Nový občanský zákoník | Dědické právo
zůstavitel zdůvodňoval své rozhodnutí o vydědění nepominutelného dědice, protože standardně tento důvod bude znám jak zůstaviteli, tak příslušnému nepominutelnému dědici. Pokud by musel zůstavitel uvést důvod vydědění ve svém prohlášení, nemohl by zabránit, aby se o jednání nepominutelného dědice dozvěděli další lidé. Prohlášení o vydědění by tak duplikovalo negativní účinky na osobu vyděděného. Vyděděný vždy a důvodně, z vůle zůstavitele, utrpí újmu ekonomickou (bude zbaven nároku na povinný díl nebo jeho část). V případě, že zůstavitel by byl povinen navíc ve svém prohlášení uvést důvody vydědění, utrpěl by vyděděný také újmu morální, právě proto, že by s jeho jednáním byli seznámeni další lidé, ačkoli by to třeba zůstavitel jinak uvádět nechtěl. Nový občanský zákoník proto zcela správně dává zůstaviteli možnost, aby se sám svobodně rozhodl, zda chce důvody, které jej vedly k vydědění, ve svém prohlášení objasňovat, či nikoli. V případě, že zůstavitel ve svém prohlášení konkrétní důvod vydědění nevysloví, má vyděděný nepominutelný dědic právo na povinný díl, pokud se mu neprokáže zákonný důvod vydědění. V případě, že zůstavitel by uvedl důvod vydědění, musel by nepominutelný dědic prokázat, že důvod vydědění uvedený zůstavitelem u něj nenastal – to znamená, že by vyděděný nesl důkazní břemeno ohledně prokázání vyloučení důvodu vydědění popsaného v prohlášení zůstavitele. Pokud zůstavitel v prohlášení o vydědění neobjasní, proč k vydědění přistoupil, museli by ti, kdo mají zájem na tom, aby vydědění bylo uznáno jako platné, prokázat, že zákonný důvod vydědění existoval – takovou osobou by byl především vykonavatel závěti nebo dědic. Z uvedeného vyplývá, že i v případě, že důvod popsaný v prohlášení zůstavitele není důvodem, který by byl zákonným důvodem vydědění – např. proto, že intenzita jednání vyděděného v případě popsaném zůstavitelem nebyla tak výrazná, aby byla zákonným důvodem vydědění, nebo proto, že se vyděděný jednání popsaného zůstavitelem nedopustil a tyto skutečnosti by vyděděný prokázal, nelze automaticky považovat prohlášení zůstavitele za neplatné. I v tomto případě je totiž jasná vůle zůstavitele nepominutelného dědice vydědit. Proto by v tomto případě mohl dědic nebo vykonavatel závěti prokázat, že sice důvod uvedený v prohlášení zůstavitele nemohl být ze zákona důvodem vydědění, nicméně vyděděný se dopustil jiného jednání, které už zákonným důvodem pro vydědění je – a pak by bylo prohlášení o vydědění platné. V případě, že zůstavitel nechtěl důvody vydědění ve svém prohlášení konkretizovat, lze doporučit, aby je vysvětlil a eventuálně i písemně doložil dědici, který bude mít z prokázání platnosti vydědění prospěch, nebo vykonavateli závěti. Z těchto dílčích závěrů důvodová zpráva dovozuje, že bude možné vydědit nepominutelného dědice také v případě, kdy se jednání, které je zákonným důvodem vydědění, v době prohlášení o vydědění ještě nedopustil (zejména je-li zřejmé z jeho dosavadního života, že se jej pravděpodobně v budoucnu dopustí). Obdobně může zůstavitel učinit podmíněné prohlášení o vydědění pro případ, že se jednání naplňujícího požadavky na zákonný důvod vydědění, nepominutelný dědic v budoucnu dopustí. Ve všech těchto případech bude 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193638
Vydědění /
v ydědění platné, prokáže-li se, že zákonný důvod vydědění existoval buď v době prohlášení zůstavitele, nebo kdykoli později. Důvody vydědění jsou formulovány záměrně obecně tak, aby byla odstraněna dosavadní kazuistická úprava. Prvním důvodem vydědění je skutečnost, že dědic neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi. Pro naplnění prvního důvodu se tak požaduje především to, aby byl zůstavitel ve stavu nouze a dále to, aby se mu v tomto stavu nedostalo od nepominutelného dědice potřebné pomoci. Dalším důvodem je skutečnost, že nepominutelný dědic neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Zde se dostáváme do oblasti, která přinese v budoucnosti patrně nejvíce sporů. V souvislosti s tím, jak jsou někdy rozvráceny rodinné vztahy, bude někdy obtížné určit, kdo je tím člověkem, který prvně přestal projevovat o druhou osobu opravdový zájem. Pokud bude mít muž nemanželské dítě, na které sice platil výživné, ale jinak jej nikdy nezajímalo, z vlastního rozhodnutí se s ním nestýkal, pak by bylo obtížné po tomto dítěti požadovat, aby ve stáří o svého otce projevovalo „opravdový zájem“ a tím si zajistilo nárok na povinný díl. Bude zajímavé sledovat, jak se k této otázce postaví judikatura. Dosavadní judikatura totiž chránila spíše nepominutelného dědice a nezájem zůstavitele o něj, byť pouze v dětském věku, sankcionovala neplatností listiny o vydědění. Jako vodítko může sloužit kritérium dobrých mravů a spravedlivého řešení. I Nejvyšší soud konstatoval, že „… zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení zájmu potomkem mohlo být důvodem pro vydědění…“ (z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3992/2008). Jednoznačné závěry Nejvyššího soudu ČR obsahuje další rozhodnutí: „… Krajský soud zastává názor, že zákonodárce zakotvením důvodu vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku neměl na mysli umožnit rodičům, kteří vůči svým dětem plní jen ty povinnosti, které jsou ze zákona vymahatelné, tj. platí na ně výživné, aby vyloučili tyto své potomky z dědění. To by podle názoru krajského soudu bylo nemorální a postihovalo by to velký počet potomků z ne úplných rodin nebo z rozvrácených manželství. …“ S tímto stanoviskem se Nejvyšší soud ČR ztotožnil a poukázal na skutečnost, že je třeba vždy brát v potaz konkrétní okolnosti případu: „… Pokud by zákon sankcionoval možností vydědění potomka, které se vymyká běžnému chování potomků vůči předkům, užil by nepochybně odpovídající formulaci; bylo by například možno uvést, že jde o “zájem, který potomci obvykle projevují“. Je to zpravidla nezájem rodiče o dítě, který je příčinou nezájmu dítěte o rodiče. Proto nelze klást na roveň chování rodiče, který o dítě neprojevuje zájem prakticky od samého dětství, a chování dítěte, které v důsledku toho neprojevuje zájem o rodiče …“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 86/97). Třetí zákonný důvod vydědění představuje případ, kdy byl nepominutelný dědic odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze. Důvodová zpráva 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193638
Nový občanský zákoník | Dědické právo
vysvětluje, že zvrhlou povahu dědice je nutno posoudit nejen z hlediska obecné morálky, ale i se zřetelem k tomu, nakolik se konkrétní trestný čin dotýká zůstavitelovy cti a cti jeho rodiny s tím, že například uvádí, že kdo byl sám odsouzen jako recidivista za opakované krádeže, těžko může vydědit potomka odsouzeného rovněž za krádež. Čtvrtým důvodem je pak skutečnost, že nepominutelný dědic vede trvale nezřízený život. Tento důvod byl důvodem vydědění také podle dosavadní úpravy. Judikatura se ustálila na názoru, že o trvalé vedení nezřízeného života jde v takových případech, kdy chování vyděděného vykazuje známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti nebo ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy už zpravidla není možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností. Vedením nezřízeného života judikatura rozumí zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci, promrhávání rodinného majetku apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 190/2010). K vydědění může zůstavitel přistoupit také u nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit a je proto z dědického práva vyloučen. Další důvody vydědění se tak shodují s důvody dědické nezpůsobilosti – můžeme si zopakovat, že z dědického práva je vyloučen ten, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil apod. I v těchto situacích tedy může zůstavitel přistoupit k vydědění, byť se jedná o jednání v určitém směru „nadbytečné“, protože dědic, který se dopustil popsaných jednání, by tak jako tak dědit nemohl. Oproti dosavadní úpravě jsou rovněž obrácené účinky vydědění na potomky vyděděného. Dosud platilo, že pokud chtěl zůstavitel vydědění vztáhnout také na potomky vyděděného dědice, musel tak v listině o vydědění výslovně uvést. Nyní je situace opačná. Účinky vydědění se vztahují také na potomky vyděděného, pokud vyděděný potomek přežije zůstavitele. Potomci vyděděného tedy nedědí, zůstavitel má však možnost projevit opačnou vůli. Pokud se vyděděný potomek smrti zůstavitele nedožije, pak jeho potomci dědí (s výjimkou těch, kteří jsou z dědického práva vyloučeni). V uvedených případech (tj. v případě, že zůstavitel určí, že se vydědění na potomky vyděděného nevztahuje, jakož i v případě, že zůstavitel přežije vyděděného potomka) budou mít potomci vyděděného nárok na povinný díl. Posledním důvodem vydědění je případ, kdy je nepominutelný dědic tak zadlužen nebo si počíná marnotratně a je zde objektivně obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. V takovém případě však může zůstavitel takového dědice vydědit jen tak, že jeho povinný díl zůstaví jeho dětem a není-li jich, jejich potomkům. Uvedený důvod vydědění nelze rozšířit na potomky vyděděného ani výslovnou vůlí zůstavitele. Občanský zákoník vyžaduje, aby prohlášení o vydědění bylo učiněno ve stejné formě, jaká je vyžadována pro závěť. Může se tak jednat především o prohlášení alografické, učiněné 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193638