prachem své nicotnosti, polykáme svůj budoucí popel. Potom se všechno uklidní, vyprostíme se z vlastních trosek, ale jizvy zůstanou a musíme s nimi nějak žít. (Jiří Kovtun: Zpráva z Lisabonu) Jiné drobné, leč trochu kuriózní literární dílo vzniklo na dvoře císařovny Marie Terezie, která prý den po lisabonské katastrofě předčasně porodila své patnácté dítě – budoucí královnu Marii Antoinettu, popravenou za Francouzské revoluce. Portugalec Manuel Teles da Silva-Tarouca, císařský rádce a zakladatel české větve rodu Silva-Tarouca, složil prý tehdy francouzsky báseň, v níž se Marii Terezii omlouval za to, že se mýlil, když se s ní vsadil, že se jí narodí syn. KDE JE CENTRUM MĚSTA? Vydáte se na procházku do města a ke své hrůze zjistíte, že město nemá centrum – přesněji řečeno to, co si běžný turista pod tím pojmem představuje: jen člověk, který se dostal Lisabonu pod kůži, vám řekne, že Lisabon centrum má, jak by neměl, jenže tam, kde byste ho nehledali: v řece, která se paradoxně nachází na jednom jeho okraji. (Šárka Grauová, fejeton o Lisabonu) Díky průvodkyni Šárce jsem měl sice už z Prahy návod, kde bych měl centrum Lisabonu hledat, ale dokud si to člověk sám neprožije, nedovede si to moc představit. Jakmile jsem se ovšem usadil v umakartové kavárničce, či spíš v bufetu na nábřeží Cais do Sodré blízko mola, propadl jsem kouzlu tohoto místa a navzdory předsevzetí, že bych se neměl nechat předem ovlivňovat, začal cítit, že můj střed Lisabonu je tady. Prudké slunce si ke mně našlo cestu i skrze několik slunečníků, pražilo mi do kávy a olizovalo jemný krém malého dortíku na stolku přede mnou. Mžoural jsem a zabydloval se. Co chvíli se rozbušily turnikety, jimiž procházeli stále noví a noví cestující z lodí, které právě připluly z protějšího břehu Teja. Lidé se valili úzkým koridorem, nejdřív přibíhali ti nejrychlejší, nakonec několik loudalů, kteří měli opravdu dost času. Hlasité bušení doplňovaly tóny sirén, sem tam i klaksony a houkání sanitek z druhé
98
Brát to v originále
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193654
strany, z hektického nábřežního bulváru. Nedaleko vlak, auta, blázinec. Ale tohle místo – pár stolků s výhledem na molo a na řeku nedaleko velkého parkoviště – si mě podmanilo a jako praotec Čech jsem víceméně bezdůvodně ucítil, že tady zůstanu. A tak jsem si v následujících dnech často právě u těchto stolků dával schůzky, chodil jsem si sem odpočinout, když jsem přestával stačit tempu velkoměsta, psal jsem si tu, četl jsem tu, očumoval jsem tu. Odtud jako by i město načerpávalo každých několik minut s ohlušujícím bušením nové čerstvé síly z druhé strany řeky. Možná to nebyl jen obyčejný rámus, jak se noví a noví obyvatelé dobývali do turniketů města. V tom bušení jsem cítil něco symbolického. Když si tady člověk u stolku s někým povídal, musel se na chvilku odmlčet, protože v tom hluku nebylo slyšet vlastního slova. Nepřipadalo mi to jako normální odmlčení, spíš jako rituál. Martin si přišel pro botu. Včera večer se mi v restauraci na Largo dos Santos podařilo předat mu obě tašky, které mi zabíraly místo v autě po dva týdny a chvílemi mě docela rozčilovaly, zvláště když jsem zjišťoval, že se mi do auta nevejdou mé vlastní věci. Nakonec ale ve mně vždycky zvítězila má dobrá a nesobecká povaha (anebo spíš sklon k jistému druhu masochismu a absurdnímu humoru) a přenášel jsem jeho věci jako kočka koťata a dával pozor, aby se jim nic nestalo. Jenže jedna Martinova bota včera uvízla kdesi v útrobách mého renaulta. Teď jsem mu ji slavnostně předal, a jak tam tak stál s botou, která urazila přes tři tisíce kilometrů, vypadal zdrceně. Vykládal, že se celý den snažil něco vyřídit a vůbec se mu to nedařilo. „Tady je jinej čas,“ řekl. „Jednak je tu o hodinu míň, a navíc tu lidi žijou úplně odlišným způsobem života. Když si v Praze napíšu seznam věcí, který chci za den vyřídit, abych je měl z krku, vyhradím si hodinu a půl na doktora, hodinu na daňovku a něco na to či ono, a ještě přitom často stihnu hromadu dalších věcí. Tady v Lisabonu si musíte uvědomit, že na každou záležitost budete potřebovat celej den. Má to svůj přirozenej rytmus, při kterým člověk potká nějaké lidi náhodně na kafi, mezitím třeba tři hodiny na někoho čeká, pak se zase strašně dlouho žhaví Lisabon poprvé
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193654
mobily – Portugalci vedou ve statistikách o počtu mobilů na osobu – a nakonec vyřídí jednu věc za den a je rád.“ Dali jsme si galão, skvělou bílou kávu, a Martin vyprávěl, jak nedávno přebukovával letenku do Prahy. Byl u okénka třetí ve frontě a trvalo to pět hodin. První hodinu slečna vyřizovala pána, co byl před ním, pak odešla na dvě hodiny na oběd a tak dále. „Papírování, papíry, nesmysly, přehazování z jednoho úřadu na druhej, když člověk něco potřebuje, posílání někam jinam, a to všechno má ten svůj pomalej čas. Nejtragičtější jsou příklady Němců studujících v Lisabonu portugalštinu. S německým smyslem pro řád se tu žít nedá, po dvou třech letech ty lidi úplně kapitulujou. Já jsem naštěstí pochopil, že se s tím jejich rytmem musím, jak oni říkají, mentalizovat. Prostě ho akceptovat, protože stejně nemůžu nic jinýho dělat. Mlátit hlavou do zdi nemá smysl.“ Než jsme stačili kávu dopít, zjistil Martin, že pravděpodobně zapomněl všechny své dokumenty od dnešního vyřizování v supermarketu na odpadkovém koši. Vyděšeně se se svou jednou botou vzdálil. Při odchodu z bazénu jsem si minulý týden se zájmem přečetl předpisy pro veřejnost. Jsou toho dvě strany a většinou se tam mluví o koupacích úborech. U dam je to dost složité, a jelikož se nehodlám za dámu vydávat, prošel jsem to rychle. Pamatuji si, že plavky mohou být jedině vcelku, jejich spodní okraj musí být vodorovný a ne šikmý, vpředu musí být dostatečně ke krku a povolen je pouze dekolt na zádech, za předpokladu, že nejde příliš hluboko a že plavky dobře přiléhají v podpaží. Detailně jsou zde také popsány materiály. Zakázány jsou příliš přiléhavé atd. Kdo by si myslel, že na pánském těle je toho poměrně málo k zakrytí, bude vyveden z omylu, když si přečte příslušnou část předpisů. Spodní okraj musí být rovněž vodorovný, úbor musí být natolik vysoký, aby zcela zakrýval pupek a pod ním (pod tím úborem) nutno míti ještě spodní úbor. Je toho ještě víc a pokuta za porušení předpisů může být až pět tisíc, což představuje mé téměř dvouměsíční stipendium. S hrůzou jsem si uvědomil, že můj úbor ani v jednom z uvedených bodů není vyhovující. Rozhodl jsem se proto, že budu co nejméně vylézat z vody a při případném zadržení budu
100
Brát to v originále
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193654