Zjizvení
„To přijde až časem a cvikem, že nevidíš, co nechceš. Někdy i vidíš, ale…“ „Takže to víš.“ „Ne, nevím. Můžu mít nejvýš pocit, že se věci někam hnou.“ „A já?“ Desmond vytáhne z kapsy pouzdro s krátkým ostrým nožem a malou baňku. „Tobě už ten jed taky bere,“ zkušeně jede Desmond palcem příteli po žíle. „Víš, co bych chtěl, ještě než se to posere úplně?“ překvapí ho Viero. „Vrátit se zas do Bratrstva a říct jim, na co jsem přišel. Aspoň tobě, Lině, Rudymu, aspoň pár lidem. Bratrstvo pořád umí práci, kterou nikdo z Layely dělat nebude. Měli bychom se k ní vrátit.“ „Bez Moire?“ „Proč bez ní?“ „Protože Moire už tu práci, o které mluvíš, dělat nemůže. Dělala ji dlouho, a líp než většina ostatních, a dopadlo to zle. Léčila děvky, tahala z vody děcka, lámala kopí za Bratrstvo a nakonec dostala dryák v poháru, když otěhotněla. Ať je to jakkoli, ona už se k tomu nevrátí.“ „Jo, proto musím já, aspoň chvíli. Desi, nejsem na tom ted’ o tolik líp než ona. Chci ještě něco stihnout. Pojd’me za Rudym.“ Ve Vierově ztrhané vrásčité tváři žhnou překrvené oči. Co když mi odejdou oba, Desmond zatne ruku v pěst a vůlí se snaží zahnat neodbytnou vizi. „Nejdřív tu krev,“ řekne potom unaveně, „a pak půjdem.“ * * * Háj je v letním horku pokojný. Možná bych neměla nic slyšet, nic vědět, ale ležím uvězněná v pohublém těle a vím, že Suntje trhá maso zuby, vím, že Grainne vaří houbovou polévku, vím spoustu věcí, a navíc čekám, jestli háj odpoví tak, jak to sliboval Laeg. Duby mi zpívají o plození a o praskání žaludů, jenže já nejsem druidka a žaludů jsem si v životě užila dost. Možná až moc na to, abych věděla kam dál. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193656
Petra Neomillnerová
* * * „Suntje?“ Rabe krčí nos, jako by chtěl zachytit známý pach umírání, ale hájem se nese jen pokojná vůně pařící se trávy a hub. „Suntje!“ Plavý layelánec vyjde ze srubu a dlaní si zacloní světlé oči. „Mistře?“ „Jak jí je?“ „Spí. Vypadá to, že se nezhoršuje. Dítě se hýbe, Moire rostou nehty, chloupky, vlasy… vypadá to, že je zatím dobrá. A neprobírá se.“ „To bych ani nečekal, když ji tam poslal Aivar. Aspoň má pokoj.“ „Pokoj tedy nemá.“ Grainne se při pohledu na Rabeho ulevilo a je ráda, že se konečně někomu může svěřit. „On ji znásilnil.“ „Kdo koho?“ Rabemu připadá, že je zcela mimo situaci. Znásilnění sem řešit nepřišel. „Suntje Moire,“ mladá druidka zrudla a kouše se do rtů. „Viděla jsem to.“ „Ale neznásilnil,“ layelánec mávne rukou, „prostě jsem s ní jen… pobyl.“ „Pobyl, jo? Takže se přece jen probrala?“ „To ne.“ Rabe už pochopil, o čem Grainne mluví, ale pořád jsou tu důležitější věci. Vejde do chaty a skloní se k čarodějce, přikryté pestrým plátnem. Vypadá pokojně, střapce řas a ústa ve spánku nestažená úšklebkem. Čaroděj si sedne na pelest a dotkne se Moiřiných spánků. „Slyšíš mě?“ Letargie je až moc podobná smrti a Rabe odpověd’ ani nečeká, přesto ji však dostane. „Jako všechny, Rabe,“ šeptá někdo v jeho hlavě. „Máš protijed?“ Je těžké připustit, že protijed není, je těžké sedět vedle bezvládného těla a nemít jak zastavit to odcházení. „Ona ho nezná, děvenko. Antje nemá žádný protijed, nejspíš ani neví, jak to dala dohromady.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193656
Zjizvení
„A plán je?“ Možná by ted’ byl raději, kdyby se probudila a mohl ji obejmout, utěšit, vynadat jí… ale o to už Moire nestojí. Chce řešení, a to Rabe nezná. * * * Věděla jsem, že protijed nemá, ještě než přišel, ale člověk si nerad přiznává, že už brzo pozná zubatou zblízka. „Takže konec?“ Jestli je to tak, možná by mě měl Aivar probudit, nechat mě rozloučit se s přáteli, udělat poslední pořízení a pak, pak by měli vyndat dítě a zkusit zachránit, co se dá. „Tak snadný to mít nebudeš. Desmond našel vzorek toho jedu a snaží se z toho něco dostat.“ „Chudák Des,“ vzpomenu si na něj ne bez jisté něhy. „Viero ten jed vzal, ne v plné dávce, samozřejmě. Možná že se podaří něco jako imprego.“ „Do řiti.“ Celé mi to dojde a snad poprvé se opravdu bojím, ne smrti, ale toho, co se může stát. Layela se nevzdává bez boje, a když se kácí les… „Možná taky umře, ne?“ „Je to vězeň, děvenko, tak se to dělá.“ „Rabe…“ „Vzal bych to sám, kdyby to k něčemu bylo, ale jednak jsem starej a taky…“ Ano, layelský představený si tohle nemůže dovolit. „Co Antje?“ Nechtěla jsem se zeptat, ale nedá mi to. „Zatím žije.“ „Táhli jste to spolu docela dlouho.“ Rabe se sklání nad mým tělem a já vidím jeho ztrhanou tvář, pod opálením šedou únavou. „Ne, prdelko, docela dlouho jsem ji píchal, když to lidi spolu táhnou, vypadá to jinak.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193656