Tess Stimson
a nepokryla to pak inzulinem. A co? Však by si měla máma napřed zkusit být aspoň pět minut v její kůži, než jí začne kázat o tom, jak je nezodpovědná. „Myslíte, že bychom měly znovu zvážit tu inzulinovou pumpu?“ zeptala se máma lékařky. „Říkala jste, že by s nástupem puberty mohla pomoci lépe hlídat hladinu cukru.“ Florence prudce zvedla hlavu. Jestli teď zazní slovo měsíčky, tak odtud okamžitě zdrhám! „To si musí rozhodnout Florence, paní Lockwoodová.“ „Žádná pumpa nebude,“ prohlásila Florence kategoricky. „Snad bys to mohla aspoň zvážit,“ povzdechla si matka. „Poskytla by ti ohromnou svobodu. Všechno by počítala za tebe. Nemusela by sis píchat injekci pokaždé, když si chceš dát sklenici pomerančového džusu…“ „Nechci být napojená na nějakou pitomou pumpu, jako by se mnou něco bylo!“ vybuchla. „U injekcí je to aspoň tak, že si píchnu a hotovo, můžu normálně žít! Myslíš, že se chci promenovat po škole s nějakou přiblblou pumpou pod trikem, aby všem furt připomínala, že jsem zrůda? Jo, mami, mám cukrovku! Jenomže já nejsem jenom chodící cukrovka!“ „Jen myslím na to, co by pro tebe bylo nejlepší.“ „To právě není pravda! Myslíš na to, co by bylo nejlepší pro tebe!“ Rozhostilo se krátké ticho. „Paní Lockwoodová,“ oslovila ji lékařka mírně a otevřela dveře ordinace. „Co kdybyste si zašla na kávu a my bychom si tu s Florence zatím trochu popovídaly?“ Matka zaváhala. Florence se kabonila na tenisky. Tou poslední hláškou možná zašla trochu moc daleko, ale rozhodně nedovolí, aby to mámě prošlo. Tentokrát už ne. „Automat je venku na chodbě,“ dodala lékařka. „Dám vám vědět, až skončíme.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193692
HRA NA LEŽ
Proč to musí být tak těžké? pomyslela si Florence nešťastně, když za mámou zapadly dveře. Byla svědkem toho, jak se mámy jejích kamarádek se svými dcerami hádají, stanovují jim pravidla, zakazují jim krátké sukně a večírky; zároveň viděla ale i to, jak spolu chodí nakupovat, drbou o klucích a jsou kamarádky. Zato ona s mámou byly vždycky jako dvě cizí bytosti. Nedovedla si představit, že by s ní šla probrat nějaký problém nebo ji požádat o radu. To by radši zastavila náhodného kolemjdoucího na ulici. Čekala, že sotva vyjde zpátky do čekárny, podrobí ji matka výslechu třetího stupně, ta ale k jejímu překvapení neřekla ani slovo. Došly na parkoviště k autu a bez jediného slova dojely domů. Florence po ní chvílemi koutkem oka pokukovala a čekala, kdy to konečně přijde, máma byla ale podle všeho ponořená do vlastních myšlenek. Fakt divný. Jindy by ji za to, jak ji před tou doktorkou uzemnila, pořádně sjela, teď se ale zdálo, jako by na to zapomněla nebo co. Jako by na tom ve světle jiných, důležitějších událostí nezáleželo. Sotva zadním vchodem vstoupily do předsíně, vystartoval z kuchyně táta, jako by tam na ně už čekal. Florence ho chtěla obejmout, jenomže Oliver jí rukou ukázal, ať jde dál, ani se na ni nepodíval, zato matku propaloval pohledem. Takový výraz u něj ještě nezažila: ledový, mrazivý vztek. Zuřivost mu zabarvila jindy modré oči do šeda a na čelisti mu přeskakovaly svaly, jak se ze všech sil snažil ovládnout. Netušila, čím ho matka tak vytočila, ale muselo to být něco sakra velkého. Florence se přikrčila ve dveřích a sledovala, jak přistupuje k matce, podává jí otevřený dopis a nutí ji, aby si ho od něj vzala. Když pak promluvil, zazníval z jeho hlasu tentýž chlad a nesmiřitelnost, které čišely i z jeho tváře. „Harriet,“ zasyčel skrz zaťaté zuby, „cos to provedla?“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193692
11 Zoey
Zoey tomu prostě nevěřila. Bylo to tak absurdní, že se jí chtělo smát. Hustý, jak by řekla Nell. Nebýt květen, považovala by to za aprílový žertík. Zastrčila si dopis do kapsy plandavého purpurového svetru a natočila vodu do konvice. Pokud to vážně nebyl vtip – a bylo jasné, že takhle daleko by nikdo jen kvůli obyčejnému vtípku nezašel, nepořizoval by si dopisní papír s hlavičkou a neobjednával testy v nemocnici –, pak jde určitě o omyl. Pokud dokázal personál Nemocnice princezny Eugenie propustit dvě ženy s vyměněnými dětmi, jak jí ostatně v dopise sami psali, pak dokázal nepochybně zvorat i něco tak jednoduchého, jako jsou samotné dopisy, a poslat je špatným lidem. Protáhla se v předsíni kolem haldy krabic, které neustále hrozily sesutím – už by je vážně měla přebrat, nebo se z toho Nell zblázní –, a zanesla dva hrnky čaje do obývacího pokoje. „Můžu se na ten dopis ještě jednou podívat?“ požádal ji Richard, když mu jeden z nich podala. Vytáhla papír z kapsy. „Člověk by si myslel, že se aspoň v tomhle nespletou,“ prohlásila zvesela, skopla si z nohou pan100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193692