Když jí hospodyně řekla, že se má hlásit u starého hraběte, věděla, že si tam nejde pro pochvalu. Oznámil jí, že v budoucnosti už nebudou potřebovat její služby. Ať se sbalí a nejpozději druhý den opustí zámek. „Sundej si ten šátek, děvče,“ řekl jí. Když udělala, co od ní žádal, otevřel zásuvku a vytáhl z ní peníze. Takovou hromadu peněz ještě nikdy neviděla. Položil je do šátku, který rozprostřel na stole. „Vezmi si je. Nemůžeš pykat za rozmary mého syna. Nejlépe uděláš, když se toho dítěte zbavíš. Za tyto peníze ti to udělá i ten nejlepší doktor. A potom ti ještě zůstane dost na to, abys mohla klidně žít,“ řekl jí s citem a pomalu zavázal peníze do uzlíčku. Možná měla projevit hrdost, všechno odmítnout, otočit se, prásknout dveřmi a odejít se vztyčenou hlavou. Bylo jí však líto nechat tam ten krásný bílorůžový šátek. Vzala ze stolu svůj uzlík, s poníženou poklonou poděkovala a vydala se ke dveřím. „Děvče,“ zastavil ji ještě, „odejdi hodně daleko.“ V ponížené úkloně zavřela dveře. Tak skončily nejšťastnější dny jejího života. Celý jeho zbytek už měla jen pykat za kradený kousek štěstí. Vydala se na jediné místo, kam mohla jít. Do domu svého otce. Starý pan hrabě by byl velmi zklamaný, kdyby věděl, jak blízko to bylo. Bála se, jestli ji otec nevyžene, když potupila celou rodinu. Nic se však nestalo. Nekáral ji, nevyčítal, dokonce se za ni ani nestyděl. Snažil se jí být oporou. Věděl, že už si svoje vytrpěla a ještě dlouho trpět bude. Lidé neodpouštějí těm, kteří mají odvahu být slabí. K lékaři nešla. Otec jí přikázal nést hrdě své břemeno a naučit hrdosti i dítě, které bude pro celý svět jen parchantem. Velmi se o to snažila, ale i přesto se v jejím nitru něco změnilo. Už se bála být šťastná. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193146
Ještě v tom roce se utopil v rozvodněné řece její jediný bratr Matěj. Nestihl se oženit a zaplnit otcovský dvůr dětským halasem. Otce to neštěstí úplně složilo. Ať se mu jakkoliv snažila být oporou, milovaného syna, chlapce, který mu měl splnit sen o krásném stáří, mu nahradit neuměla. Užíral se steskem, chátral. Jako by nechtěl uvěřit, jak se mohlo něco v nebeském plánování tak pokazit. Když se jí za dva měsíce narodil krásný chlapec, dala mu jméno Matěj. Byl pro ni jako živé memento, tak moc se svému otci podobal. Bála se, jestli se na něj bude moct někdy podívat, aniž by si připomněla dobu prožitou na zámku. Chlapci rostli a děda se musel dát dohromady i kvůli nim. Postupně se stali jeden druhému oporou. Jen Hana jako by se neměla dočkat klidnějších časů. Jednoho dne se u nich stavil muž, který se po šesti letech vrátil ze zámoří. Řekl, že znal Jana Halaje, Hanina muže. Prý spolu pracovali v dole a bydleli nedaleko od sebe. Vyprávěl, jak jednou na jaře došlo na dole k závalu a následnému požáru. Každý, kdo mohl, se snažil pomoct. Zachránili asi deset horníků, některé z nich silně popálené. Čtyřicet mužů tam zůstalo. Mezi nimi i Jan Halaj. Potkal ho ráno, když šel fárat. Nikdy víc už ho neviděl. Na vlastní oči si přečetl jeho jméno zapsané na seznamu mrtvých. Neplakala ani netesknila, protože dávno cítila, že už není. Po tolika letech se ale aspoň dočkala odpovědi. Po vesnici se tato zpráva okamžitě roznesla a Hanu Halajovou začali brát jako vdovu. Byla však příliš hezkou a mladou vdovou na to, aby měla klid. Dostala několik otevřených návrhů, které s úsměvem odmítla. Někteří jí nadbíhali přímo, jiní přes známé. Neměla chutě na vdávání. Nevěřila, že by mohla být ve vztahu s dalším chlapem šťastná. Stejně o ni nikdo normální nestál. Do slušné rodiny by ji se dvěma dětmi stejně nepřijali. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193146
Hlásili se jen podivíni, mrzáci a staří vdovci. Jeden muž ji však pronásledoval tak, až se ho bála. Byl to rychtářův syn Albín Titko. Číhal na ni na nejneuvěřitelnějších místech v době, kdy to nejméně čekala. Nejprve byla terčem jeho vyznání, a když nepochodil, zkoušel to s výčitkami. A nakonec přišly i výhrůžky. Často se vynořil z křoví, když šla na hřbitov, šeptal jí za zády, když stála v kostele. Nečekaně se vynořil za rohem kteréhokoliv domu, kmene stromu. Jednou se objevil na louce, když žala trávu. Široko daleko nebylo nikoho a pravděpodobně ji zachránilo jen to, že držela v ruce srp. Byla pevně rozhodnutá ho použít a rozpárat toho šílence odspodu nahoru. Ustoupil, až když uviděl to odhodlání v jejích očích. Otce tím nechtěla zatěžovat. Byl už starý a fyzicky se Albínovi nemohl vyrovnat. Vydala se tedy za rychtářem a na syna si stěžovala. Slíbil, že dá věci do pořádku a po určitou dobu od něj měla pokoj. Potom ale začalo všechno znovu. Jenže tehdy jí osud přihrál dalšího štvance. Jolana byla dcera bylinářky. S matkou bydlely pod lesem, stranou vesnice. Žily velmi skromně, neměly pole ani louku. Sbíraly bylinky, připravovaly tinktury, louhovaly, drtily kořínky, ze směsí vyráběly extrakty. Přírodě rozuměly velmi dobře a to jim pomáhalo přežít těžké časy. Uměly připravit lék pro člověka i zvíře na jakoukoliv chorobu. Jolanina matka pomáhala i při porodech jako bába. Dceru s sebou brala všude a ta se šikovně zaučovala, aby jednou mohla převzít její místo. Lidé je respektovali, využívali jejich služeb, ale necítili k nim náklonnost. Za normálních okolností je společnost nevyhledávala, lépe řečeno, přímo se jich stranila. Když sedly do kostelní lavice, mohly si být jisté, že kolem nich zůstane volné místo. Lidé nemají rádi ty, kdo jsou jiní. Obávali se, že když umí pomoct, mohou i škodit, proto bylo lepší držet si ty dvě od těla.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193146