A už je to tu zas. „Je mi líto,“ řekl Barry, který věděl, co by odpověděl O’Reilly, „ale musel k jinému naléhavému případu.“ „Tak to se nedá nic dělat,“ odtušila. „Pojďte dál.“ Šel za ní do haly potažené tenkým kobercem a pokračoval úzkým schodištěm do patra. „Kieran je tady.“ Drcla do úzkých dveří, jež vedly do malé komůrky. Na zdi, z níž se odlupovala tapeta, takže bylo vidět laciný růžový štuk, visela lékárnička se zrcadlovými dvířky. Místnost páchla plesnivinou. Podle O’Reillyho vystavěl obecní domky radní Bishop a stavbu na materiálu ošidil, jak se jen dalo. Mizera jeden! Rýžuje peníze, zatímco tito lidé jsou nuceni bydlet ve vlhkých, fórově postavených brlozích. Oba kohoutky byly puštěné a do otlučeného smaltovaného umývadla tekla voda. Na porcelánové záchodové míse vedle malé železné vany na nohách ve tvaru zvířecích tlap, jež byla zpola plná vody, seděl zhroucený muž, který určitě měřil přinejmenším šest stop šest palců. Na sobě měl jen pruhovanou košili. Byl úplně holohlavý a obličej, pomačkaný jako suchá jelenice, měl stažený bolestí. Dýchal velmi mělce. „Tohle je doktor Laverty, Kierane,“ řekla paní O’Haganová. „Přišel tě dát do kupy, to teda jo.“ „Hlavně... mi to... nějak... prošťouchněte,“ žadonil pan O’Hagan skrze zaťaté zuby. Barry viděl, že se mu nad tuhým, šedým ochlupením podbřišku rýsuje otok. Kůže na břiše mu visela v tenkých faldech. „Mohli bychom přejít do ložnice, pane O’Hagane?“ Přimět ho, aby se tady natáhl na podlahu, bylo nemožné. „Jo... hlavně... rychle.“ Nejistě se zvedl a položil Barrymu paži na rameno. „Budete mně... muset... pomoct.“ 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193336
„Dobře.“ Na muže tak úctyhodné výšky byl O’Hagan pozoruhodně lehký. „Kudy, paní O’Haganová?“ „Nahoru a první dveře vpravo. Potřebujete píchnout?“ „Zvládnu to,“ řekl Barry, „ale mohla byste za námi přinést velkou mísu nebo kbelík a pár ručníků?“ „Ano, pane.“ Barry slyšel, jak odchází. Svíraje pod paží balíček, vymanévroval vysokého muže dveřmi koupelny ven, do úzkého přízemku. Přes hekání pana O’Hagana slyšel, že z kohoutků stále teče voda. Dveře ložnice byly otevřené. Hmátl po vypínači a rozsvítil holou žárovku, houpající se pod stropem. U zdi byla přiražená mosazná postel. Balíček s nástroji si odložil na prádelník, který stál vedle zarámované sépiové fotografie mladého páru ve svatebních šatech. Když pomáhal pacientovi na postel, uvažoval, jak dlouho už jsou asi O’Haganovi svoji. „Už to brzo bude,“ řekl Barry. „Díky Bohu na nebesích!“ Pan O’Hagan si svíral oběma rukama podbřišek. Paní O’Haganová přinesla dva ošoupané ručníky a velikou porcelánovou mísu. „Tady to máte.“ Barry oba ručníky vzal. „Mohl byste se nadzvednout?“ Jakmile muž zvedl hýždě, Barry rozprostřel na lůžko oba ručníky. „Tak. Dal byste nohy od sebe?“ Pak se obrátil na paní O’Haganovou: „Mísu, prosím.“ Postavil nádobu pacientovi na stehna; pak vzal z prádelníku balíček, položil ho na lůžko a roztrhl vnější obal. „Teď si zajdu umýt ruce.“ Když se z koupelny vrátil, osušil si ruce sterilním ručníkem a natáhl si gumové rukavice. Do kleští vzal připravené tampony napuštěné dezinfekcí a očistil panu O’Haganovi penis od špičky až ke kořeni, odložil kleště na ručník ležící na posteli a orgán obalil druhým sterilním ručníkem. 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193336
O’Hagan si přes zaťaté zuby začal pískat. Znělo to jako starý hymnus Blíže k Tobě, Bože můj. Červená gumová cévka byla úhledně ovinutá kolem tubičky s lubrikačním gelem. Barry odšrouboval uzávěr, navlhčil konec cévky a sevřel ho pravou rukou. Levou uchopil penis. „Asi to trochu zabolí,“ řekl, když začal provlékat mírně zahnutý pevný konec cévky močovou trubicí. Hymnus pana O’Hagana zazněl o oktávu výš, jiné zvuky však pacient nevydával. Barry zasouval cévku do močové trubice, dokud neucítil, že konec narazil na cosi pevného. Zhluboka se nadechl. Tohle bude trochu náročnější: musí projít kolem překážky tvořené zbytnělou prostatou, která přehrazuje trubici v ústí močového měchýře. Druhý konec červené gumové hadičky přehodil přes okraj mísy. Vzápětí levou rukou nadzvedl zplihlý orgán do svislé polohy a pravou přitlačil. Jakmile ucítil postup, levou ruku spustil a pravou zvýšil tlak. Tón, který se dral z úst pana O’Hagana, projel rychle přes celou stupnici, ale to už cévka vklouzla dovnitř a do mísy vytryskl proud čiré moči. Barry se neubránil, aby mu v hlavě nevytanula slova Madame de Pompadour: „Aprés nous, le déluge.*“ Pan O’Hagan vzdychl a Barry zvedl oči právě včas, aby zahlédl jeho bezzubý úsměv. Levou rukou mírně stiskl podbřišek a čekal, až proud crčící do mísy konečně ustane, aby mohl vytáhnout cévku. „No to teda bylo něco!“ řekl pan O’Hagan. „Už jsem se s tím párkrát natrápil, ale... Vy jste doktor Laverty?“ Barry přisvědčil. „No, mladíku, máte ruce jako kachní peříčko, to teda jo!“ * Po nás potopa. (Pozn. překl.)
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193336