VELKÝ GAT S B Y
očima svědomitě z jednoho na druhého. Protože ale mlčení neodpovídalo původnímu záměru, omluvil jsem se hned, jak se naskytla příležitost, a vstal jsem. „Kam chcete jít?“ zeptal se Gatsby poplašeně. „Hned se vrátím.“ „Musím s vámi ještě něco probrat, než odejdete.“ Vřítil se za mnou do kuchyně, zavřel dveře a zoufale zašeptal: „Prokrista!“ „Co se děje?“ „Je to příšerná chyba,“ řekl a potřásal hlavou, „příšerná, příšerná chyba.“ „Je vám to prostě trapné, nic víc,“ a naštěstí jsem dodal: „Daisy je přece taky v rozpacích.“ „Ona že je v rozpacích?“ opakoval nevěřícně. „Úplně stejně jako vy.“ „Nemluvte tak nahlas, proboha.“ „Chováte se jako malý kluk,“ vyrazil jsem ze sebe netrpělivě. „A ještě k tomu jako hulvát. Daisy tam teď sedí úplně sama.“ Zvedl ruku, aby mě zastavil, a podíval se na mě tak strašně vyčítavým pohledem, že jsem na to dodnes nezapomněl. Opatrně otevřel dveře a vrátil se do pokoje. Vyšel jsem zadem na dvůr – tak jako Gatsby, když před půlhodinou nervózně oběhl dům – a utíkal jsem se schovat pod ohromný tmavý uzlovitý strom, jehož hustá koruna tvořila ochranu před deštěm. Zase lilo a můj nerovný trávník, vyholený Gatsbyho zahradníkem, se chlubil malými kalnými močály a pravěkými bažinami. Zpod stromu byl výhled pouze na Gatsbyho palác, a tak jsem na 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193303
5 . KA PI T O LA
něj půl hodiny civěl jako Kant na svoji kostelní věž. Dal ho postavit nějaký sládek asi před deseti lety, když propukla obliba „historického“ stylu, a říkalo se, že byl ochoten zaplatit na pět let dopředu domovní daň ze všech sousedních domů, pokud si jejich majitelé dají udělat doškové střechy. Když odmítli, pominulo nejen jeho odhodlání, že se stane zakladatelem rodu, ale i jeho zdraví. Jeho potomci prý dům prodali ještě s pohřebním věncem na dveřích. Američané se sice někdy ochotně nechají najmout na otrocké práce, ale vždycky zarputile odmítají stát se venkovany. Po půlhodině znovu vysvitlo slunce a na Gatsbyho cestě se objevilo rozvážkové auto s potravinami na večeři pro služebnictvo – byl jsem si jistý, že on sám se už dneska jídla ani nedotkne. Služebná začala otvírat hořejší okna jedno po druhém, na okamžik se objevila v každém z nich, pak se nahnula z velkého prostředního arkýře a zamyšleně plivla do zahrady. Bylo načase, abych se vrátil. Dokud pršelo, zněl šumot deště jako tlumený zvuk jejich hlasů, který občas mírně zesílil nebo se vzedmul v návalu citů. Jakmile se ale venku utišilo, měl jsem pocit, že ticho vládne i v domě. Vešel jsem dovnitř – napřed jsem ovšem v kuchyni udělal pořádný rámus, scházelo jenom, abych převrhl kamna – ale ti dva nejspíš neslyšeli vůbec nic. Seděli každý na jiném konci pohovky a dívali se na sebe, jako by mezi nimi padla nějaká otázka nebo jako by ještě nevyslovená visela ve vzduchu, a všechny známky rozpaků byly pryč. Daisy měla na tváři 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193303
VELKÝ GAT S B Y
rozmazané slzy, a když jsem vešel, vyskočila a začala si je před zrcadlem utírat kapesníkem. Ale Gatsby se ohromně změnil. Úplně zářil. Beze slova nebo gesta, které by prozrazovalo jeho triumfální pocity, sršela z něho nová jásavá energie a vyplňovala nevelkou místnost. „Ale nazdar, kamaráde,“ řekl, jako kdybychom se roky neviděli. Na okamžik jsem myslel, že mi snad podá ruku. „Přestalo pršet.“ „Přestalo?“ Když mu došlo, o čem mluvím, a že v pokoji jiskří sluneční paprsky, usmál se jako expert na počasí, jako zanícený strážce navracejícího se světla, a zopakoval tu novinku Daisy: „Co ty tomu říkáš? Ono přestalo pršet.“ „Jsem ráda, Jayi.“ Její hrdelní hlas, naplněný bolestnou, smutek vzbuzující krásou, teď vyjadřoval jedině nenadálou radost. „Pojďte s Daisy ke mně,“ řekl, „rád bych jí tam všechno ukázal.“ „Opravdu mám jít taky?“ „No jistě, kamaráde.“ Daisy si šla nahoru opláchnout obličej – příliš pozdě a se zahanbením jsem si vzpomněl na své ručníky – my s Gatsbym jsme čekali na trávníku. „Ten můj dům vypadá dobře, co?“ ujišťoval se Gatsby. „Podívejte se, jak celé průčelí září ve slunci.“ Souhlasil jsem, že to je nádhera. „Ano.“ Přelétl celý dům očima, všechny klenuté dveře a čtverhranné věžičky. „Trvalo mi to celé tři roky, než jsem na něj vydělal.“ 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193303