpis, nepostupovaly. Vzdělaný a učený diletant nahradil vědeckého tvůrce. Největší chyba Římanů zde prokázala svůj vliv. Tento národ, tak veliký vladařením, byl podružný duchem. Nejučenější Římané, Lucrecius, Vitruvius, Celsius, Plinius a Seneca byli v pozitivních vědách žáky Řeků. Často to byla nejprostřednější řecká věda, kterou prostředně napodobovali. Město Řím nemělo nikdy slavné vědecké školy panovalo tam dryáčnictví, skoro bez dohledu. Konečně i latinská literatura, která poměrně krátce kvetla, nevyšla z hranic tehdejšího západního světa. Řecko naštěstí zůstalo věrné svému géniu. Zázračná nádhera římské moci ho oslnila, zarazila, ale nezničila. Během padesáti let zase dobyde svět, stane se znovu panovníkem všech myslitelů a znovu se posadí na trůn s Antonii. Nyní však Řecko prožívá hodiny ochablosti. Génius je tam vzácný; původní věda je na nejnižším stupni, než byla v předcházejících stoletích a než bude v příštím století. Alexandrijská škola, která se nachází již skoro dvě století v úpadku a která měla v době Caesara ještě Sosigena, oněměla. Od smrti Augusta, až do Trajanova nastoupení na trůn, můžeme tuto dobu považovat za dobu okamžitého ponížení lidského ducha. Ale antický svět ještě neřekl své poslední slovo. Avšak krutá zkouška, kterou podstoupil, mu odňala odvahu. Přicházejí lepší dny a duch, osvobozený od panství césarů, je bude oživovat. Epiktet, Plutarch, Tacitus, Plinius mladší, Juvenal, Rufus z Efezu, Lucian a mnozí další přivedou nejkrásnější dny Řecka, ale ne toho napodobitelného Řecka, které existovalo jen jednou pro rozkoš a zoufalost těch, kteří milují krásu, ale Řecka ještě bohatého a úrodného, Řecka, které mísíc své dary a dary římského ducha, vydá nové ovoce plné původnosti. Vkus byl velmi špatný. Scházeli velcí řečtí spisovatelé. Latinští spisovatelé, které známe, až na satirika Persia (34-62) nejsou geniální. Vše pokazilo krasořečení. Zásada, podle které publikum posuzovalo dílo ducha, byla skoro táž, jako za našich časů. Slovo již nebylo prostým oděvem myšlenky, čerpající svou uhlazenost z dokonalosti svého poměru k myšlence, kterou má vyjádřit. Slovo bylo pěstováno jen kvůli sobě samému. Cílem spisovatele bylo ukázat svůj talent. Znamenitost „recitace'' nebo veřejného čtení se měřila podle počtu slov, kterým bylo tleskáno. Na velikou zásadu, že v umění má vše sloužit k ozdobě, ale že vše je špatné, co má na zřeteli jen ozdobu, na tuto zásadu se zapomnělo. Doba byla velice literární. Mluvilo se jen o výmluvnosti, o dobrém
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193778