zaplavat, vybaví se jí před očima. Celá společnost jako na povel vyrazila k vodě, nadržená dlouhou, vynucenou nečinností, a přechod z horka do chladné vody měl v sobě něco z labužnické kombinace pálivého karí s vychlazeným bílým vínem. Diverovi měli na každý den přesný rozvrh, jako tomu bývalo u starých kultur, jako by chtěli ze všeho, co den dá, co nejvíc vytěžit, každá změna měla znamenat novou hodnotu. Rosemary ani netušila, že po naprostém soustředění na vodu a na plavání ji za chvíli čeká upovídaný provensálský oběd. Ale opět měla pocit, že se o ni Dick postará, a s potěšením se podřídila, jako by šlo o příkaz. Nicole podala manželovi podivný kus oděvu, na kterém pracovala. Odešel se převléct, a jakmile se objevil v průhledných černých krajkových spodkách, vzbudil značný rozruch. Bližší prohlídka však ukázala, že mají vlastně podšívku z látky pleťové barvy. „To je ale teploušskej trik!“ zvolal opovržlivě pan McKisco. Okamžitě se ale obrátil k Dumphrymu a Campionovi a doložil: „Prosím za prominutí.“ Rosemary nad tím vtipem přímo bublala potěšením. Její naivita dobromyslně reagovala na nákladnou prostotu Diverových. Vůbec si neuvědomovala, jak je to všechno založeno na pečlivém výběru kvality z velkého bazaru světa, a že i jejich prosté chování, dětsky dobrotivá vůle a klid zdůrazňující ty nejprostší ctnosti jsou součástí zoufalé hry s osudem a zrodily se v bitvách, jaké si vůbec nedokáže představit. Diverovi totiž v téhle chvíli představovali navenek nejvyšší stupeň, jakého jejich společenská třída ve svém vývoji dosáhla, takže většina lidí působila ve srovnání s nimi poněkud neotesaně. Ve skutečnosti však už tu nastupovala jistá kvalitativní proměna, kterou Rosemary nemohla postřehnout. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193304
Když s nimi vstoje pila sherry a přikusovala křupavé suchary, Dick Diver se na ni zahleděl svýma chladnýma modrýma očima a laskavými pevnými ústy řekl zamyšleně, avšak záměrně: „Dlouho už jsem neviděl takovou dívku, jako jste vy. Vypadáte jako právě rozkvetlá květina.“ Rosemary se po návratu schoulila matce do klína a nepřestávala plakat. „Já ho tak miluju, mami. Já jsem tak zoufale zamilovaná… nikdy jsem netušila, že bych k někomu mohla cítit něco takového. A on je ženatý, a ona je tak sympatická… je to naprosto beznadějné. Já ho mám tak strašně ráda!“ „Jsem na něho opravdu zvědavá.“ „Pozvala nás v pátek na oběd.“ „Jestli ses zamilovala, tak bys měla být šťastná. Měla by ses smát.“ Rosemary zvedla oči, ve tváři jí cuklo a zasmála se. Matka na ni vždycky měla úžasný vliv.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193304
KAPITOLA 5
Rosemary se rozjela do Monte Carla s tak mrzutou náladou, že horší už snad mít ani nemohla. Vyjela na rozeklaný vrch do La Turbie, kde právě přestavovali staré studio společnosti Gaumont, a když postávala před mřížemi vrátnice a čekala na odpověď, připadalo jí, že se dívá na Hollywood. Zvláštním řízením exotického osudu zde rozkvétaly groteskní trosky nějakého posledního filmu, bylo vidět rozpadávající se exteriér indické uličky, ohromnou velrybu z lepenky, obludný strom s třešněmi velkými jak basketbalový míč a to všechno zapadalo do scenérie stejně přirozeně jako bledý laskavec, mimóza, korkovník nebo trpasličí borovice. Stála tu i malá kantýna, dvě pódia podobná stodolám a všude po celém prostranství vyčkávaly skupiny doufajících a nalíčených obličejů. Po dlouhém čekání přispěchal k bráně mladík s vlasy jak kanárek. „Pojďte dál, slečno Hoytová. Pan Brady je právě ve studiu, ale moc se na vás těší. Promiňte, že jsme vás nechali takhle čekat, ale to víte, tyhle francouzské dámy jsou tak příšerně vlezlé…“ Hlavní manažer studia otevřel dvířka v holé zdi ateliéru a Rosemary jej s důvěrným pocitem známého prostředí následovala do šera. Občas z polotmy vystoupily nějaké postavy a obracely k ní popelavé tváře jako duše v očistci, které pozorují smrtelníka. Tiché hlasy cosi šeptaly 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193304